Muži u okna se prudce otočili.
K domu přijela stará šedá Felicie.
Dveře auta se otevřely a vystoupila z něj žena v dlouhém tmavém kabátu. Na hlavě měla šátek zmáčený deštěm.
Jana ztuhla.
Srdce se jí rozbušilo tak silně, až ji to bolelo.
Žena zvedla hlavu.
Petr pustil pušku na zem.
— Pane Bože… — vydechl.
Byla to Lenka.
Živá.
Jenže vypadala děsivě.
Vychrtlá tvář, propadlé tváře, pohaslé oči. Zdálo se, jako by během těch tří let zestárla o celé desetiletí. Pod levým okem se jí táhla stará tmavá jizva.
Muži na dvoře okamžitě ustoupili.
Lenka pomalu došla k oknu.
— Jano… — zachraptěla. — Nedávej jim mého syna…
Janě se podlomila kolena.
— Lenko?.. Jsi to opravdu ty?..
Sestra se však náhle vyděšeně otočila.
Z temné cesty od hřbitova se objevila další dvě auta.
A tehdy Lenka vykřikla s takovou beznadějí, že se Janě zastavila krev v žilách:
— Našli mě! Utečte, hned!
Kapitola 3. Tajemství ukryté tři roky
Petr otevřel dveře dřív, než Jana stačila cokoli říct. Dovnitř se vřítil studený noční vítr, promíchaný s pachem mokré hlíny a vlhkosti z nedalekého hřbitova.
Lenka se doslova zhroutila přes práh. Třásla se po celém těle a pořád se ohlížela za sebe, jako by čekala, že za ní každou vteřinu někdo vstoupí.
— Zamkni! Rychle! — vydechla přidušeně.
Petr okamžitě otočil klíčem.
Zvenčí už doléhaly mužské hlasy a tlumené bouchání dveří aut.
Jana od sestry nedokázala odtrhnout pohled. Před ní stál jen stín té smějící se dívky, kterou si pamatovala. Lenka byla vyčerpaná, zlomená a k smrti unavená.
Nejhorší však byly její oči.
Bydlela v nich opravdová hrůza.
Miminko náhle přestalo plakat. Když Lenka spatřila dítě v Janině náruči, obličej se jí bolestně zachvěl. Opatrně přišla blíž a pohladila chlapce prsty po tvářičce.
— Můj chlapečku… — zašeptala se slzami v očích. — Bože… ty žiješ…
Jana to už nevydržela.
— Lenko, tak mi konečně řekni, co se děje! Kde jsi celé ty roky byla?!
Lenka pomalu zvedla oči.
A poprvé bylo v kuchyni takové ticho, že slyšeli, jak větev jabloně škrábe o stěnu domu.
— Drželi mě násilím, — pronesla tiše.
Jana zbledla.
— Kdo?!
Lenka se nervózně podívala k oknům.
— Lidé, kteří pracovali s Radkem.
Petr sevřel ruce v pěst.
— Ale proč?!
Lenka se hořce ušklíbla.
— Protože jsem se dozvěděla příliš mnoho.
Za oknem přejel pruh světla z reflektorů. Někdo znovu obcházel dům.
Lenka pokračovala ještě tišeji:
— Pamatujete si starou porodnici za řekou? Zavřeli ji prý kvůli havarijnímu stavu… Jenže celou tu dobu se tam děly hrozné věci.
Jana se zamračila.
— Jaké věci?
Lenka se křečovitě nadechla.
— Prodávali tam děti.
V místnosti jako by došel vzduch.
Petr pomalu klesl na stoličku.
— Cože?..
— Novorozence prodávali bohatým lidem na falešné doklady. Některé matky ani netušily, že jejich děti zůstaly naživu. Řekli jim, že miminka zemřela při porodu.
Janě se zatočila hlava.
— To není možné…
— Je, — odpověděla Lenka tiše. — Náhodou jsem to slyšela. Tehdy jsem v té porodnici pracovala jako sanitářka.
Vtom někdo znovu udeřil do dveří.
Všichni sebou trhli.
— Otevřete! — zařval muž venku.
Lenka si zakryla tvář rukama.
— Nenechají nás žít…
Petr prudce vstal.
— Teď všechno řeknete policii.
Lenka se trpce usmála.
— Policii? Petře… půlka z nich ten obchod kryla.
Jana se podívala na dítě.
— A on?..
Lenka se rozplakala.
— Když zjistili, že jsem těhotná, rozhodli se vzít i moje dítě. Drželi mě na starém statku u lesa. Celé ty roky.
— Bože můj… — zašeptala Jana.
— Dnes v noci se mi podařilo utéct. Nechala jsem syna na hřbitově u maminčina hrobu… věděla jsem totiž, že po směně půjdeš domů přes hřbitov…
Petr na ni ohromeně pohlédl.
— Ty jsi nás sledovala?
Lenka mlčky přikývla.
A právě v tu chvíli se kuchyňské okno s ohlušujícím třeskem roztříštilo.
Jana vykřikla.
Na podlahu dopadl kámen.
Byl k němu přivázaný lístek.
Petr ho zvedl třesoucíma se rukama.
Na zmuchlaném kousku papíru stálo jen několik slov:
„Vraťte dítě a zůstanete naživu.“
Kapitola 4. Poslední noc strachu
Jana seděla u zdi a tiskla si miminko k hrudi. Po rozbitém okně se jí ruce třásly tak silně, že dítě sotva udržela. Chlapec tiše oddechoval, jako by vůbec nechápal, jaká hrůza se kolem něj odehrává.
Petr si lístek ještě jednou přečetl a potom pomalu zvedl pohled k Lence.
— Jestli tady zůstaneme, zabijí nás.
Za dveřmi se znovu ozvaly kroky.
Těžké.
Pomalé.
Jako by si lidé venku byli jistí, že jim kořist už nemá kam utéct.
Lenka náhle přistoupila k Petrovi a chytila ho za ruku.
— Jeden člověk by nám mohl pomoct.
— Kdo?
— Bývalý vyšetřovatel z okresu. Miroslav Černý. Kdysi se pokusil řešit zmizení těch dětí, ale případ rychle zavřeli. Pak ho vyhodili.
Petr se zamračil.
— A kde je teď?
— Bydlí u nádraží. Ve staré hájovně.
Jana vstala.
— Tak tam musíme jet hned.
Vtom někdo znovu udeřil do dveří.
Prkna zapraskala.
— Už není čas, — zašeptala Lenka.
Petr rychle zhasl i poslední zbytky světla. Dům se propadl do tmy.
— Přes kůlnu, — řekl tiše.
Opatrně vyšli zadními dveřmi. Studený déšť je okamžitě udeřil do tváře. Vítr kvílel tak silně, že téměř pohlcoval jejich kroky.