Marie se opřela o stěnu. Kolena se jí podlomila. Co se to děje? Kdo je ta žena? A proč mluví o uklízení, jako by se u nich doma skrývalo něco, co nesmí vidět?
„A co když se vrátí dřív?“ zeptala se ta cizí.
„Nevrátí. Marie je přesná jako švýcarské hodinky. Když řekne zítra ráno, znamená to zítra ráno.“
Z kuchyně se znovu ozval smích. Marie zavřela oči. Najednou nemohla popadnout dech.
Potichu prošla chodbou ke kuchyni. Dveře byly jen pootevřené. Naklonila se a nahlédla dovnitř.
U stolu seděl Petr v tílku a teplákách. Vlasy měl rozcuchané, tvář spokojenou a uvolněnou. Naproti němu seděla mladá žena, mohlo jí být kolem třiceti. Tmavovláska, výrazná, sebejistá. Na sobě měla její župan. Mariin měkký domácí župan.
Na stole stály dvě štamprle, mísa bramborového salátu, kyselé okurky a talíř s chlebíčky. Petr držel tu ženu za ruku.
„Ivano, ty jsi zázrak,“ šeptal jí.
Ivana? Kdo je Ivana?
„A tvoje žena?“ naklonila hlavu cizí žena koketně. „Říkal jsi přece, že ji miluješ.“
„Miluju. Ale tohle je jiné. S tebou si připadám živý.“
Marie sevřela zárubeň tak silně, až ji zabolely prsty. Před očima se jí zatmělo. Třicet let manželství. Třicet let důvěry, péče, trpělivosti. A on.
„Petře,“ vydechla.
Oba sebou trhli. Petr zbělel a otevřel ústa, ale žádné slovo z něj nevyšlo. Žena vyskočila ze židle a přitáhla si župan k tělu.
„Marie? Ty jsi… ty jsi přece měla přijet zítra,“ koktal Petr.
„Kdo to je?“ Marie ukázala třesoucí se rukou na tmavovlásku.
„To je Ivana. Kolegyně. Z práce.“
„Kolegyně?“ Marie ji přejela pohledem od hlavy k patě. „Kolegyně v mém županu?“
„Víš co, já radši půjdu,“ vyhrkla Ivana a udělala krok ke dveřím. „Petře, zavoláme si.“
„Stůj!“ vykřikla Marie. „Nikam nepůjdeš. Nejdřív mi oba vysvětlíte, co se tady děje.“
Ivana se zarazila. V obličeji měla provinilý výraz, ale nebylo v něm tolik studu, kolik by Marie čekala.
„My jsme si jen povídali,“ řekla. „Petr mi pomáhal s podklady do práce.“
„S podklady?“ Marie se zasmála ostře, skoro hystericky. „Ve dvě v noci? V mém županu?“
„Maruško, uklidni se,“ vstal Petr. „Není to tak, jak to vypadá. Ivana potřebovala pomoct s jednou zprávou, já jsem za ní zašel. Pak mě pozvala na čaj…“
„Na čaj?“ Marie ukázala na štamprle. „Tohle je čaj?“
„No, trochu jsme si nalili…“
„Oblékla si můj župan! V mém bytě! Seděla u mého stolu! Zatímco já jsem se starala o nemocnou mámu!“
Petr udělal krok k ní.
„Nekřič, prosím tě. Uslyší to sousedi.“
„Sousedi?“ Marie couvla, jako by ji uhodil. „Ty se bojíš sousedů? A na mě jsi myslel, když jsi sem přivedl tuhle… tuhle…“
„Nic se nestalo!“ Petr ji chytil za ramena. „Přísahám, nic!“
Marie se mu podívala do očí. Viděla v nich paniku, strach a lež. Po třiceti letech společného života ho uměla číst jako rozevřenou knihu.
„Pusť mě,“ zašeptala.
„Maruško…“
„Řekla jsem, pusť mě!“
Petr ruce spustil. Chvěly se.
„Já půjdu,“ zamumlala Ivana a znovu se vrhla ke dveřím.
„Počkej!“ vyštěkla Marie. „Nejdřív sundej ten župan.“
„Marie, tady přede mnou?“ snažil se Petr postavit mezi ně.
„Copak, najednou se stydíš?“ odstrčila ho. „Když jsi ji v mém županu hostil, to ti trapné nebylo!“
Ivana si župan strhla z ramen a hodila ho přes opěradlo židle. Pod ním měla úzké džíny a přiléhavý top.
„Promiňte,“ procedila a vyběhla z bytu.
Dveře za ní práskly.
Marie klesla na židli a zakryla si obličej dlaněmi. Slzy nepřicházely. Byla v ní jen prázdnota. Obrovská černá díra na místě, kde ještě před chvílí bilo srdce.
„Maruško, pojďme si promluvit v klidu,“ posadil se Petr vedle ní. „Všechno ti vysvětlím.“
„Tak vysvětluj.“
„Ivana mě opravdu požádala o pomoc s prací. Šel jsem k ní, pomohl jí. Pak navrhla, že si připijeme, protože se to povedlo.“
„V devět večer?“
„Do dvou do rána?“ Marie prudce zvedla hlavu. „Čtyři hodiny jste dělali jednu zprávu?“
Petr mlčel. Obličej mu zrudl a na čele se mu leskl pot.
„Petře, nejsem hloupá,“ řekla tiše. „Jsme spolu třicet let. Poznám, když lžeš.“
„Ale nic nebylo! Jen jsme mluvili. Je sama, nemá si s kým promluvit.“
„A se mnou si o čem povídat nemáš?“
„S tebou mluvíme jen o provozu. O vnučce, o nákupech, o tvojí mámě. S ní… s ní je to o něčem jiném.“
Marie vstala. V hrudi se jí rozlilo horko.
„O něčem jiném?“ zopakovala. „A já jsem co? Nejsem člověk? Jsem kuchyňská linka?“
„Takhle jsem to nemyslel.“
„A jak jsi to myslel? Jak?“ udeřila pěstí do stolu. „Třicet let jsem držela tenhle domov pohromadě. Kvůli tobě. Kvůli dětem. Svoji práci jsem odložila, svůj život jsem odložila. A ty mi řekneš, že jsem nezajímavá!“
„Marie, prosím tě, uklidni se.“
„Neuklidním!“ chodila po kuchyni sem a tam jako zvíře zavřené v kleci. „Žehlím ti košile, vařím ti večeře, peru, uklízím, starám se o všechno. A ty si s kolegyní povídáš o něčem jiném!“
„Byla sama,“ vyhrkl Petr.
„Sama? Teď zrovna byla sama?“ Marie se zastavila. „A kolik jich bylo před ní?“
„Žádná!“
„Lžeš!“ přistoupila až k němu. „Kolikrát jsi zůstával déle v práci? Kolik bylo porad? Kolik firemních večírků?“
„To byla práce.“
„Práce? Stejná jako dneska s Ivanou?“
Petr sklopil hlavu.
„Maruško, já tě miluju. Opravdu. Jsi mi nejbližší.“