„Marie, tvoje vnoučata mi otrhala všechny keře borůvek!“ Sousedka se ani nezarazila.
„Marie, tvoje vnoučata mi obrala všechny moje borůvkové keře!“ opakovala jsem už skoro bez dechu. A ona? Ani stín překvapení. „No a co? Jsou to děti.“ „Jaké no a co? Zničily mi celou úrodu!“ „Aleno, prosím tě, proč se kvůli tomu tak rozčiluješ?“
Alena Novotná obcházela každé ráno svou chalupu s hrnkem čaje v ruce, zastavovala se u záhonů, kontrolovala hlínu po noční rose a s tichou pýchou se dívala na ovocné stromy.
Se svým mužem Karlem měli velký pozemek, skoro patnáct arů. Jedna část patřila zelenině — bramborám, mrkvi, kedlubnám a zelí. Druhou zabírala zahrada s jabloněmi, hrušněmi a řadami keřů.
Nejvíc ze všeho si však Alena hýčkala borůvky. První sazenice zasadila před pěti lety a letos konečně čekala pořádnou úrodu, tu první skutečně bohatou.
Vedle nich se rozrůstaly maliny, které každé léto dávaly velké sladké plody. A podél plotu se táhla réva, na níž už visely těžké zelené hrozny.
„Karle, pojď se podívat, jak ty borůvky krásně dozrávají!“ volala na muže.
„To je nádhera,“ přikývl pokaždé spokojeně.
V létě k nim jezdívala vnoučata, dvanáctiletý Tomáš a desetiletá Klára. Pomáhala na zahradě, trhala zralé ovoce, běhala k rybníku a Alena by pro ně udělala první poslední.
Hned vedle bydlela Marie Dvořáková. Její parcela byla malá, jen šest arů. Žádný pořádný záhon, jen květinové rabátko, pár truhlíků a skromná chata.
Každé prázdniny se k ní sjíždělo pět vnoučat ve věku od čtyř do čtrnácti let. Rodiče pracovali v Praze a babička s tou hlučnou partou zůstávala celé léto sama.
Děti se mezi sebou kamarádily a běhaly z jedné zahrady na druhou. Alena proti tomu nic neměla, naopak ji těšil dětský smích, který se nesl mezi stromy.
„Teto Aleno, můžeme si u vás hrát?“ žadonila sousedčina vnoučata.
„Můžete, zlatíčka. Jen dávejte pozor na záhony.“
Jednoho rána ale Alena uviděla něco, co jí sevřelo žaludek. Několik borůvkových keřů stálo skoro holých. Místo tmavomodrých bobulí na nich visely jen zelené, tvrdé a nedozrálé zbytky.
„Karle, pojď sem!“ zavolala na muže.
„Co se děje?“
„Podívej se na borůvky. Kde jsou plody?“
Karel přišel blíž, sklonil se ke keřům a pečlivě si je prohlédl.
„To je divné. Včera jich tu bylo plno.“
„Nemohli to ozobat ptáci?“
„Ptáci si vezmou jednu, dvě bobule, ale tady je to vybrané dočista. Jako by to někdo otrhal schválně.“
Alena se vydala k dalším keřům. Maliny dopadly podobně. Větve byly prázdné a někdo strhal dokonce i plody, které ještě nestihly dozrát.
„Karle, někdo obral i maliny!“
„To snad není možné!“
Jenže možné to bylo. Keře, které ještě den předtím slibovaly plné misky ovoce, stály teď smutně a prázdně.
Večer se Alena rozhodla, že si dá pozor. Posadila se na lavičku s knihou, ale oči jí pořád utíkaly k zadní části zahrady.
Asi po hodině zahlédla, jak se dírou v plotě protahují Mariina vnoučata. Všech pět se bez váhání rozběhlo rovnou k borůvkám.
„Podívejte, tady jsou ještě modré!“ radovala se nejmladší holčička.
„Posbíráme všechno,“ navrhl nejstarší chlapec.
A děti se pustily do práce. Otrhávaly zbylé větve jednu po druhé, jedly za chůze, cpaly si bobule do kapes a část sypaly do igelitky, kterou našly u kompostu.
Alena vystoupila zpoza stromu.
„Co tady děláte?“
Děti ztuhly. Starší se pokusily schovat sáček za záda.
