Následující dny plynuly jako v mlze. Pavel cítil vinu a nosil mi dárky: obrovskou kytici růží, malou krabičku s náušnicemi. Přijímala jsem je mlčky a předstírala, že je všechno odpuštěno. Jenže uvnitř se něco definitivně ulomilo.
V den firemního večírku pobíhal po ložnici s manžetovými knoflíčky, převlékal košile a já mu automaticky uvazovala motýlka.
„Jak vypadám?“ zeptal se a pohlédl na sebe do zrcadla v dokonalém smokingu.
„Výborně,“ odpověděla jsem rovným hlasem.
Zachytil můj pohled a v jeho očích se na okamžik mihla lítost.
„Marie, neurážej se, ano? Je to byznys.“
Přikývla jsem. Když se za ním zavřely dveře, došla jsem k oknu a sledovala, jak jeho černé auto mizí z ulice. Zaplavila mě prázdnota, ale s ní i podivná úleva, jako by někdo otevřel klec, kterou jsem si kdysi sama vystavěla.
Nalila jsem si sklenku vína a pustila starý český film, jenže myšlenky se pořád vracely k jeho slovům: „maloměsto“, „bílá vrána“, „ostuda“.
Druhý den jsem na úložném patře přerovnávala staré věci a našla svůj studentský malířský kufřík. Vůně olejových barev mě udeřila do nosu tak silně, až se mi zatočila hlava. Na dně ležely štětce, ztmavlé tuby a malá kartonová krajina, kterou jsem kdysi namalovala v Českém Krumlově. Rozplakala jsem se. Ne kvůli urážce. Plakala jsem nad sebou, nad dívkou, která chtěla být malířkou a kterou jsem vyměnila za pohodlný život.
Když jsem si otřela slzy, rozhodla jsem se. Za pár dní jsem našla inzerát na kurz v malé soukromé malířské škole v polosuterénu starého činžáku. Vedla ho Alena Novotná, starší výtvarnice, členka Unie výtvarných umělců, o níž se říkalo, že „neuznává moderní výstřelky“.
Pavlovi jsem nic neřekla. Třikrát týdně, zatímco byl v práci, jsem nastoupila do metra a jela na lekci. Alena Novotná byla drobná, suchá žena s pronikavě modrýma očima a rukama věčně potřísněnýma barvou.
„Zapomeňte na všechno, co jste si mysleli, že umíte,“ řekla nám první den. „Nebudeme se učit jen dívat. Budeme se učit vidět. Světlo, stín, tvar, barvu.“
Zpočátku mě ruce neposlouchaly. Štětce mi připadaly cizí a barvy se na paletě měnily v kal. Vztekala jsem se, několikrát jsem byla připravená skončit, ale vůně terpentýnu mě vždycky přitáhla zpátky.
Pavel si žádné změny nevšímal. Byl pohlcený novým projektem, vracel se pozdě a večeřel před televizí. Já už jsem na něj nečekala. Měla jsem svůj tajný život, plný nových vůní a nového smyslu. Začala jsem znovu vidět, jak světlo padá na pražské ulice, jaké odstíny mají podzimní listy, jak se při západu proměňuje nebe. Svět znovu získal hloubku.
Jednou se Alena zastavila u mého stojanu. Stálo na něm téměř hotové zátiší: jablka položená na hrubém lněném plátně. Dívala se mlčky, s hlavou mírně nakloněnou.
„Víte, Marie,“ řekla nakonec, „vy máte cit, který se nedá naučit. Umíte vystihnout podstatu věcí. V těch jablkách je tíha i sladkost odcházejícího léta.“
Ta nejvyšší možná pochvala mi stáhla hrdlo. Poprvé po dlouhé době někdo ocenil můj vnitřní svět, ne jen schopnost udržovat domácnost.
Malovala jsem čím dál víc. Do ateliéru jsem chodila mezi prvními a odcházela poslední. Moje obrazy začaly dýchat a mně se do očí vrátilo světlo.
Jednoho večera se Pavel vrátil nečekaně brzy a našel mě v obýváku obklopenou plátny.
„Co to je?“ zeptal se překvapeně a díval se na obrazy.
„Moje,“ odpověděla jsem a nepřestala pracovat.
Vzal do ruky portrét starého domovníka, kterého jsem potkávala u domu s ateliérem.
„To jsi malovala ty?“ V jeho hlase zazněl skutečný údiv. „Kdy?“
„Během posledního půlroku. Chodím do ateliéru.“
Mlčel a očima přejížděl z obrazu na mě a zpět. Vypadalo to, jako by mě viděl poprvé.
„Není to špatné,“ řekl po chvíli. „Je to… talentované. Proč jsi mi o tom neřekla?“
„Poslouchal bys?“ odpověděla jsem bez výčitky, jen jako konstatování. „Byl jsi zaneprázdněný.“
Pavel tehdy pochopil, že během let, kdy budoval svou říši, vyrostl vedle něj nový svět. Svět jeho ženy.
Výstava se konala v malém sále kulturního domu. Jednoduché rámy, skromný prostor. Přišly moje staré kamarádky, spolužačky z kurzu, Alena Novotná. Pavel přišel také. V drahém obleku působil trochu nepatřičně, stejně jako jsem já kdysi působila na jeho firemních večírcích. Procházel kolem stěn s neproniknutelným výrazem, ale občas se u některého obrazu zastavil a zamračil se.
Na konci večera ke mně přistoupila elegantní žena, Eva Dvořáková, manželka Karla Dvořáka, hlavního investora.
„Marie, pamatuji si vás,“ řekla s teplým úsměvem. „Vaše práce mají duši, hlavně portrét toho starého muže. Pavel mi nikdy neřekl, že má tak nadanou ženu. Měl by na vás být hrdý.“
Pavel, který stál vedle mě, sebou nepatrně trhl. V očích se mu mihlo překvapení, zmatení a slabý stín studu.
„Mimochodem, sbírám současnou malbu,“ pokračovala Eva Dvořáková. „Velmi ráda bych od vás koupila tu krajinu a portrét.“
Nemohla jsem uvěřit, že ta, kterou můj muž považoval za ostudu, teď stojí před jednou z nejvlivnějších žen jeho světa a dostává uznání.
Domů jsme jeli mlčky. Dívala jsem se z okna na ubíhající světla Prahy a cítila se jako jiný člověk. Už jsem nebyla stín. Byla jsem malířka.
V předsíni mě Pavel zastavil.
„Gratuluju,“ řekl zastřeně. „Bylo to nečekané.“
„Děkuju,“ odpověděla jsem.
„Za měsíc máme novoroční večírek pro nejdůležitější partnery. Chtěl bych, abys šla se mnou.“
Díval se na mě s nadějí, skoro prosebně. Neviděla jsem v něm kluka, ale člověka, který právě pochopil, že žena malířka je cennější doplněk než mlčenlivá krasavice.
Pohlédla jsem na něj, na našeho syna, pak ke stropu, kde se ještě chvěla tenká stopa dávného snu.
„Děkuju, Pavle,“ řekla jsem klidně a svlékla si kabát. „Ale v těch dnech mám naplánovaný plenér s Alenou Novotnou. Je to pro mě důležité.“