„Nejbližší?“ zasmála se hořce. „Jako staré pohodlné bačkory?“
„Co mám říct? Jak to mám říct?“
„Jak?“ Slzy jí konečně vytryskly proudem. „Dala jsem ti celý život. Celý! A ty co? Sháníš si mladší?“
„Nesháním! Ivana sama…“
„Sama co? Sama si oblékla můj župan? Sama tě vzala za ruku? Sama postavila skleničky na stůl?“
Petr neodpověděl.
„Mluv!“ křičela Marie. „Sama?“
„Bylo to oboustranné,“ vydechl.
Marie se chytila za prsa. Jako by se jí pod kůží něco utrhlo.
„Takže jsi to chtěl taky. Takže jsi ji…“
„Maruško, ne.“
„Ano. Teď už ano. Jak dlouho to trvá? Kolik?“
„Tři měsíce.“
Marie dosedla na zem, jako by jí někdo podrazil nohy.
„Tři měsíce,“ zopakovala dutě. „Tři měsíce ses mi díval do očí, dával mi pusu na dobrou noc, říkal mi, že mě miluješ. A přitom jsi byl s ní.“
„Ne tak často.“
„Ne tak často? Takže jste se vídali!“ opřela se o zem a zvedla se směrem ke dveřím. „Dost. Skončilo to.“
„Kam jdeš?“
„Do toho ti nic není. Hlavně pryč od tebe.“
Došla do předsíně. Petr vyběhl za ní.
„Marie, zůstaň. Promluvíme si ráno. S čistou hlavou.“
„S čistou hlavou?“ natahovala si kabát. „Já teď budu muset s čistou hlavou přemýšlet celý zbytek života!“
„Neodcházej, prosím.“
Otočila se. Stál tam ve vytahaných trenýrkách a tílku. Plešatějící, s povoleným břichem, najednou ubohý a cizí.
„Víš co?“ řekla. „Běž za svojí Ivanou. Můžete si povídat o něčem jiném.“
Práskla dveřmi a seběhla po schodech. Výtahu se bála. Mohlo by ho napadnout běžet za ní.
Venku byla zima. Marie se zastavila před domem a poprvé si uvědomila, že nemá kam jít. Ke Kláře nemohla, probudila by vnučku. K mamince to bylo daleko a poslední vlak už dávno odjel.
Pak si vzpomněla na kamarádku Lenku. Bydlela jen o pár ulic dál. Zavolala jí.
„Maruško? Co se děje ve tři ráno?“ ozval se ospalý hlas.
„Leni, můžu k tobě? Moc tě prosím.“
„Jasně. Co se stalo?“
„Řeknu ti to potom.“
V taxíku seděla ztuhle a dívala se před sebe. Třicet let. Celý dospělý život. A co z něj zbylo? Ticho, prázdno a zrada.
Lenka jí otevřela v pomačkaném županu.
„Pojď dál. Postavím vodu na čaj. A mluv.“
Marie jí pověděla všechno. Lenka poslouchala, jen občas zavrtěla hlavou.
„Hajzl,“ shrnula to nakonec. „Všichni jsou stejní hajzlové.“
„Leni, já nevím, co mám dělat.“
„Co bys měla dělat? Rozvést se.“
Marie sklopila oči.
Lenka si povzdechla.
„Právě proto si myslí, že všechno sneseš.“
Tu noc Marie nespala. Ležela na Lenčině gauči a vzpomínala. Na to, jak se s Petrem poznali na škole. Jak jí na první schůzku přinesl kytku. Jak rodila děti. Jak se on postupně vracel domů později a později.
Kdy se to pokazilo? Určitě si všimla změny už před dvěma lety. Byl chladnější, vzdálenější, častěji podrážděný. Ona si namlouvala, že je to krize středního věku.
A on si zatím jen našel někoho mladšího.
Ráno zavolala Kláře.
„Mami, co se stalo? Táta mi volal, prý tě hledá.“
„Řekni mu, že jsem u tety Lenky. A že potřebuju přemýšlet.“
„Přemýšlet o čem?“
„Vysvětlím ti to později, holčičko.“
Petr volal celý den. Marie telefon nezvedala. Večer přijel k Lence.
„Je tady Marie?“ zeptal se ode dveří.
„Jsem tady,“ vyšla Marie do předsíně. „Co chceš?“
„Promluvit si. Normálně. Jako lidi.“
„Tak mluv.“
„Maruško, skončil jsem to s Ivanou. Úplně. Už se s ní neuvidím.“
„Ano. Až do další Ivany.“
„Žádná další nebude. Přísahám.“
Marie se na něj dívala. Měl unavenou tvář a zmuchlanou košili. Možná v tu chvíli opravdu mluvil upřímně.
„Petře, já jsem tady přemýšlela,“ řekla potichu. „Je mi pětapadesát. Možná bych taky mohla začít žít trochu pro sebe.“
„Jak pro sebe?“
„Normálně. Najdu si práci. Podívám se někam. Zjistím, co vlastně chci já. Ne jen to, co chceš ty.“
„Marie, vždyť jsme rodina.“
„Rodina?“ pousmála se bez radosti. „Rodina je, když jsou na život dva. Ne když jeden žije, jak se mu zachce, a druhý po něm celý život uklízí.“
„Změním se.“
„Víš co? Budeme nějakou dobu bydlet zvlášť. Každý si promyslíme svoje.“
„To je rozvod?“
„Je to pauza. Jestli pochopíš, že mě potřebuješ i jinak než jako kuchařku a pradlenu, přijď. Jestli ne…“ pokrčila rameny. „Tak to tak mělo být.“
Petr dlouho stál beze slova. Nakonec přikývl.
„Dobře. Ale budu o tebe bojovat.“
„Uvidíme.“
Odešel. Lenka Marii objala.
„Udělala jsi to správně.“
„Mám strach, Leni.“
„To je jasné. Ale aspoň je to pravda.“
Marie přešla k oknu. Venku drobně pršelo. Nový život začínal v pětapadesáti letech. Znělo to směšně. Možná dokonce bláznivě. Ale možná to bylo poprvé po dlouhé době něco, co patřilo jen jí.
Zítra půjde hledat práci. Potom zajede za maminkou a konečně si s ní promluví doopravdy. Už dlouho spolu nemluvily tak, jak by měly.
A dál se uvidí. Třeba se Petr opravdu vzpamatuje. Třeba ne. A třeba Marie zjistí, že dokáže žít i bez něj.
Hlavní je naučit se žít také pro sebe. Ne jen pro druhé.
Déšť ťukal do skla. Marie se usmála. Poprvé za celý den.