Hosté se báli i pohnout. Seděli, jako by je někdo přibil k židlím. To, co se dělo, bylo tak ostudné a neskutečné, že si nikdo netroufl přerušit ten příšerný přenos.
— Kdy už konečně vyrazíme do těch lázní? — pokračoval Karel a zjevně si Alenu tiskl k sobě. — Řekl jsem jí, že mám na dva týdny služebku do Ostravy. Do fabriky, seřizovat zařízení. Věřila tomu, chudinka hloupá. Dokonce mi začala balit kufr.
Martin, náš zeť, seděl a prsty se zarýval do hrany stolu. Čelisti mu pracovaly a pohled mu těkal od okna k plačící manželce.
— Do Ostravy? — zahihňala se Alena. Smích měla odporný, bublavý. — To je roztomilé. Hlavně si vezmi peníze. Ta tvoje Hanka se třese nad každou korunou, lakomá ženská. Na svatbu dětem škudlila, ale sama určitě schovává úspory pod matrací.
— Vždyť já jí to stáhnu z karty! — odfrkl si můj muž samolibě. — Vím, kde má napsaný PIN, v modrém notesu. Stará sklerotička. Vyberu to všechno a pak řekneme, že jí to sebrali podvodníci nebo že to zablokovala banka. V těch aplikacích se stejně vůbec nevyzná.
Pomalu jsem přejela pohledem po hostech.
Pan Pavel zíral do stropu, jako by ho najednou nesmírně zaujal lustr. Teta Božena se drobně křižovala pod stolem.
Lucie pomalu položila dlaně do klína. Její náramek cinkl o okraj talíře a ten zvuk zazněl skoro jako výstřel.
— A co s bytem? — zeptala se Alena hltavě. — Slíbil jsi, že to nějak zařídíš. Martin s Luckou se v tom jejich dvoupokojáku mačkají.
— Chatu na tebe přepíšu jen jakože, neboj se. Hance řeknu, že jsme ji prodali, protože jsme museli zaplatit dluhy, třeba že jsem měl bouračku. Hanka to spolkne. Ta moje je trpělivá. Má měkká záda, ohne se tam, kam potřebuju.
„Trpělivá.“
To slovo zůstalo viset v hustém vzduchu jako jedovatý kouř.
Podívala jsem se na své ruce. Byly klidné. Vůbec se netřásly.
Trpěla jsem, když mě zapomněl vyzvednout z porodnice. Trpěla jsem jeho „protáhlé porady“, po kterých z něj táhla levná slivovice. Trpěla jsem nekonečné výčitky, že vydělávám málo, zatímco jsem sama táhla domácnost, děti i celý každodenní život.
Byla jsem základ. Nosná zeď, na níž stála ta prohnilá stavba jménem „rodina“.
Jenže základ praskl. A dnes se měla celá konstrukce zřítit.
Rozhovor na balkoně vystřídaly vlhké, nepříjemné zvuky polibků.
— Fuj, — řekla Lucie nahlas a zřetelně do naprostého ticha.
Vstala od stolu. Slzy jí tekly po tvářích a rozmazávaly řasenku, ale pohled měla pevný, skoro cizí. Vzplála v něm ta ženská zuřivost, která se probouzí ve chvíli, kdy někdo zasáhne to nejbolestivější místo.
— Mami… — zašeptala a udělala ke mně krok.
Zvedla jsem dlaň a zastavila ji. Ne. Teď by jakákoli slova byla zbytečná. Jen by pokazila okamžik.
Na balkoně se něco pohnulo. Buď pod Aleniny tenké šaty pronikl podzimní chlad, nebo jim začalo docházet nadšení.
Klika balkonových dveří sebou trhla.
Jednou. Podruhé.
Dveře se nepohnuly ani o milimetr.
— Co? — ozvalo se Karlovo nesrozumitelné zabručení. — Hani? Otevři! Nějak se to zaseklo!
Zatáhl silněji a opřel se do dveří ramenem. Plast žalostně zaskřípal, ale zámek držel pevně.
Karel přitiskl obličej na sklo, rozplácl si nos a nahlédl do pokoje. A právě v té chvíli spatřil obraz hodný poslední scény staré tragédie.
Patnáct hostů sedělo v mrtvém tichu a dívalo se přímo na něj. Nikdo nežvýkal. Nikdo se neusmíval. Byl to pohled společného soudu, který už vynesl rozsudek bez možnosti odvolání.
Martin hleděl na svou matku s takovým odporem a bolestí, že mi ho na okamžik bylo až líto. Lucie nespouštěla oči z otce. A já seděla v čele stolu a klidně, metodicky míchala cukr v dávno vychladlém čaji, aniž bych zvedla pohled.
Karel ztuhl. Oči se mu rozšířily, když mu došlo, že nás jen nevidí. Že jsme slyšeli všechno.
Alena, která pořád nechápala, vykoukla zpoza jeho ramene. Když uviděla synovu tvář, prudce se scvrkla, jako by během vteřiny zestárla o deset let, a začala se pomalu sesouvat po stěně dolů, pokoušejíc se schovat za květináč s fíkusem.
Karel začal bušit dlaní do skla:
— Hani! Haničko! To byl vtip! Zkoušeli jsme scénku k jubileu! Překvapení! Okamžitě otevři!
Vstala jsem a došla k oknu. Ne ke dveřím, abych je pustila dovnitř. Došla jsem k tomu hornímu vyklápěcímu okénku.
Přitáhla jsem rám k sobě a škvíru rozšířila. Mezi námi pořád zůstávalo sklo, ale teď bylo slyšet dokonale.
— Karlíku, — řekla jsem klidně, téměř obchodním tónem, jako bych diktovala nákupní seznam. — Klíče od bytu ti hned vyhodím okénkem. Bundu taky. A do své „Ostravy“ můžeš vyrazit rovnou. Pas máš v kapse, kontrolovala jsem ji před praním.
— Paní Hano, — vstal Martin. Hlas se mu třásl, ale byla v něm pevnost. — S tím se neobtěžujte. Máma si ho vezme. Mami! — křikl směrem k balkonu a ani se na ženu za sklem nepodíval. — Sbal se. Odvezu tě domů. A tohohle „tygra“ si vezmi s sebou, když je ti tak drahý.
— Hano, ty jsi to celé špatně pochopila! — zařval Karel, když mu konečně došla velikost katastrofy. — To je omyl! Pusť mě dovnitř!
— Omyl byl snášet tě třicet let, — odpověděla jsem a otočila klikou zámku.