Na dvoře byla tma. Jen u branky se míhaly stíny mužů.
Petr vedl obě ženy přes zahradu a snažil se, aby nedělali žádný hluk. Bláto se jim lepilo na boty, mokré větve šlehaly do obličejů. Jana se sotva držela na nohou.
Pak se však miminko rozplakalo.
Hlasitě.
Pronikavě.
Ze dvora se okamžitě ozval křik:
— Jsou vzadu! Chyťte je!
Začal útěk.
Petr popadl Janu za ruku a rozběhli se přes pole k lesu. Za nimi se nesly výkřiky, štěkot psů a řev motorů.
Lenka se náhle zastavila.
— Ne… já je zdržím.
Jana se k ní zděšeně otočila.
— Co to říkáš?!
— Jinak nás dostanou všechny.
Petr ji chytil za rameno.
— Na to ani nemysli!
Lenka se však najednou usmála. Poprvé za celou tu strašnou noc.
— Tři roky jsem žila jako mrtvá. Ale on musí žít normálně.
Něžně se dotkla synovy tváře.
A pak se prudce rozběhla opačným směrem — ke starému mostu přes řeku.
Ozvaly se výkřiky mužů.
Několik z nich se pustilo za ní.
O minutu později rozťal tmu strašlivý kovový náraz a vzápětí zaskřípaly brzdy.
Potom všechno ztichlo.
Jana vykřikla hrůzou.
Petr ji však táhl dál.
Do domu bývalého vyšetřovatele dorazili až za úsvitu. Miroslav Černý je beze slova vyslechl a potom se okamžitě spojil se svými dávnými známými na kraji.
O dva dny později začalo zatýkání.
Vyšla najevo děsivá pravda: síť, která prodávala děti, skutečně fungovala dlouhé roky. Do případu byli zapletení lékaři, úředníci i bývalí policisté.
Radka chytili při pokusu o útěk.
Lenčino tělo našli u mostu.
Zachránila syna za cenu vlastního života.
Uplynulo pět let.
Malý Matěj říkal Janě maminko a Petrovi tatínku. Celou pravdu mu nikdy neřekli.
Jen občas večer Jana vytáhla starou fotografii své sestry a tiše zašeptala:
— Nevrátila ses zbytečně, Leni…
A za oknem šuměl vítr, jako by někdo neviditelný jejich dům pořád hlídal.