— Omyl byl snášet tě třicet let, — odpověděla jsem a otočila klikou zámku.
Dveře se otevřely. Vít a Jitka se do pokoje doslova vvalili, rudí buď zimou, nebo hanbou, kterou už nešlo smýt.
— Hano… — začal Vít a natáhl ke mně ruku.
— Kartu jsem před minutou zablokovala v aplikaci, — přerušila jsem ho a dívala se mu přímo mezi oči. — Modrý diář jsem spálila v popelníku v kuchyni. Kufr ti sbalím zítra a postavím ho k popelnicím. Vyzvedneš si ho sám.
Hosté se mlčky, bez jediného slova, začali zvedat a odsouvat židle. Rozestoupili se a vytvořili živou chodbu hanby od balkonu až ke vchodovým dveřím.
Vít se rozhlédl. Nebylo kde hledat oporu. I jeho vlastní teta odvrátila tvář a předstírala, že upravuje okraj ubrusu.
Šli k odchodu shrbení, za zvuku řinčícího porcelánu — to Lucie vší silou mrštila o zeď vázou, kterou jí kdysi darovala tchyně. Střepy se rozletěly do stran jako ohňostroj na počest nového života.
Když za nimi vchodové dveře zapadly, najednou se v bytě dalo lehce dýchat. Jako by někdo otevřel všechna okna a pustil ven pach staré plísně.
Vrátila jsem se na své místo v čele stolu. Upravila jsem si účes, který stále držel bez jediné chyby. Nalila jsem si víno — poprvé za celý večer ne kvůli přípitku, ne kvůli hostům, ale kvůli sobě.
— Tak vidíte, — řekla jsem a podívala se na ohromené lidi u stolu. — Odpadky se vynesly samy. Vzduch je čistší, nemyslíte? A teď — tanec! Pusťte hudbu nahlas, přátelé.
Napila jsem se. Víno bylo trpké, ale dozvuk mělo sladký.
Začínám nový život a v něm už pro trpělivost nezbude místo.
Uběhlo šest měsíců. Byt byl k nepoznání: vyhodila jsem starou pohovku, na které se Vít tak rád rozvaloval, a v ložnici jsem nechala nalepit světlé, radostné tapety.
Rozvod proběhl rychle, Vít se skoro nebránil — příliš se styděl ukazovat u soudu, kde mě zastupovala vlastní dcera. Chatu jsme uhájili a přepsali ji na vnuka.
Pavel se s matkou už nestýká, jen jí suše posílá zprávy k svátkům.
A já… Já jsem se naučila tančit tango. A víte co? Ukázalo se, že v tanci není vždycky nutné vést. Důležité je stát pevně na vlastních nohou a přesně vědět, kam chcete jít.