Muži na dvoře okamžitě ustoupili.
Lenka pomalu přišla k oknu.
„Jano…“ řekla chraplavě. „Nedávej jim mého syna…“
Janě se podlomila kolena.
„Lenko?.. Jsi to opravdu ty?..“
Sestra se však náhle vyděšeně ohlédla.
Ze tmy hřbitovní cesty se vynořila další dvě auta.
A tehdy Lenka vykřikla tak zoufale, až se Janě zastavila krev v žilách:
„Našli mě! Utíkejte, hned!“
Kapitola 3. Tajemství ukryté na tři roky
Pavel rozrazil dveře dřív, než stačila Jana cokoliv říct. Do domu vtrhl studený noční vítr spolu s pachem mokré hlíny a hřbitovní vlhkosti.
Lenka se doslova zhroutila dovnitř. Celá se třásla a pořád se ohlížela za sebe, jako by čekala, že za ní každou chvíli někdo vstoupí.
„Zamkni! Rychle!“ zašeptala zadýchaně.
Pavel okamžitě otočil klíčem.
Venku už bylo slyšet mužské hlasy a bouchání dveří aut.
Jana nemohla odtrhnout zrak od své sestry. Před ní stál jen stín té veselé dívky, kterou si pamatovala. Lenka byla zničená, zlomená a smrtelně unavená.
Nejhorší však byly její oči.
Byl v nich opravdový děs.
Miminko najednou přestalo plakat. Když Lenka spatřila dítě v Janině náruči, obličej se jí zachvěl. Opatrně přistoupila blíž a prsty pohladila malou tvářičku.
„Můj chlapečku…“ zašeptala se slzami v očích. „Bože… jsi živý…“
Jana to už nevydržela.
„Lenko, konečně mi řekni, co se děje?! Kde jsi celé ty roky byla?!“
Lenka pomalu zvedla oči.
A poprvé v místnosti zavládlo takové ticho, že bylo slyšet, jak větev jabloně škrábe o stěnu.
„Drželi mě násilím,“ pronesla tiše.
Jana zbledla.
„Kdo?!“
Lenka nervózně pohlédla k oknům.
„Lidé, kteří pracovali s Romanem.“
Pavel sevřel pěsti.
„Ale proč?!“
Lenka se hořce pousmála.
„Protože jsem zjistila příliš mnoho.“
Za oknem přeběhl kužel světla z reflektorů. Někdo znovu chodil po dvoře.
Žena pokračovala ještě tišeji:
„Pamatujete si starou budovu porodnice za řekou? Zavřeli ji prý kvůli havarijnímu stavu… Jenže celou tu dobu se tam děly hrozné věci.“
Jana svraštila čelo.
„Jaké věci?“
Lenka trhavě nasála vzduch.
„Prodávali tam děti.“
V místnosti jako by zmizel všechen vzduch.
Pavel se pomalu posadil na stoličku.
„Cože?..“
„Novorozeňata prodávali bohatým lidem s falešnými doklady. Některé matky ani netušily, že jejich děti žijí. Řekli jim, že miminka zemřela při porodu.“
Janu zalila slabost.
„To přece není možné…“
„Je,“ odpověděla Lenka tiše. „Náhodou jsem to všechno zaslechla. Tehdy jsem v té porodnici pracovala jako sanitářka.“
Vtom znovu někdo udeřil do dveří.
Všichni sebou trhli.
„Otevřete!“ zakřičel muž zvenčí.
Lenka si zakryla tvář rukama.
„Oni nás nenechají naživu…“
Pavel prudce vstal.
„Teď všechno řeknete policii.“
Lenka se hořce usmála.
„Policii? Pavle… polovina z nich ten obchod kryla.“
Jana pohlédla na miminko.
„A on?..“
Lenka se rozplakala.
„Když zjistili, že jsem těhotná, rozhodli se vzít i moje dítě. Drželi mě na starém statku u lesa. Celé ty roky.“
„Bože můj…“ zašeptala Jana.
„Dnes v noci se mi podařilo utéct. Nechala jsem syna na hřbitově u mámina hrobu… protože jsem věděla, že půjdeš po směně přes hřbitov…“
Pavel se na ni ohromeně zadíval.
„Ty jsi nás sledovala?“
Lenka beze slova přikývla.
