Jana chtěla Petra překvapit a vrátila se od maminky o tři hodiny dřív. Jenže když odemkla byt, nedokázala zadržet slzy.
Seděla u okna v příměstském vlaku a pořád se v myšlenkách vracela k mamince. Tři dny u ní vařila kuřecí vývar, podávala léky a dávala pozor na horečku. Horečka povolila teprve včera večer.
„Zůstaň ještě aspoň do zítřka,“ prosila ji ráno maminka.
„Petr je doma sám, mami. Už se určitě živí rohlíky a salámem.“
Teď ve vagonu Jana litovala, že ji neposlechla. Jenže Petr jí každý večer volal, ptal se na maminku a stěžoval si, že v lednici nic nezůstalo. Hlas měl zvláštní. Unavený.
„Stýská se mi,“ zamumlal minulou noc do telefonu.
Jana se tehdy usmála. Třicet let spolu, a on se za ní pořád umí stýskat. Říkala si, že měla v životě štěstí na dobrého chlapa.
Vagon se lehce kolébal. Žena naproti louskala semínka a četla román, na jehož obálce objímala štíhlá dívka tmavovlasého muže v obleku. Jana zahlédla svůj odraz ve skle. Vrásky, šediny u kořínků. Kdy tak zestárla?
„Jedete za manželem?“ zeptala se spolucestující.
„Ano. Domů.“
„Já za milencem,“ uchechtla se žena. „Můj si myslí, že jsem u kamarádky.“
Jana zrudla a raději se zadívala z okna. Jak o něčem takovém může mluvit tak lehce?
Mobil jí zavibroval v dlani.
„Jak se máš? Kdy dorazíš?“ napsal Petr.
Podívala se na hodiny. Domů to měla ještě tři hodiny. Chtěla napsat pravdu, ale rozmyslela si to. Ať je to překvapení. Uvaří večeři, prostře stůl. Bude mít radost.
„Zítra ráno. Taky se mi stýská,“ odeslala.
Petr hned poslal srdíčko.
Za oknem ubíhaly chatové osady a malé zastávky. Jana vytáhla z tašky termosku s čajem. Maminka trvala na tom, aby si ji vzala, a ještě jí do kabely nacpala zabalené chleby. Pořád ji krmila, jako by Jana nebyla dospělá žena, ale prvňačka.
„Jsi samá kost, Janičko. Ten tvůj Petr asi nedohlédne ani na to, aby ses pořádně najedla.“
„Mami, je mi pětapadesát.“
„A co má být? Pro mě budeš dítě napořád.“
Jana jedla chleba se šunkovým salámem a myslela na ni. Maminka žila sama ve stejném paneláku na sídlišti, kde Jana vyrůstala. Tatínek zemřel před šesti lety. Přestěhovat se k nim odmítala.
„Máte doma dost svých starostí,“ mávla rukou pokaždé. „Ještě abyste měli pod nohama starou bábu.“
Přitom komu by překážela? Jana celý život nedělala skoro nic jiného, než že se o někoho starala. Nejdřív o rodiče, potom o Petra, potom o děti. Pracovala jako učitelka ve školce, ale po narození Martina odešla na mateřskou. Pak přišla Klára. A potom už nějak zůstala doma.
„Nač bys chodila do práce?“ říkával Petr. „Vydělám dost. Ty se starej o domácnost.“
Tak se starala. Třicet let se starala. Vařila, prala, uklízela. Vozila děti na kroužky, žehlila Petrovi košile a přišívala knoflíky.
Děti vyrostly a rozletěly se. Martin se usadil v Brně a oženil se. Klára byla vdaná a měla malou holčičku. Z Jany už byla babička.
A co dál?
Vlak začal brzdit. Jana si posbírala věci a rozloučila se se ženou naproti. Na nástupišti byl hluk, lidé se tlačili u zastávky autobusů. Domů ji čekalo ještě čtyřicet minut cesty.
V autobuse si představovala Petrovu tvář. Čeká ji až ráno, a ona se objeví už dnes večer. Cestou se zastaví v Albertu, koupí maso a brambory. Připraví teplou večeři a hezky prostře.
V obchodě naplnila dvě tašky až po okraj. Pokladní se na ni usmála.
„Čekáte návštěvu?“
„Kdepak. Jen chci udělat radost manželovi.“
Tašky byly těžké. Ke vchodu je sotva donesla. Ve výtahu se vydýchala. Klíče hledala celou věčnost, přehrabala kvůli nim kabelku.
Konečně odemkla.
