„Miluju. Ale to je jiné. S tebou si připadám živý.“
Jana sevřela futro tak silně, až ji zabolely prsty. Před očima se jí zatmělo. Třicet let manželství. Třicet let věřila, pečovala, čekala. A on…
„Petře,“ zašeptala.
Oba se prudce otočili. Petr zbledl jako stěna a zůstal s pootevřenými ústy. Žena vyskočila a upravila si župan.
„Jano? Ty jsi… vždyť ty jsi měla… až zítra,“ vykoktal muž.
„Kdo to je?“ Jana roztřesenou rukou ukázala na brunetku.
„To je Lucie. Kolegyně. Z práce.“
„Kolegyně?“ Jana sjela pohledem ženu v jejím županu. „Kolegyně v mém županu?“
„Víš co, já radši půjdu,“ vyhrkla Lucie a zamířila ke dveřím. „Petře, zavoláme si.“
„Stůj!“ vykřikla Jana. „Nikam nepůjdeš! Nejdřív mi vysvětlete, co se tady děje!“
Lucie se zastavila. V obličeji měla vinu, ale nijak hlubokou.
„My jsme si jen povídali,“ řekla. „Petr mi pomáhal s podklady.“
„S podklady?“ Jana se hystericky zasmála. „V jedenáct v noci? V mém županu?“
„Jano, uklidni se,“ vstal Petr. „Není to tak, jak to vypadá. Lucie mě požádala, abych jí pomohl s prací. Šel jsem k ní, udělal jsem jí v tom pořádek. Pak mě pozvala na čaj…“
„Na čaj?“ Jana ukázala na skleničky. „Tohle je čaj?“
„No… trochu jsme si nalili.“
„Oblékla sis můj župan! V mém bytě! Seděla jsi u mého stolu! Zatímco já jsem ošetřovala nemocnou matku!“
Petr udělal krok k ní.
„Jano, nekřič. Uslyší to sousedi.“
„Sousedi?“ Jana ucukla, jako by ji udeřil. „Ty myslíš na sousedy? A na mě jsi myslel, když jsi sem přivedl tuhle… tuhle…“
„Nic se nestalo!“ Petr ji chytil za ramena. „Přísahám, nic!“
Jana se mu podívala do očí. Viděla paniku, strach a lež. Po třiceti letech ho četla jako otevřenou knihu.
„Pusť mě,“ zašeptala.
„Řekla jsem, pusť mě!“
Petr ruce uvolnil. Třásly se mu.
„Já půjdu,“ zamumlala Lucie a znovu se hrnula k chodbě.
„Stůj!“ vyštěkla Jana. „Nejdřív si sundej ten župan!“
„Jano, tady přede mnou?“ pokusil se Petr postavit mezi ně.
„A co, najednou se stydíš?“ Jana do něj strčila. „Když jsi ji v mém županu hostil, to ses nestyděl!“
Lucie ze sebe župan shodila a hodila ho přes židli. Pod ním měla úzké džíny a top.
„Promiňte,“ procedila a vyběhla ven.
Dveře práskly.
Jana klesla na židli a zakryla si obličej dlaněmi. Slzy nepřicházely. Zůstala jen prázdnota. Černá jáma na místě srdce.
„Jano, pojďme si promluvit v klidu,“ sedl si Petr vedle ní. „Všechno ti vysvětlím.“
„Tak vysvětluj.“
„Lucie mě opravdu poprosila o pomoc s prací. Zastavil jsem se u ní, pomohl jsem jí. Pak navrhla, že si připijeme, protože se to povedlo.“
„V devět večer?“
„A do jedenácti?“ Jana prudce zvedla hlavu. „Dvě hodiny jste dělali ty tvoje podklady?“
Petr mlčel. Tvář měl rudou a zpocenou.
„Petře, nejsem hloupá,“ řekla Jana tiše. „Jsme spolu třicet let. Poznám, když lžeš.“
„Ale nic nebylo! Jen jsme mluvili. Je sama, nemá si s kým ani pořádně popovídat!“
„A ty si se mnou nemáš o čem povídat?“
„S tebou mluvíme jen o domácnosti. O vnučce, o tvojí mámě. S ní je to… s ní je to o něčem jiném.“
Jana vstala. V hrudi se jí rozlilo horko.
„O něčem jiném?“ zopakovala. „A já jsem co? Nejsem člověk? Jsem kuchyňská linka?“
„Takhle jsem to nemyslel.“
„A jak jsi to myslel? Jak?“ Jana udeřila pěstí do stolu. „Třicet let jsem držela tenhle dům pohromadě! Kvůli tobě! Kvůli dětem! Zahrabala jsem vlastní práci! A ty mi řekneš, že se mnou to není zajímavé?“
„Jano, prosím tě, uklidni se.“
„Neuklidním!“ Přecházela po kuchyni jako zvíře v kleci. „Žehlím ti košile, vařím, uklízím! A ty si s kolegyní povídáš o něčem jiném!“
„Byla osamělá…“
„Osamělá? A já jsem co?“ Jana se zastavila. „A kolik jich bylo před ní?“
„Nikdo!“
„Lžeš!“ Přišla až k němu. „Kolikrát jsi zůstal dlouho v práci? Kolik bylo porad? Kolik firemních večírků a neodkladných schůzek?“
„To byla práce!“
„Práce? Jako dneska s Lucií?“
Petr sklopil hlavu.
„Jano, já tě miluju. Vážně. Jsi mi nejbližší ze všech.“
„Nejbližší?“ Jana se hořce zasmála. „Jako staré vyšlapané pantofle?“
„Jak to mám říct?“
„Jak? Jak?!“ Slzy se jí vyvalily proudem. „Dala jsem ti celý život! A ty hledáš mladší?“
„Nehledám! Lucie sama…“
„Sama co? Sama si oblékla můj župan? Sama tě držela za ruku? Sama připravila skleničky na stůl?“
Petr mlčel.
„Odpověz!“ zakřičela Jana. „Sama?“
„Bylo to vzájemné.“
Jana se chytila za hrudník. „Takže jsi chtěl taky. Takže ty jsi ji…“
„Jano, ne.“
„Ano! Chci to slyšet. Jak dlouho to trvá? Jak dlouho?“
„Tři měsíce.“
Jana se sesunula na zem. „Tři měsíce ses mi díval do očí, dával mi pusu na dobrou noc, říkal, že mě miluješ. A přitom jsi s ní…“
„Neviděli jsme se často.“
„Ne často?“ zvedla k němu oči. „Takže jste se vídali. Všechno. Je konec.“
Začala se zvedat a opřela se o zárubeň.
„Kam jdeš?“
„Po tom ti nic není. Hlavně co nejdál od tebe.“
Šla do předsíně. Petr běžel za ní.
„Jano, zůstaň! Promluvíme si ráno. S čistou hlavou.“
„S čistou hlavou?“ natahovala si kabát. „Já teď budu přemýšlet do konce života!“
„Neodcházej, prosím.“
Otočila se. Petr stál v obnošeném tílku a vytahaných trenýrkách. Plešatěl, měl pivní břicho. Najednou byl ubohý.
„Víš co?“ řekla. „Běž za svou Lucií. Popovídejte si o něčem jiném.“