Vtom se kuchyňské okno s ohlušujícím třeskem roztříštilo.
Jana vykřikla.
Na podlahu dopadl kámen.
Byl k němu přivázaný lístek.
Pavel ho zvedl roztřesenýma rukama.
Na kousku papíru stálo jen několik slov:
„Vraťte dítě — a zůstanete naživu.“
Kapitola 4. Poslední noc strachu
Jana seděla u stěny a pevně tiskla miminko k hrudi. Po rozbitém okně se jí ruce třásly tak silně, že dítě sotva udržela. Chlapec tiše oddechoval, jako by vůbec nechápal, jaká hrůza se kolem něj odehrává.
Pavel si lístek ještě jednou přečetl a pomalu zvedl oči k Lence.
„Jestli tu zůstaneme, zabijí nás.“
Za dveřmi se znovu ozvaly kroky.
Těžké.
Pomalé.
Jako by si lidé venku byli jistí, že jim oběť nemá kam uniknout.
Lenka náhle přistoupila k Pavlovi a chytila ho za ruku.
„Je jeden člověk… mohl by pomoct.“
„Kdo?“
„Bývalý kriminalista z okresu. Karel Svoboda. Kdysi se pokoušel vyšetřovat zmizení dětí, ale případ rychle zavřeli. Potom ho vyhodili.“
Pavel se zamračil.
„A kde je teď?“
„Bydlí u nádraží. Ve staré hájovně.“
Jana vstala.
„Tak musíme jet hned.“
V tu chvíli do dveří znovu udeřili.
Prkna zapraskala.
„Není čas,“ zašeptala Lenka.
Pavel rychle zhasl poslední světla. Dům se propadl do tmy.
„Přes stodolu,“ řekl tiše.
Opatrně vyšli zadními dveřmi. Studený déšť je okamžitě udeřil do tváří. Vítr kvílel tak silně, že téměř přehlušoval jejich kroky.
Na dvoře byla tma. Jen u branky se míhaly siluety mužů.
Pavel vedl ženy přes zahradu a snažil se nedělat hluk. Bláto se jim lepilo na boty, mokré větve je šlehaly do obličeje. Jana se sotva držela na nohou.
Pak ale miminko zaplakalo.
Hlasitě.
Pronikavě.
Ze dvora se okamžitě ozval křik:
„Jsou vzadu! Chyťte je!“
Začal hon.
Pavel popadl Janu za ruku a rozběhli se přes pole k lesu. Za nimi zněly výkřiky, štěkot psů a řev motorů.
Lenka se náhle zastavila.
„Ne… zdržím je.“
Jana se zděšeně otočila.
„Co to děláš?!“
„Jinak nás doženou všechny.“
Pavel ji chytil za rameno.
„Na to ani nemysli!“
Lenka se však najednou usmála. Poprvé za celou tu strašnou noc.
„Tři roky jsem žila jako mrtvá. Ale on musí žít normálně.“
Něžně se dotkla synovy tváře.
A potom se prudce rozběhla opačným směrem — ke starému mostu přes řeku.
Ozvaly se výkřiky mužů.
Několik z nich se pustilo za ní.
Za minutu tmu prořízl děsivý zvuk nárazu kovu a potom zaskřípění brzd.
Pak všechno utichlo.
Jana vykřikla hrůzou.
Pavel ji však táhl dál.
K domu bývalého kriminalisty dorazili až za svítání. Karel Svoboda je mlčky vyslechl a potom se okamžitě spojil se svými dávnými známými na kraji.
Za dva dny začalo zatýkání.
Ukázalo se něco strašného: síť prodávající děti skutečně existovala dlouhé roky. Do případu byli zapletení lékaři, úředníci i bývalí policisté.
Romana zadrželi při pokusu o útěk.
Lenčino tělo našli u mostu.
Zachránila svého syna za cenu vlastního života.
Uplynulo pět let.
Malý Tomáš říkal Janě mami a Pavlovi tati. Nikdy mu neřekli celou pravdu.
Jen občas večer Jana vytáhla starou fotografii své sestry a tiše zašeptala:
„Nevrátila ses tehdy nadarmo, Lenko…“
A za oknem šuměl vítr, jako by někdo neviditelný jejich dům stále hlídal.