Bylo ve mně jen ledové, naprosto jasné poznání: představení, které jsem hrála třicet let, právě skončilo.
Hosté se báli i pohnout. Seděli, jako by je někdo přibil k židlím. To, co se dělo, bylo tak ostudné a neskutečné, že se nikdo neodvážil přerušit ten příšerný přenos.
— Kdy už konečně vypadneme do lázní? — pokračoval Vít a podle hlasu si zřejmě Jitku přitahoval k sobě. — Řekl jsem jí, že mám služebku do Ostravy na dva týdny. Do fabriky, seřizovat zařízení. Věřila tomu, chudinka hloupá. Dokonce mi začala chystat kufr.
Pavel, náš zeť, seděl s prsty zaťatými do hrany stolu. Čelist se mu pohybovala napětím a pohled mu létal od okna k plačící manželce.
— Do Ostravy? — zachichotala se Jitka. Její smích byl odporný, bublavý. — To je dobré. Hlavně si vezmi dost peněz. Ta tvoje Hana se třese nad každou korunou, lakomá je jak kostelní myš. Na svatbu dětem litovala, ale sama určitě schovává prachy někde pod matrací.
— Vyberu je z její karty! — odfrkl si můj muž samolibě. — Vím, kam si napsala PIN. Do modrého diáře. Stará zapomnětlivá ženská. Vezmu všechno, co půjde, a pak řekneme, že ji obrali podvodníci nebo že banka účet zablokovala. Ona těm aplikacím stejně nerozumí.
Pomalu jsem se podívala po hostech.
Pan Karel upřel oči ke stropu, jako by ho náhle nesmírně zaujalo světlo nad stolem. Teta Božena se pod stolem drobně křižovala.
Lucie pomalu spustila dlaně do klína. Její náramek cinkl o okraj talíře a ten zvuk se v tichu rozlehl skoro jako výstřel.
— A co byt? — zeptala se Jitka dychtivě. — Sliboval jsi, že to nějak zařídíš. Pavlovi s Luckou je v jejich dvoupokojáku těsno.
— Chatu na tebe papírově přepíšu, neboj se. Haně řeknu, že jsme ji museli prodat, že jsme platili dluhy, třeba po nehodě. Ona to spolkne. Moje Hana je trpělivá. Má měkká záda, ohne se, kam potřebuju.
„Trpělivá.“
To slovo zůstalo viset v hustém vzduchu jako jedovatý dým.
Podívala jsem se na svoje ruce. Byly klidné. Ani se nezachvěly.
Trpěla jsem, když mě zapomněl vyzvednout z porodnice. Trpěla jsem jeho „protáhlé porady“, po kterých z něj táhl levný koňak. Trpěla jsem nekonečné výčitky, že vydělávám málo, zatímco jsem sama táhla dům, děti i celý každodenní život.
Byla jsem základ. Nosná zeď, na které stála tahle shnilá stavba jménem „rodina“.
Jenže základ praskl. A dnes se měla celá konstrukce zřítit.
Rozhovor na balkoně vystřídaly vlhké, nepříjemné zvuky polibků.
— Fuj, — řekla Lucie nahlas a naprosto zřetelně do úplného ticha.
Vstala od stolu. Slzy jí tekly po tvářích a roztíraly řasenku, ale pohled měla pevný, skoro cizí. Hořel v něm ten druh ženského hněvu, který se probouzí, když někdo sáhne na nejbolavější místo.
— Mami… — zašeptala a udělala ke mně krok.
Zvedla jsem dlaň a zastavila ji. Ne. Teď byla jakákoli slova zbytečná. Jen by pokazila okamžik.
Na balkoně se něco pohnulo. Možná se pod Jitčiny tenké šaty dostal podzimní chlad, možná jim prostě začal docházet elán.
Klika balkonových dveří sebou trhla.
Jednou. Podruhé.
Dveře se nepohnuly ani o milimetr.
— Co? — ozvalo se Vítovo neurčité zamručení. — Hani? Otevři! Nějak se to zaseklo!
Zatáhl silněji a opřel se do dveří ramenem. Plast žalostně zavrzal, ale zámek držel pevně.
Vít přimáčkl obličej ke sklu, rozplácl si o něj nos a nahlédl do pokoje. A právě v té chvíli spatřil obraz hodný poslední scény staré tragédie.
Patnáct hostů sedělo v mrtvém tichu a dívalo se přímo na něj. Nikdo nežvýkal. Nikdo se neusmíval. Byl to pohled společného soudu, který už vynesl rozsudek bez možnosti odvolání.
Pavel hleděl na svou matku s takovým odporem a bolestí, až mi ho na okamžik bylo líto. Lucie nespouštěla oči z otce. A já seděla v čele stolu a klidně, pravidelně míchala cukr v dávno vychladlém čaji, aniž bych zvedla pohled.
Vít ztuhl. Oči se mu rozšířily, když mu konečně došlo, že je nejen vidíme. Že jsme slyšeli všechno.
Jitka, která stále nic nechápala, vykoukla zpoza jeho ramene. Jakmile zahlédla synovu tvář, prudce se stáhla, jako by během jediné vteřiny zestárla o deset let, a začala pomalu sjíždět po stěně dolů, ve snaze schovat se za květináč s fíkusem.
Vít začal dlaní bušit do skla:
— Hano! Haničko! To byl vtip! Zkoušeli jsme scénku k narozeninám! Překvapení! Okamžitě otevři!
Vstala jsem a přešla k oknu. Ne ke dveřím, abych je pustila dovnitř. Šla jsem k té horní větračce.
Přitáhla jsem rám k sobě a škvíru otevřela víc. Mezi námi pořád zůstávalo sklo, ale slyšet teď bylo dokonale.
— Vítku, — řekla jsem klidně, téměř úředním tónem, jako bych diktovala seznam nákupu. — Klíče od bytu ti hned vyhodím větračkou. Bundu taky. A do té své „Ostravy“ můžeš odjet rovnou. Občanku máš v kapse, kontrolovala jsem ji před praním.
— Paní Hano, — zvedl se Pavel. Hlas se mu třásl, ale byla v něm pevnost. — Tím se nezatěžujte. Máma si ho odveze. Mami! — zavolal směrem k balkonu, aniž by se na ženu za sklem podíval. — Připrav se. Odvezu tě domů. A toho „tygra“ si vezmi s sebou, když je ti tak drahý.
— Hano, ty jsi to celé špatně pochopila! — zařval Vít, když konečně pochopil rozsah katastrofy. — To je omyl! Pusť mě dovnitř!