Bude to jiný život, s jinými možnostmi.
Hele, poslouchej, povím ti, jak se to celé semlelo právě mně.
Lenka už měla dvacet, studovala vysokou školu, byla po uši zamilovaná do svého Tomáše a svatba pro ně dávno nebyla jen nějaké vzdálené slovo, o kterém se žertuje. Mluvili o ní skoro pořád.
Tomáš byl o něco starší, vojnu už měl za sebou. Když se potkali, on už působil dospěleji, zatímco Lenka ještě chodila do maturitního ročníku. Přišel tehdy na podzimní ples, rozhlédl se po sále, zachytil její pohled a hned se usmál.
Kdo to jen je? blesklo Lence hlavou, jakmile ho spatřila.
Vešel dovnitř, chvíli hledal známé tváře, pak si všiml jí. Přišel blíž a řekl:
Ahoj, já jsem Tomáš. A ty? Usmála se rozpačitě, tváře jí zrůžověly. Zvu tě na tanec.
Položil jí ruku kolem pasu a společně se roztočili po parketu.
Lenka, zašeptala, a měla pocit, jako by se vůbec nedotýkala země. Tomáš ji vedl jistě, pevně, a ona vnímala každý jeho pohyb.
Lenko, ty tančíš úplně lehce, usmál se na ni.
Celý večer se od sebe skoro nehnuli. Domluvili se, že ji doprovodí domů. Toulali se venku dlouho, protože rozloučit se bylo najednou těžší, než oba čekali. Jenže maminka už ji volala, a tak Lenka nakonec odešla.
Po maturitě nastoupila na vysokou ve svém městě a Tomáš už pracoval. Nebyl to člověk, který by se nechal snadno srazit. Naopak, svou veselostí uměl nakazit všechny kolem. Měl spoustu kamarádů a Lenka s nimi často chodila na svatby, oslavy a různé večírky.
Tomáš jí nosil růže dokonce i v zimě a každé jejich setkání se proměnilo v malý svátek. Někdy seděli v kavárně nad kávou a dortem, jindy vyrazili za město do přírody, sami dva nebo s partou.
Když byla Lenka ve třetím ročníku, přišel za ní s novinkou, ze které se mu oči smály:
Na prázdniny po Novém roce pojedeme do lyžařského střediska, už jsem koupil dva pobyty. Mají tam skvělé instruktory, naučíš se to raz dva.
Jé, Tome, ty jsi nejlepší! vyhrkla a přitiskla se k němu. Hned nato si ale vzpomněla na svou bojácnost a dodala: Jenže já se přece bojím sjezdovek!
Odjeli. Lenka se zpočátku třásla strachy, ale brzy se rozkoukala a nakonec ji to začalo i bavit. Pak přišel březen, Den žen, a Tomáš se u nich doma objevil se dvěma kyticemi růží.
Krásný svátek žen, řekl a jednu kytici podal její mamince, druhou Lence. Usmál se, políbil ji na tvář a ona se cítila šťastná tak, až se jí chtělo smát i brečet zároveň.
Maminka ho jen mírně napomenula:
To je moc drahé, Tome.
Ale není, mávl rukou. S Petrem a Pavlem jedeme dělat elektromontéry. Platí tam dobře, našetříme na svatbu i na auto.
Lenka ho prosila, aby nikam neodjížděl.
Vrátím se za tři čtyři měsíce. Budeme si volat a potom uděláme krásnou svatbu, sliboval jí.
Přikývla, i když jí bylo trochu smutno. Tomáš už však byl rozhodnutý a s kluky odjel. Práce bylo dost, peníze slušné a telefonovali si často.
Jednoho dne ji při přednášce najednou sevřela úzkost. Přišla zničehonic a zase odešla, ale zanechala v ní neklid. Den předtím spolu mluvili, všechno znělo normálně, jenže teď jí srdce pořád divně bušilo. Zavolala Tomášovi, ale telefon zůstal němý.
Proč to nebere? napadalo ji, zatímco vytáčela číslo znovu a znovu.
Nakonec našla číslo na Pavla a dovolala se mu.
Pavle, kde je Tomáš? zeptala se.
Už není, uslyšela na druhém konci. A potom se ozvalo jen krátké pípání.
Mamííí! vykřikla Lenka a rozplakala se.
