Dveře se otevřely. Karel s Alenou se doslova svalili do pokoje, rudí buď zimou, nebo hanbou, kterou už nešlo smýt.
— Hani… — začal Karel a natáhl ke mně ruku.
— Kartu jsem před minutou zablokovala v aplikaci, — přerušila jsem ho a dívala se mu přímo mezi oči. — Modrý notes jsem spálila v popelníku v kuchyni. Kufr ti zítra sbalím a postavím k popelnicím u kontejnerů. Vyzvedneš si ho sám.
Hosté se beze slova začali zvedat a odsouvali židle. Rozestoupili se a vytvořili živou chodbu hanby od balkonu až ke vchodovým dveřím.
Karel se rozhlédl. Podporu neměl kde hledat. I jeho vlastní teta se odvrátila a předstírala, že rovná kraj ubrusu.
Kráčeli k odchodu shrbení, za zvuku tříštícího se porcelánu — to Lucie vší silou mrštila o zeď vázou, kterou jí kdysi darovala tchyně. Střepy se rozletěly do stran jako ohňostroj na počest nového života.
Když za nimi zaklaply vchodové dveře, v bytě se najednou dalo lehce dýchat. Jako by někdo otevřel všechna okna a vypustil ven pach staré plísně.
Vrátila jsem se na své místo v čele stolu. Upravila jsem si účes, který pořád držel bezchybně. Nalila jsem si víno — poprvé za celý večer ne na přípitek, ne pro hosty, ale pro sebe.
— Tak, — řekla jsem a podívala se na ohromené lidi u stolu. — Odpad se vynesl sám. Vzduch je čistší, že? A teď — tanec! Přátelé, pusťte hudbu nahlas.
Napila jsem se. Víno bylo trpké, ale dozvuk mělo sladký.
Začínám nový život a v něm už pro trpělivost nebude místo.
Uplynulo šest měsíců. Byt se změnil k nepoznání: vyhodila jsem starou pohovku, na které se Karel tak rád rozvaloval, a v ložnici jsem přelepila tapety světlými, radostnými.
Rozvod proběhl rychle, Karel se skoro nebránil — příliš se styděl chodit k soudu, kde mě zastupovala vlastní dcera. Chatu jsme ubránili a přepsali ji na vnuka.
Martin se svou matkou už nemluví, jen jí suše posílá blahopřání o svátcích.
A já… Naučila jsem se tančit tango. A víte, ukázalo se, že v tanci člověk vůbec nemusí vždycky vést — nejdůležitější je pevně stát na vlastních nohách a přesně vědět, kam chce jít.