„My jsme jen trochu ochutnali,“ zamumlal třináctiletý Lukáš.
„Trochu? Vždyť jste mi obraly celé keře!“
„Teto Aleno, můžeme si vzít ještě?“ zeptala se čtyřletá Anička. „Jsou tak dobré!“
„Ne. Nemůžete. To jsou naše borůvky. My jsme je pěstovali.“
Děti se skloněnými hlavami odšouraly zpátky k díře v plotě. Alena se za nimi chvíli dívala a potom zamířila k sousedce. Marie seděla na zápraží.
„Marie, musíme si promluvit.“
„Tak mluv.“
„Tvoje vnoučata mi obrala všechny borůvky.“
Sousedka nevypadala ani trochu překvapeně.
„No a co? Jsou to děti.“
„Jak no a co? Zničily mi celou úrodu!“
„Aleno, nedělej z toho tragédii. Pár bobulí, no.“
Alena oněměla nad tou lehkostí.
„Pár bobulí? Já ty borůvky pět let pěstovala! Každý keřík jsem zalévala, hnojila, chránila před mrazem!“
„Tak ti vyrostou jiné. Proč se tím tolik trápíš?“
„Marie, mohla by ses aspoň omluvit?“
„A za co bych se měla omlouvat? Děti jsou děti. Co po nich chceš?“
Bylo jasné, že dál se nedostanou. Marie v chování svých vnoučat neviděla nic špatného.
Druhý den Alena zjistila, že zmizely i hrozny. Právě ty, které měly dozrát teprve ke konci srpna.
„Marie!“ zavolala přes plot.
„Co je zase?“
„Tvoje vnoučata teď otrhala i víno!“
„A co má být? Stejně bylo asi kyselé.“
„Samozřejmě že bylo kyselé! Vždyť ještě nebylo zralé! Strhaly skoro všechny hrozny!“
„Tak ochutnaly a nechaly toho. Děti jsou zvědavé.“
Aleně se rozbušilo srdce a cítila, jak se v ní zvedá horkost.
„Marie, tvoje děti mi ničí celou zahradu!“
„Nepřeháněj. Máš ji velkou a bohatou.“
„Co s tím má společného, že je velká? Ty rostliny pěstuju roky!“
„Tak je pěstuj dál.“
Marie se otočila, vešla do domu a práskla dveřmi.
Večer Alena všechno vyprávěla Karlovi.
„Představ si, ona se ani neomluvila! Jen pořád opakuje, že děti jsou děti.“
„A co jsi čekala?“ pokrčil Karel rameny. „Je pro ni jednodušší mávnout rukou, než si s nimi sednout a vysvětlovat jim, co se smí a co ne.“
„Ale tohle je přece krádež!“
„Aleno, uklidni se. Jsou malí, ještě tomu nerozumějí.“
„Nejstaršímu je třináct! Ten už musí chápat, že se cizí věci neberou!“
Karel si jen povzdechl. Kvůli ovoci se se sousedy hádat nechtěl.
Za několik dní zmizel i rybíz.
„Dost. Tohle už snášet nebudu,“ řekla Alena pevně.
Znovu přešla k sousedce. Marie právě zalévala květiny plechovou konví.
„Teď mi snědly i rybíz!“
„Jaký rybíz?“
„Můj! Tvoje vnoučata zase lezla dírou v plotě!“
„Aleno, prosím tě, co vyšiluješ jako utržená ze řetězu? Děti si zobly pár bobulí, to snad není konec světa.“
„Nezobly si! Obraly to dočista! Přišla jsem o celou úrodu!“
„A proč se na ty děti tak vrháš? Můžeš si za to sama!“
Alena na ni zůstala zírat.
„Jak sama?“
„Kdo jim dovolil běhat po tvém pozemku? Zvykly si, že tam můžou všechno.“
„Já to myslela dobře! Chtěla jsem, aby se děti kamarádily!“
„Tak teď máš výsledek té své dobroty.“
Marie položila konev a vykročila ke dveřím.
„A vůbec, když nechceš, aby ti někdo něco bral, postav si pořádný plot. Máš tam díry, kudy by prolezl kdokoli.“
„Marie, ale dětem se přece musí říct, že cizí se nebere!“
„Musí. Ale k čemu? Stejně by to nepochopily.“
Alena se vrátila domů celá roztřesená. Sedla si na lavičku a rozplakala se. Tolik let se o zahradu starala, čekala na první velkou sklizeň, a teď bylo všechno pryč.
