Jana chtěla Petra překvapit a vrátila se od maminky o tři hodiny dřív. Jenže když odemkla byt, nedokázala zadržet slzy.
Seděla u okna v příměstském vlaku a pořád se v myšlenkách vracela k mamince. Tři dny u ní vařila kuřecí vývar, podávala léky a dávala pozor na horečku. Horečka povolila teprve včera večer.
„Zůstaň ještě aspoň do zítřka,“ prosila ji ráno maminka.
„Petr je doma sám, mami. Už se určitě živí rohlíky a salámem.“
Teď ve vagonu Jana litovala, že ji neposlechla. Jenže Petr jí každý večer volal, ptal se na maminku a stěžoval si, že v lednici nic nezůstalo. Hlas měl zvláštní. Unavený.
„Stýská se mi,“ zamumlal minulou noc do telefonu.
Jana se tehdy usmála. Třicet let spolu, a on se za ní pořád umí stýskat. Říkala si, že měla v životě štěstí na dobrého chlapa.
Vagon se lehce kolébal. Žena naproti louskala semínka a četla román, na jehož obálce objímala štíhlá dívka tmavovlasého muže v obleku. Jana zahlédla svůj odraz ve skle. Vrásky, šediny u kořínků. Kdy tak zestárla?
„Jedete za manželem?“ zeptala se spolucestující.
„Ano. Domů.“
„Já za milencem,“ uchechtla se žena. „Můj si myslí, že jsem u kamarádky.“
Jana zrudla a raději se zadívala z okna. Jak o něčem takovém může mluvit tak lehce?
Mobil jí zavibroval v dlani.
„Jak se máš? Kdy dorazíš?“ napsal Petr.
Podívala se na hodiny. Domů to měla ještě tři hodiny. Chtěla napsat pravdu, ale rozmyslela si to. Ať je to překvapení. Uvaří večeři, prostře stůl. Bude mít radost.
„Zítra ráno. Taky se mi stýská,“ odeslala.
Petr hned poslal srdíčko.
Za oknem ubíhaly chatové osady a malé zastávky. Jana vytáhla z tašky termosku s čajem. Maminka trvala na tom, aby si ji vzala, a ještě jí do kabely nacpala zabalené chleby. Pořád ji krmila, jako by Jana nebyla dospělá žena, ale prvňačka.
„Jsi samá kost, Janičko. Ten tvůj Petr asi nedohlédne ani na to, aby ses pořádně najedla.“
„Mami, je mi pětapadesát.“
„A co má být? Pro mě budeš dítě napořád.“
Jana jedla chleba se šunkovým salámem a myslela na ni. Maminka žila sama ve stejném paneláku na sídlišti, kde Jana vyrůstala. Tatínek zemřel před šesti lety. Přestěhovat se k nim odmítala.
„Máte doma dost svých starostí,“ mávla rukou pokaždé. „Ještě abyste měli pod nohama starou bábu.“
Přitom komu by překážela? Jana celý život nedělala skoro nic jiného, než že se o někoho starala. Nejdřív o rodiče, potom o Petra, potom o děti. Pracovala jako učitelka ve školce, ale po narození Martina odešla na mateřskou. Pak přišla Klára. A potom už nějak zůstala doma.
„Nač bys chodila do práce?“ říkával Petr. „Vydělám dost. Ty se starej o domácnost.“
Tak se starala. Třicet let se starala. Vařila, prala, uklízela. Vozila děti na kroužky, žehlila Petrovi košile a přišívala knoflíky.
Děti vyrostly a rozletěly se. Martin se usadil v Brně a oženil se. Klára byla vdaná a měla malou holčičku. Z Jany už byla babička.
A co dál?
Vlak začal brzdit. Jana si posbírala věci a rozloučila se se ženou naproti. Na nástupišti byl hluk, lidé se tlačili u zastávky autobusů. Domů ji čekalo ještě čtyřicet minut cesty.
V autobuse si představovala Petrovu tvář. Čeká ji až ráno, a ona se objeví už dnes večer. Cestou se zastaví v Albertu, koupí maso a brambory. Připraví teplou večeři a hezky prostře.
V obchodě naplnila dvě tašky až po okraj. Pokladní se na ni usmála.
„Čekáte návštěvu?“
„Kdepak. Jen chci udělat radost manželovi.“
Tašky byly těžké. Ke vchodu je sotva donesla. Ve výtahu se vydýchala. Klíče hledala celou věčnost, přehrabala kvůli nim kabelku.
Konečně odemkla.
„Petře, jsem doma!“ zavolala. „Přijela jsem!“
Ticho. Asi spal. Bylo pozdě, skoro jedenáct.
Jana postavila tašky na zem a svlékla si kabát. V bytě se ale svítilo. To ji zarazilo. Petr přece vždycky spal potmě.
Šla pověsit kabát do skříně a ztuhla. U dveří stály boty. Dámské. Červené lodičky na vysokém podpatku. Drahé, lesklé, cizí.
„Petře?“ ozvala se tišeji.
Srdce se jí prudce rozbušilo. Možná jsou Klářiny? Dcera měla klíče. Ale proč by nepřišla říct, že se staví?
Z kuchyně se ozval smích. Ženský smích.
Jana znehybněla. Klára to nebyla. Ten hlas neznala.
„Petře, ty jsi fakt komik,“ říkala cizí žena.
„Jana přijede až zítra. Všechno stihneme uklidit,“ odpověděl její muž.
Jana se opřela o zeď. Kolena jí změkla. Co se to děje? Kdo je ta žena?
„A co když se vrátí dřív?“ zeptala se ta cizí.
„Nevrátí. Ona je přesná jako švýcarské hodinky. Když řekla zítra ráno, tak zítra ráno.“
Oba se znovu zasmáli. Jana zavřela oči. Vzduch se jí najednou nedostával do plic.
Potichu prošla chodbou ke kuchyni. Dveře byly pootevřené. Nakoukla dovnitř.
U stolu seděl Petr v tílku a teplácích. Vlasy měl rozcuchané, v obličeji měl spokojený výraz. Naproti němu seděla žena kolem třicítky. Tmavovláska, výrazná a upravená. A měla na sobě její, Janin župan.
Na stole stály dvě skleničky, mísa bramborového salátu a nakládané okurky. Petr držel tu ženu za ruku.
„Lucie, ty jsi prostě zázrak,“ šeptal.
Lucie? Kdo je Lucie?
„A tvoje žena?“ naklonila cizinka koketně hlavu. „Vždyť jsi říkal, že ji miluješ.“