Později se dozvěděla, že Tomáše zasáhl proud na sloupu vysokého napětí. Jeho maminka, paní Hana, skoro nemluvila. Oči měla potemnělé tak hlubokým smutkem, že se na ni dalo sotva dívat. Pohřeb, smuteční hostina, všechny ty tváře a tiché kroky, všechno splývalo v jeden temný zlý sen.
Lenka jako by zkameněla. Často chodila za paní Hanou, sedávala vedle ní mlčky, někdy spolu jezdily na hřbitov. Hana ji nechtěla pustit ze svého života, prosila ji, aby k nim chodila častěji, a dokonce navrhla, že by spolu mohly odjet k moři.
Lenka souhlasila, i když jí všechno bez Tomáše připadalo nesmyslné. U Jadranu sedávala na břehu a dívala se, jak se moře dotýká oblohy. Slyšela racky, hluk aut, dětské výkřiky i smích lidí. Všude bylo tolik života, jen ona se v tom živém světě cítila strašně sama.
Jsi krásná a hrozně smutná, ozval se vedle ní mladý mužský hlas.
Představil se jako Marek.
Já jsem Marek, řekl.
Lenka, odpověděla. Chvíli spolu mluvili, ale potom rychle odešla. Marek ji už nějakou dobu pozoroval a její smutek mu neunikl.
Do odjezdu zbývaly dva dny. Lenka šla do obchodu a u východu narazila znovu na Marka. Vzal jí tašku z ruky.
Pomůžu ti, jestli ti to nevadí, řekl.
Když chceš, pomoz, odpověděla.
Navrhl, aby si sedli do letní kavárny hned vedle supermarketu.
Já odjíždím za tři dny. Ty tu ještě zůstáváš? zeptal se.
My jedeme už zítra v noci, lístky máme koupené, řekla.
Ukázalo se, že bydlí ve stejném městě. Marek také vystudoval tutéž vysokou školu, pracoval v projekční kanceláři a po nepovedeném vztahu odjel k moři, aby si trochu oddechl.
Lenka mu pověděla o své ztrátě i o Tomášově mamince. Marek se zarazil.
Proč vlastně žiješ s jeho mámou? Takové vztahy přece obvykle končí.
Nevím, odpověděla. Jen jí nechci ublížit.
Vyměnili si telefonní čísla a slíbili si, že se doma uvidí.
Když Lenka dorazila k domu paní Hany, žena už se tvářila nespokojeně.
Kde jsi byla? zeptala se.
Šla jsem do obchodu a potom jsem se prošla.
Lenka čím dál tíž cítila, jak ji Tomášova matka svírá a nepouští. Její vlastní maminka jí pořád opakovala:
Odtrhni se od té tíhy. Nechoď pořád za jeho mámou, stahuje tě dolů.
Jenže Lenka nedokázala prostě odejít. Sama se už dávno topila v tom moři povinností, soucitu a bolesti.
Jednoho večera s paní Hanou skládaly věci. Lenka říkala, že se brzy vrátí do svého města a začne nový život.
Tak tedy nový život, zamumlala Hana. Myslela jsem, že budeš čekat dítě. Vždyť jsi s Tomášem byla tak často.
Lenka prudce odpověděla, že nikoho nepotřebuje, dokonce ani Tomášova bratra. A poprvé od pohřbu se opravdu rozplakala.
Tehdy se v ní něco definitivně uzavřelo. Rozhodla se, že bude mít jiný život, a tentokrát už bez paní Hany.
Začal další školní rok. Lenka se vídala s Markem a jednoho dne se sama vydala k Tomášovu hrobu.
Sbohem, Tome, zašeptala. Byla jsem s tebou šťastná, děkuju ti za všechno. Odešel jsi moc brzy, ale já musím žít dál. Už jsem jiná a čeká mě jiný život bez tebe.
Vyšla ze hřbitova k autu, kde na ni čekal Marek. Vedle něj poprvé po dlouhé době ucítila lehkost, jako by se v ní znovu začalo něco zelenat. S paní Hanou se téměř přestala vídat a po čase se s Markem vzali. A už čekali dítě.
Tak takhle, kamaráde, to celé skončilo. Život jde dál a někdy právě nové setkání pomůže člověku přežít ztrátu, o které si myslel, že ho navždy pohřbí.
Bude to jiný život, s jinými možnostmi.
A vy jste se vlastně urazili proč?