„Alenko, proč pláčeš?“ utěšoval ji manžel. „Příští rok budou nové plody.“
„Tady nejde o plody! Jde o to, že se ani nechce omluvit! Chová se, jako by měla na všechno právo!“
„Co s ní naděláš? Víš přece, jaká je.“
Pravda byla, že Marie neměla v chatové osadě pověst zrovna příjemné ženy. Do té doby spolu ale s Alenou vycházely docela dobře.
„Karle, co kdybychom ten plot zvedli?“
„Šlo by to. Ale nebude to levné.“
„A co máme dělat? Jinak nám zničí celou zahradu.“
Hned další den začala stavba nového plotu. Karel přivezl prkna, pletivo i sloupky. Dělal od rána až do večera.
Marie stála na své straně a jedovatě komentovala každé zatlučené prkno.
„No to je tedy lakota! Před dětmi se opevnit plotem!“
Alena neodpovídala. Jen pevněji semkla rty.
Sousedčina vnoučata se také motala kolem a hledala novou skulinu. Karel ale zacpal každou díru a přitloukl i místa, kde dřív zůstávaly škvíry.
„Teto Aleno, proč jste postavili plot?“ zeptala se malá Anička.
„Abychom si uchránili ovoce.“
„A můžeme si k vám chodit hrát?“
„Ne. Už nemůžete.“
Plot pomohl, ale vztahy se sousedy se rozpadly úplně. Marie se při setkáních odvracela a děti už k Aleně nechodily.
„Lakotná bába!“ křičely přes plot. „Bába lakomá!“
Alena se snažila nevšímat si toho, jenže u srdce ji to bolelo. Dřív byl dvůr plný smíchu, teď tam leželo ticho.
Marie mezitím vyprávěla ostatním chatařům svou verzi.
„Představte si, jak jsou lakomí! Dětem nedovolí sníst ani bobuli! Postavili si plot jako kolem vězení!“
„A snědly toho hodně?“ ptali se sousedé.
„Ale kdepak, sotva hrstičku! A ona mluví, jako by jí někdo ukradl miliony!“
Mariin příběh zněl líp. Kdo by věřil, že pět dětí dokáže obrat celé keře?
Postupně se v osadě začalo říkat, že Alena je lakomá a protivná. A Marie? Ta prý byla hodná babička, která se sama stará o pět vnoučat.
Ke konci léta se všechno ještě zhoršilo. Protože se děti nemohly dostat do zahrady, začaly se mstít jinak.
Jednou přes plot přelétl míč, podruhé odpadky. Jednoho rána Alena našla mezi záhony rozházené vajgly a obaly od sladkostí.
„Marie, domluv svým vnoučatům!“
„Co zase provedly?“
„Naházely mi na zahradu smetí!“
„A odkud víš, že to byly moje děti? Třeba to přinesl vítr.“
A děti pokračovaly. Jednou přes plot vystříkly vodu ze zahradní hadice, jindy hodily kamínek do okna.
Alena pochopila, že je babička nejen nezastaví, ale možná je v tom ještě podporuje.
„Karle, neměli bychom zavolat policii?“
„Aleno, prosím tě! Kvůli dětským lumpárnám budeme obtěžovat lidi?“
„Ale vždyť to už nejsou jen lumpárny!“
„Vydržíme to. Brzy skončí léto a odjedou.“
A skutečně. Na konci srpna se hlučná parta sbalila a vrátila do Prahy.
Alena seděla večer na lavičce v tichu a přemýšlela o příštím létě. Marie svých pět vnoučat nejspíš přiveze znovu. A co potom?
Zase napětí přes plot, zase kamínky v záhonech a nadávky? Děti ji teď měly za zlou, lakomou bábu a jejich babička se je rozhodně nechystala přesvědčit o opaku.
Zahrada už jí nepřipadala jako místo radosti a odpočinku. Stala se z ní pevnost, ve které musela bránit nejen borůvky, maliny a rybíz, ale i vlastní klid.
„Marie, tvoje vnoučata mi otrhala všechny borůvky!“ Sousedka ani nemrkla. „No a co? Jsou to přece děti…“
Nechtěla sedět vedle mě v letadle — jenže osud to zařídil úplně jinak.