Práskla dveřmi a seběhla po schodech. Výtah si nevzala. Bála se, že by ji Petr doběhl.
Venku byla zima. Kam půjde? Ke Kláře ne, vzbudila by vnučku. K mamince daleko, poslední vlak odjel.
Vzpomněla si na kamarádku Evu. Bydlela o pár ulic dál. Zavolala jí.
„Jani? Co se děje ve tři ráno?“ ozval se rozespalý hlas.
„Evi, můžu k tobě? Moc tě prosím.“
„Samozřejmě. Co se stalo?“
„Řeknu ti to tam.“
V taxíku myslela na jediné. Třicet let. Celý život. A co zbylo? Prázdnota a zrada.
Eva otevřela v pomačkaném županu.
„Pojď dál. Postavím vodu. A mluv.“
Jana jí všechno vypověděla. Eva poslouchala, občas jen zakroutila hlavou.
„Hajzl,“ uzavřela nakonec. „Všichni jsou stejní hajzlové.“
„Evi, já vůbec nevím, co mám dělat.“
„Co bys dělala? Rozvést se.“
„Po třiceti letech? V pětapadesáti?“
„Právě proto si myslí, že všechno spolkneš.“
Jana celou noc nespala. Ležela na Evině gauči a vzpomínala, jak se s Petrem poznali na vysoké. Jak jí na první schůzce přinesl květiny. Jak rodila děti. Jak se stále častěji vracel z práce pozdě.
Kdy se to pokazilo? Přesně věděla, že asi před dvěma lety začal být chladnější, vzdálenější, unavený z každého jejího slova. Myslela si, že je to krize věku.
A on si jen našel někoho mladšího.
Ráno zavolala Kláře.
„Mami, co se stalo? Táta mi volal, hledá tě.“
„Řekni tátovi, že jsem u tety Evy. A že potřebuju přemýšlet.“
„O čem?“
„Později ti to vysvětlím, zlatíčko.“
Petr telefonoval celý den. Jana hovory nezvedala. Večer přijel k Evě.
„Je Jana tady?“ zeptal se ode dveří.
„Je,“ vyšla Jana do předsíně. „Co chceš?“
„Mluvit. Normálně, jako lidi.“
„Mluv.“
„Jano, skončil jsem to s Lucií. Úplně. Už ji neuvidím.“
„Jistě. Do příští Lucie.“
„Žádná příští nebude! Přísahám!“
Jana na něj hleděla. Unavená tvář, pomačkaná košile. Možná teď mluvil upřímně.
„Petře, přemýšlela jsem,“ řekla tiše. „Je mi pětapadesát. Možná bych konečně taky mohla začít žít pro sebe.“
„Jak pro sebe?“
„Tak. Najdu si práci. Podívám se do světa. Zjistím, co vlastně chci já. Ne jen to, co chceš ty.“
„Jano, jsme přece rodina.“
„Rodina?“ usmála se bez radosti. „Rodina je, když jsou v ní dva. Ne když si jeden užívá a druhý po něm celý život uklízí.“
„Změním se!“
„Víš co? Budeme nějakou dobu žít odděleně. Každý si promyslíme svoje.“
„To je rozvod?“
„Je to pauza. Jestli pochopíš, že mě potřebuješ i jinak než jako kuchařku a pradlenu, přijď. Jestli ne…“ pokrčila rameny. „Tak to tak mělo být.“
Petr stál bez hnutí. Pak pomalu přikývl.
„Dobře. Ale budu o tebe bojovat.“
„Uvidíme.“
Odešel. Eva Janu objala.
„Udělala jsi správně.“
„Bojím se, Evi.“
„To je jasné. Ale je to fér.“
Jana přešla k oknu. Venku drobně pršelo. Začíná nový život, pomyslela si. V pětapadesáti. Zní to směšně. A přece možná právě takhle začíná něco lepšího.
Zítra půjde hledat práci. Potom zajede za maminkou a konečně si s ní promluví doopravdy, ne jen o lécích a nákupech. Dávno si takhle neseděly.
A pak se uvidí. Třeba se Petr opravdu vzpamatuje. A třeba Jana zjistí, že se dá žít i bez něj.
Hlavní je naučit se žít také pro sebe. Nejen pro ostatní.
Déšť ťukal do skla. Jana se usmála. Poprvé po celém dni.