Jana zůstala stát u kuchyňského stolu jako přikovaná. Nedokázala odtrhnout oči od maličké plastové pásky, kterou měl novorozenec připnutou na ručce. Žárovka pod stropem se v průvanu nepatrně rozhoupala a v celém domě bylo tak ostré, napjaté ticho, že slyšela i těžký dech svého muže.
Znovu se sklonila k nápisu. V tu chvíli jí jako by někdo sáhl ledovou rukou na srdce.
— Ne… tohle přece není možné… — vydechla sotva slyšitelně.
Petr svraštil čelo.
— Co je tam napsáno?
Jana k němu pomalu zvedla oči. Byly v nich strach i nevěřícnost.
— Jméno matky… je tady jméno mojí sestry.
Petr na okamžik úplně ztuhl.
— Jaké sestry?
— Lenky…
Vzduch v kuchyni najednou zhoustl, jako by se stěny přisunuly blíž. Petr si to jméno pamatoval až příliš dobře. Lenka byla Janina mladší sestra. Před třemi lety zmizela za podivných okolností a nikdo ji už nikdy neviděl. Hledala ji celá vesnice: přijela policie, sousedé chodili k výslechu, prohledával se les i břeh řeky. Jenže po dívce jako by se slehla zem.
O měsíc později našli u vody její bundu.
Tehdy všichni uvěřili, že se Lenka utopila.
Jana se těžce posadila na židli.
— Je tady datum narození… dnešek… — řekla roztřeseným hlasem. — Jenže to nejde. Lenka zmizela před třemi lety…
Miminko tiše zaplakalo. Petr ho opatrně vzal do náruče a začal ho kolébat, jako by se tím dalo utišit i všechno to šílenství kolem nich.
— Třeba je to jen shoda jmen.
Jana prudce zavrtěla hlavou.
— Ne. Je tu celé jméno: „Lenka Novotná“. To je ona.
Vtom za oknem hlasitě bouchla branka. Oba sebou trhli.
Petr rychle přešel k oknu a vyhlédl na dvůr.
Nikdo tam nestál.
Jen vítr ohýbal větve staré jabloně.
— Tohle se mi vůbec nelíbí, — zamumlal tiše. — To dítě někdo nenechal na hřbitově jen tak.
Jana mlčela. V hlavě se jí začaly vracet obrazy staré tři roky. Lenka tehdy bývala úplně jiná — veselá, živá, hlučná. Chlapi z vesnice se za ní otáčeli a ztráceli kvůli ní rozum. Jednoho pozdního večera však přišla za Janou uplakaná a řekla větu, která jí od té doby nikdy úplně nezmizela z paměti:
„Jestli se mi něco stane, nikomu nevěř.“
Jana si tehdy myslela, že se sestra jen pohádala s nějakým nápadníkem.
Za týden Lenka zmizela.
Chlapec znovu tiše zakňoural. Jana ho opatrně převzala do náruče. U srdce ji bolestivě bodlo. Dítě se jí dívalo přímo do očí — soustředěně, vážně, skoro jako by chápalo všechno, co se kolem něj děje.
— Je jí tak strašně podobný… — zašeptala.
Petr vydechl, jako by ze sebe chtěl shodit tíhu celé noci.
— Musíme zavolat policii.
Jana však zareagovala nečekaně ostře:
— Ne!
Petr se na ni překvapeně otočil.
— Proč?
Zadrhla se jí slova v hrdle.
— Protože… jestli Lenka žije… možná ji hledají právě ti lidé, kterých se tehdy bála.
V tu chvíli se ozvalo prudké bušení na dveře.
Tři těžké rány.
Jana vykřikla.
Petr pomalu došel ke dveřím.
Bušení se zopakovalo.
A potom se za nimi ozval chraplavý mužský hlas:
— Otevřete. Jdeme si pro dítě…
Kapitola 2. Ti, kteří přišli v noci
Domem se rozlilo těžké, dusivé ticho.
Petr stál u dveří a nedokázal se donutit ani sáhnout na kliku. Jana si přitiskla novorozeně pevněji k hrudi, jako by v tu chvíli cítila jedinou jistotu: jakmile ho vydá, stane se něco nenapravitelného.
Rány na dveře se ozvaly znovu.
Tentokrát pomaleji.
Tvrději.
— Otevřete po dobrém, — zazněl zvenčí zase ten sípavý hlas. — Víme, že to dítě máte u sebe.
Petr rychle zhasl světlo v kuchyni. Dům se okamžitě ponořil do šera. Jen malá lampička u svatého obrázku v rohu slabě poblikávala načervenalým světlem.
— Ani slovo… — zašeptal.
Jana skoro přestala dýchat.
Venku se ozvaly kroky. Někdo se pomalu pohyboval podél oken. Prkna na zápraží zaskřípala. Pak se ten člověk zastavil přímo u kuchyňského skla.
Petr opatrně odhrnul kousek záclony — a po zádech mu přeběhl mráz.
Na dvoře stáli dva muži v tmavém oblečení. Jeden vysoký a vychrtlý, druhý podsaditější, s kšiltovkou staženou hluboko do čela. Tváře jim kvůli tmě nebylo možné rozeznat.
— Kdo to je?.. — hlesla Jana.
Petr zavrtěl hlavou.
Pak se mu však výraz v obličeji náhle změnil.
— Počkej…
— Co je?
— Myslím, že jednoho z nich znám.
Jana zbledla.
— Kterého?
Petr polkl naprázdno.
— Toho vysokého… vypadá jako Radek.
To jméno dopadlo do místnosti jako rána.
Radek Král býval kdysi místním policistou. Právě on před třemi lety vyšetřoval Lenkino zmizení. Ve vesnici ho tehdy lidé považovali za poctivého člověka. Jenže krátce nato z ničeho nic odešel od policie a zmizel.
Zvenčí se opět ozval hlas:
— Máte minutu. Pak půjdeme dovnitř sami.
Jana nervózně houpala dítě v náručí. Chlapec se najednou utišil a pozorně se zadíval ke dveřím. Drobnými prstíky pevněji sevřel rukáv jejího svetru.
— Petře… já se bojím…
Petr přešel ke skříni a vytáhl starou loveckou pušku.
— Jestli sem vlezou, budeme se bránit.
— Zbláznil ses?!
— A co máme dělat? Dát jim to dítě?!
Vtom něco za oknem hlasitě narazilo do stěny domu. Jana vykřikla.
Miminko se rozplakalo.
A právě tehdy se z dvora ozval zvuk motoru.
Světla reflektorů prořízla tmu a zalila zahradu bledým svitem.