Jmenuji se Daniel Král, je mi šestatřicet let a před něco málo více než rokem mi zemřela manželka Klára. Agresivní rakovina ji během pouhých šesti měsíců úplně vyčerpala. Od té doby se můj život i život mých šesti dcer proměnil v naprostý chaos, který nedokázaly napravit ani všechny peníze světa.
Jsem zakladatelem technologické společnosti Mantec, jejíž hodnota přesahuje miliardu korun. Na první pohled mám všechno: velkou vilu v prestižní části města, luxusní auta a bankovní účet, který by uživil několik dalších generací. Jenže když člověku zůstane v hrudi prázdno, velikost domu ani počet nul na účtu nic neznamenají. Za poslední dva týdny překročilo práh mého domu sedmatřicet chův.
Některé utekly v slzách, jiné přísahaly, že se sem nevrátí ani za všechny peníze světa. Personál agentury mě už dokonce zapsal na černou listinu. Říkají mi beznadějný případ. A přitom za to nemůžu já ani moje holky. Za všechno může rána, kterou po sobě Klára zanechala — rána otevřená a zanícená, jako by v každé místnosti křičelo ticho.
Dům, který kdysi naplňoval smích, zpěv a vůně domácího pečiva, teď páchl čerstvou barvou, rozbitými hračkami a zadržovaným pláčem. A moje dcery… Bože, moje dcery. Dvanáctiletá Anna měla bystrou mysl, jakou jsem u dítěte nikdy nepoznal. Své mladší sestry vedla, jako by velel malému vojsku, které vyhlásilo válku celému světu.
Právě ona mi v den matčina pohřbu řekla: „Žádná žena nikdy nezaujme její místo, tati. Žádná.“
Od té chvíle se každá nová chůva stala nepřítelem, kterého je třeba porazit. Pak tu byla šestiletá dvojčata Eliška a Tereza. Dvě holčičky, které se dokázaly usmívat i ve chvíli, kdy právě plánovaly další útok. Strkaly do bot umělý hmyz, zalepovaly dveře lepidlem a schovávaly jídlo do zásuvek.
Jejich smích při vymýšlení naschválu zněl téměř jako obranný mechanismus proti bolesti, kterou nedokázaly pojmenovat. Desetiletá Veronika bojovala jinak. Od Klářiny smrti si začala vytrhávat vlasy. Na hlavě měla lysá místa, viditelné stopy úzkosti, se kterými si nedokázali poradit ani ti nejdražší psychologové.
Devítiletá Natálie trpěla záchvaty paniky, hlavně v noci. Někdy jsem ji slyšel z druhé strany chodby volat matčino jméno. Zůstal jsem stát před jejími dveřmi jako přimrazený, protože jsem nevěděl, jak jí pomoct. Osmiletá Sofie se znovu začala pomočovat. Nebyla to náhoda, ale strach a citový návrat do mnohem mladšího věku, který nedokázala ovládnout.
A nakonec tu byla moje nejmenší, tříletá Adéla. Od chvíle, kdy přišla o matku, téměř nemluvila. Ze rtů jí sotva uniklo jedno nebo dvě slova a jídlo přijímala jen tehdy, když už usínala.
Toho dne jsem stál u okna a díval se, jak poslední chůva utíká k čekajícímu taxíku. Měla roztrženou uniformu a vlasy obarvené nazeleno — výsledek dalšího krutého žertu dvojčat. Zaplavila mě hanba i bezmoc. Sedmatřicet žen za dva týdny. Sedmatřicet žen, které před odchodem vyslovily v podstatě totéž. Ty děti nepotřebují přísnější pravidla. Potřebují matku. A já jim ji dát nedokážu.
Můj osobní asistent Martin mi zavolal, zatímco jsem stále pozoroval vzdalující se taxi.
„Pane Králi, v seznamu už nezbyla jediná agentura. Ty poslední nás označily za beznadějný případ.“
„Tak jsme vyčerpali všechny profesionální možnosti,“ odpověděl jsem unaveně.
„Existuje ještě jedna alternativa, pane.“
„Jaká?“
„Mohli bychom najmout hospodyni. Aspoň by někdo udržel domácnost v chodu, než najdeme jiné řešení.“
Povzdechl jsem si. V tu chvíli mi připadalo jako zázrak úplně všechno, co by dokázalo vrátit do domu alespoň trochu řádu.
„Dobře. Vezměte kohokoli, kdo bude ochotný nastoupit.“
Na druhém konci města se téhož rána v půl šesté probudila mladá žena jménem Lucie Dvořáková. Bylo jí pětadvacet a v očích měla trvalou únavu člověka, který pracuje za dva a sní za deset. Její otec byl v důchodu a celý život pracoval jako zedník. Matka prodávala cukrovinky. Lucie od svých osmnácti let uklízela cizí domácnosti, aby si mohla platit večerní kurzy dětské psychologie.
Právě se chystala nastoupit do tří autobusů, které ji měly odvézt do jejího pravidelného zaměstnání, když jí zavolala agentura, pro niž občas pracovala.
„Lucie, máme naléhavou nabídku.“
„O co jde?“
„Velký dům v prestižní čtvrti. Dvojnásobná odměna. Klient potřebuje někoho ještě dnes.“
Lucie pohlédla na účty rozložené na stole.
„Dvojnásobná?“ ujistila se.
„Ano.“
„Pošlete mi adresu. Do dvou hodin tam budu.“
Samozřejmě netušila, že míří do domu plného smutku a k šesti dívkám, které vyhlásily válku celému světu. O dvě hodiny později taxi zastavilo před vysokou bránou z tepaného železa, za níž stála vila rodiny Králových.
Lucie vystoupila v jednoduché bílé halence a obnošených džínách. Přes rameno měla starý batoh. Kudrnaté vlasy si stáhla do nedbalého uzlu a její tmavé oči si tiše prohlížely všechno kolem. Nebyl v nich strach.
Z okna v horním patře ji sledovalo šest párů očí.
„Další oběť,“ pronesla Anna ledovým hlasem.
Dvojčata se rozesmála.
„Uvidíme, jak dlouho vydrží,“ dodala Eliška, zatímco Tereza se k ní spiklenecky naklonila.
Když Lucie překročila práh, Daniel ji přijal ve své pracovně. Pokusil se jí situaci vysvětlit, ale sám nevěděl, kde začít.
„Dům potřebuje opravdu důkladný úklid,“ řekl nakonec. „A děvčata procházejí velmi těžkým obdobím.“
Lucie si ho pozorně změřila.
„Pan Martin mi říkal, že jde pouze o úklid. Ne o péči o děti.“
„Přesně tak,“ přikývl Daniel. „Nic víc.“