„Petře, jsem doma!“ zavolala. „Přijela jsem!“
Ticho. Asi spal. Bylo pozdě, skoro jedenáct.
Jana postavila tašky na zem a svlékla si kabát. V bytě se ale svítilo. To ji zarazilo. Petr přece vždycky spal potmě.
Šla pověsit kabát do skříně a ztuhla. U dveří stály boty. Dámské. Červené lodičky na vysokém podpatku. Drahé, lesklé, cizí.
„Petře?“ ozvala se tišeji.
Srdce se jí prudce rozbušilo. Možná jsou Klářiny? Dcera měla klíče. Ale proč by nepřišla říct, že se staví?
Z kuchyně se ozval smích. Ženský smích.
Jana znehybněla. Klára to nebyla. Ten hlas neznala.
„Petře, ty jsi fakt komik,“ říkala cizí žena.
„Jana přijede až zítra. Všechno stihneme uklidit,“ odpověděl její muž.
Jana se opřela o zeď. Kolena jí změkla. Co se to děje? Kdo je ta žena?
„A co když se vrátí dřív?“ zeptala se ta cizí.
„Nevrátí. Ona je přesná jako švýcarské hodinky. Když řekla zítra ráno, tak zítra ráno.“
Oba se znovu zasmáli. Jana zavřela oči. Vzduch se jí najednou nedostával do plic.
Potichu prošla chodbou ke kuchyni. Dveře byly pootevřené. Nakoukla dovnitř.
U stolu seděl Petr v tílku a teplácích. Vlasy měl rozcuchané, v obličeji měl spokojený výraz. Naproti němu seděla žena kolem třicítky. Tmavovláska, výrazná a upravená. A měla na sobě její, Janin župan.
Na stole stály dvě skleničky, mísa bramborového salátu a nakládané okurky. Petr držel tu ženu za ruku.
„Lucie, ty jsi prostě zázrak,“ šeptal.
Lucie? Kdo je Lucie?
„A tvoje žena?“ naklonila cizinka koketně hlavu. „Vždyť jsi říkal, že ji miluješ.“
„Miluju. Ale to je jiné. S tebou si připadám živý.“
Jana sevřela futro tak silně, až ji zabolely prsty. Před očima se jí zatmělo. Třicet let manželství. Třicet let věřila, pečovala, čekala. A on…
„Petře,“ zašeptala.
Oba se prudce otočili. Petr zbledl jako stěna a zůstal s pootevřenými ústy. Žena vyskočila a upravila si župan.
„Jano? Ty jsi… vždyť ty jsi měla… až zítra,“ vykoktal muž.
„Kdo to je?“ Jana roztřesenou rukou ukázala na brunetku.
„To je Lucie. Kolegyně. Z práce.“
„Kolegyně?“ Jana sjela pohledem ženu v jejím županu. „Kolegyně v mém županu?“
„Víš co, já radši půjdu,“ vyhrkla Lucie a zamířila ke dveřím. „Petře, zavoláme si.“
„Stůj!“ vykřikla Jana. „Nikam nepůjdeš! Nejdřív mi vysvětlete, co se tady děje!“
Lucie se zastavila. V obličeji měla vinu, ale nijak hlubokou.
„My jsme si jen povídali,“ řekla. „Petr mi pomáhal s podklady.“
„S podklady?“ Jana se hystericky zasmála. „V jedenáct v noci? V mém županu?“
„Jano, uklidni se,“ vstal Petr. „Není to tak, jak to vypadá. Lucie mě požádala, abych jí pomohl s prací. Šel jsem k ní, udělal jsem jí v tom pořádek. Pak mě pozvala na čaj…“
„Na čaj?“ Jana ukázala na skleničky. „Tohle je čaj?“
„No… trochu jsme si nalili.“
„Oblékla sis můj župan! V mém bytě! Seděla jsi u mého stolu! Zatímco já jsem ošetřovala nemocnou matku!“
Petr udělal krok k ní.
„Jano, nekřič. Uslyší to sousedi.“
„Sousedi?“ Jana ucukla, jako by ji udeřil. „Ty myslíš na sousedy? A na mě jsi myslel, když jsi sem přivedl tuhle… tuhle…“
„Nic se nestalo!“ Petr ji chytil za ramena. „Přísahám, nic!“
Jana se mu podívala do očí. Viděla paniku, strach a lež. Po třiceti letech ho četla jako otevřenou knihu.
„Pusť mě,“ zašeptala.
„Řekla jsem, pusť mě!“
Petr ruce uvolnil. Třásly se mu.
„Já půjdu,“ zamumlala Lucie a znovu se hrnula k chodbě.
„Stůj!“ vyštěkla Jana. „Nejdřív si sundej ten župan!“
„Jano, tady přede mnou?“ pokusil se Petr postavit mezi ně.
„A co, najednou se stydíš?“ Jana do něj strčila. „Když jsi ji v mém županu hostil, to ses nestyděl!“
Lucie ze sebe župan shodila a hodila ho přes židli. Pod ním měla úzké džíny a top.
„Promiňte,“ procedila a vyběhla ven.
Dveře práskly.
Jana klesla na židli a zakryla si obličej dlaněmi. Slzy nepřicházely. Zůstala jen prázdnota. Černá jáma na místě srdce.
„Jano, pojďme si promluvit v klidu,“ sedl si Petr vedle ní. „Všechno ti vysvětlím.“
„Tak vysvětluj.“
„Lucie mě opravdu poprosila o pomoc s prací. Zastavil jsem se u ní, pomohl jsem jí. Pak navrhla, že si připijeme, protože se to povedlo.“
„V devět večer?“
„A do jedenácti?“ Jana prudce zvedla hlavu. „Dvě hodiny jste dělali ty tvoje podklady?“
Petr mlčel. Tvář měl rudou a zpocenou.
„Petře, nejsem hloupá,“ řekla Jana tiše. „Jsme spolu třicet let. Poznám, když lžeš.“
„Ale nic nebylo! Jen jsme mluvili. Je sama, nemá si s kým ani pořádně popovídat!“
„A ty si se mnou nemáš o čem povídat?“
„S tebou mluvíme jen o domácnosti. O vnučce, o tvojí mámě. S ní je to… s ní je to o něčem jiném.“
Jana vstala. V hrudi se jí rozlilo horko.
„O něčem jiném?“ zopakovala. „A já jsem co? Nejsem člověk? Jsem kuchyňská linka?“
„Takhle jsem to nemyslel.“
„A jak jsi to myslel? Jak?“ Jana udeřila pěstí do stolu. „Třicet let jsem držela tenhle dům pohromadě! Kvůli tobě! Kvůli dětem! Zahrabala jsem vlastní práci! A ty mi řekneš, že se mnou to není zajímavé?“
„Jano, prosím tě, uklidni se.“
„Neuklidním!“ Přecházela po kuchyni jako zvíře v kleci. „Žehlím ti košile, vařím, uklízím! A ty si s kolegyní povídáš o něčem jiném!“
„Byla osamělá…“
„Osamělá? A já jsem co?“ Jana se zastavila. „A kolik jich bylo před ní?“
„Nikdo!“
„Lžeš!“ Přišla až k němu. „Kolikrát jsi zůstal dlouho v práci? Kolik bylo porad? Kolik firemních večírků a neodkladných schůzek?“
„To byla práce!“
„Práce? Jako dneska s Lucií?“
Petr sklopil hlavu.
„Jano, já tě miluju. Vážně. Jsi mi nejbližší ze všech.“
„Nejbližší?“ Jana se hořce zasmála. „Jako staré vyšlapané pantofle?“
„Jak to mám říct?“
„Jak? Jak?!“ Slzy se jí vyvalily proudem. „Dala jsem ti celý život! A ty hledáš mladší?“
„Nehledám! Lucie sama…“
„Sama co? Sama si oblékla můj župan? Sama tě držela za ruku? Sama připravila skleničky na stůl?“
Petr mlčel.
„Odpověz!“ zakřičela Jana. „Sama?“
„Bylo to vzájemné.“
Jana se chytila za hrudník. „Takže jsi chtěl taky. Takže ty jsi ji…“
„Jano, ne.“
„Ano! Chci to slyšet. Jak dlouho to trvá? Jak dlouho?“
„Tři měsíce.“
Jana se sesunula na zem. „Tři měsíce ses mi díval do očí, dával mi pusu na dobrou noc, říkal, že mě miluješ. A přitom jsi s ní…“
„Neviděli jsme se často.“
„Ne často?“ zvedla k němu oči. „Takže jste se vídali. Všechno. Je konec.“
Začala se zvedat a opřela se o zárubeň.
„Kam jdeš?“
„Po tom ti nic není. Hlavně co nejdál od tebe.“
Šla do předsíně. Petr běžel za ní.
„Jano, zůstaň! Promluvíme si ráno. S čistou hlavou.“
„S čistou hlavou?“ natahovala si kabát. „Já teď budu přemýšlet do konce života!“
„Neodcházej, prosím.“
Otočila se. Petr stál v obnošeném tílku a vytahaných trenýrkách. Plešatěl, měl pivní břicho. Najednou byl ubohý.
„Víš co?“ řekla. „Běž za svou Lucií. Popovídejte si o něčem jiném.“
Práskla dveřmi a seběhla po schodech. Výtah si nevzala. Bála se, že by ji Petr doběhl.
Venku byla zima. Kam půjde? Ke Kláře ne, vzbudila by vnučku. K mamince daleko, poslední vlak odjel.
Vzpomněla si na kamarádku Evu. Bydlela o pár ulic dál. Zavolala jí.
„Jani? Co se děje ve tři ráno?“ ozval se rozespalý hlas.
„Evi, můžu k tobě? Moc tě prosím.“
„Samozřejmě. Co se stalo?“
„Řeknu ti to tam.“
V taxíku myslela na jediné. Třicet let. Celý život. A co zbylo? Prázdnota a zrada.
Eva otevřela v pomačkaném županu.
„Pojď dál. Postavím vodu. A mluv.“
Jana jí všechno vypověděla. Eva poslouchala, občas jen zakroutila hlavou.
„Hajzl,“ uzavřela nakonec. „Všichni jsou stejní hajzlové.“
„Evi, já vůbec nevím, co mám dělat.“
„Co bys dělala? Rozvést se.“
„Po třiceti letech? V pětapadesáti?“
„Právě proto si myslí, že všechno spolkneš.“
Jana celou noc nespala. Ležela na Evině gauči a vzpomínala, jak se s Petrem poznali na vysoké. Jak jí na první schůzce přinesl květiny. Jak rodila děti. Jak se stále častěji vracel z práce pozdě.
Kdy se to pokazilo? Přesně věděla, že asi před dvěma lety začal být chladnější, vzdálenější, unavený z každého jejího slova. Myslela si, že je to krize věku.
A on si jen našel někoho mladšího.
Ráno zavolala Kláře.
„Mami, co se stalo? Táta mi volal, hledá tě.“
„Řekni tátovi, že jsem u tety Evy. A že potřebuju přemýšlet.“
„O čem?“
„Později ti to vysvětlím, zlatíčko.“
Petr telefonoval celý den. Jana hovory nezvedala. Večer přijel k Evě.
„Je Jana tady?“ zeptal se ode dveří.
„Je,“ vyšla Jana do předsíně. „Co chceš?“
„Mluvit. Normálně, jako lidi.“
„Mluv.“
„Jano, skončil jsem to s Lucií. Úplně. Už ji neuvidím.“
„Jistě. Do příští Lucie.“
„Žádná příští nebude! Přísahám!“
Jana na něj hleděla. Unavená tvář, pomačkaná košile. Možná teď mluvil upřímně.
„Petře, přemýšlela jsem,“ řekla tiše. „Je mi pětapadesát. Možná bych konečně taky mohla začít žít pro sebe.“
„Jak pro sebe?“
„Tak. Najdu si práci. Podívám se do světa. Zjistím, co vlastně chci já. Ne jen to, co chceš ty.“
„Jano, jsme přece rodina.“
„Rodina?“ usmála se bez radosti. „Rodina je, když jsou v ní dva. Ne když si jeden užívá a druhý po něm celý život uklízí.“
„Změním se!“
„Víš co? Budeme nějakou dobu žít odděleně. Každý si promyslíme svoje.“
„To je rozvod?“
„Je to pauza. Jestli pochopíš, že mě potřebuješ i jinak než jako kuchařku a pradlenu, přijď. Jestli ne…“ pokrčila rameny. „Tak to tak mělo být.“
Petr stál bez hnutí. Pak pomalu přikývl.
„Dobře. Ale budu o tebe bojovat.“
„Uvidíme.“
Odešel. Eva Janu objala.
„Udělala jsi správně.“
„Bojím se, Evi.“
„To je jasné. Ale je to fér.“
Jana přešla k oknu. Venku drobně pršelo. Začíná nový život, pomyslela si. V pětapadesáti. Zní to směšně. A přece možná právě takhle začíná něco lepšího.
Zítra půjde hledat práci. Potom zajede za maminkou a konečně si s ní promluví doopravdy, ne jen o lécích a nákupech. Dávno si takhle neseděly.
A pak se uvidí. Třeba se Petr opravdu vzpamatuje. A třeba Jana zjistí, že se dá žít i bez něj.
Hlavní je naučit se žít také pro sebe. Nejen pro ostatní.
Déšť ťukal do skla. Jana se usmála. Poprvé po celém dni.