— Kdy už konečně vypadneme do lázní? — pokračoval Vladimír, zřejmě si Janu tiskl k sobě. — Řekl jsem jí, že mám na dva týdny služební cestu do Ostravy. Do fabriky, nastavit stroje. Uvěřila, hloupá. Dokonce mi začala balit kufr.
Petr, náš zeť, seděl s prsty zaťatými do hrany stolu. Lícní kosti mu pracovaly a pohledem těkal od okna ke své plačící ženě.
— Do Ostravy? — zahihňala se Jana. Ten smích byl odporný, bublavý. — To je dobré. Hlavně si vezmi peníze. Ta tvoje Hana se klepe o každou korunu, lakomá ženská. Na svatbu dětí jí bylo líto dát pořádně, a sama má určitě schované peníze někde pod matrací.
— Vyberu to z její karty! — odfrkl si můj muž samolibě. — Vím, kde má napsaný PIN, v modrém sešitě. Stará sklerotička. Vezmu všechno do poslední koruny a pak řekneme, že ji okradli podvodníci nebo že to zablokovala banka. Ona se v těch aplikacích stejně nevyzná.
Pomalu jsem se podívala po hostech.
Karel upíral oči ke stropu, jako by ho náhle nesmírně zaujal lustr. Teta Marie se pod stolem drobně křižovala.
Lucie pomalu položila dlaně na klín. Její náramek cinkl o okraj talíře a ten zvuk zazněl skoro jako výstřel.
— A co byt? — zeptala se hltavě Jana. — Slíbil jsi přece, že to nějak zařídíš. Peťovi s Luckou je v jejich dvoupokojáku těsno.
— Chatu na tebe převedu jen jako, neboj se. Haně řeknu, že jsme ji prodali, protože jsme museli zaplatit dluhy, třeba že jsem měl bouračku. Hana to spolkne. Ta moje je trpělivá. Má měkká záda, ohne se tam, kam je potřeba.
„Trpělivá.“
To slovo zůstalo viset v hustém vzduchu jako jedovatý kouř.
Podívala jsem se na své ruce. Byly klidné. Ani trochu se netřásly.
Trpěla jsem, když mě zapomněl vyzvednout z porodnice. Trpěla jsem jeho „protáhlé porady“, ze kterých se pak vracel s dechem po levném koňaku. Trpěla jsem věčné výčitky, že vydělávám málo, zatímco jsem sama táhla domácnost, děti i celý každodenní život.
Byla jsem základ. Nosná zeď, na které stála tahle prohnilá stavba zvaná „rodina“.
Jenže základ praskl. A dnes se měla celá konstrukce zřítit.
Rozhovor na balkoně vystřídaly vlhké, nepříjemné zvuky polibků.
— Fuj, — pronesla Lucie nahlas a zřetelně do úplného ticha.
Vstala od stolu. Slzy jí stékaly po tvářích a rozmazávaly řasenku, ale pohled měla pevný, skoro cizí. Plálo v něm to ženské běsnění, které se probouzí ve chvíli, kdy někdo sáhne na to nejbolavější místo.
— Mami… — zašeptala a udělala krok ke mně.
Zvedla jsem dlaň a zastavila ji. Ne. Teď byla všechna slova zbytečná. Jen by pokazila ten okamžik.
Na balkoně se něco pohnulo. Asi se pod tenké Janiny šaty dostal podzimní chlad, nebo jejich zápal začal vyhasínat.
Klika balkonových dveří se zachvěla.
Jednou. Podruhé.
Dveře se nepohnuly ani o milimetr.
— Co? — ozvalo se Vladimírovo neurčité zabručení. — Hani? Otevři! Nějak se to zaseklo!
Trhl klikou silněji, opřel se do dveří ramenem. Plast žalostně zavrzal, ale zámek držel pevně.
Vladimír přitiskl obličej ke sklu, zploštil si nos a nahlédl do pokoje. A právě v té chvíli spatřil obraz hodný poslední scény staré tragédie.
Patnáct hostů sedělo v mrtvém mlčení a dívalo se přímo na něj. Nikdo nežvýkal. Nikdo se neusmíval. Byl to pohled společného soudu, který už vynesl rozsudek bez možnosti odvolání.
Petr hleděl na vlastní matku s takovým odporem a bolestí, že mi ho bylo až líto. Lucie nespouštěla oči z otce. A já seděla v čele stolu a klidně, pravidelně míchala cukr v dávno vychladlém čaji, aniž bych zvedla pohled.
Vladimír zkameněl. Oči se mu rozšířily, když mu došlo, že nás nejen vidí. Že jsme slyšeli všechno.
Jana, která pořád ještě nechápala, vykoukla zpoza jeho ramene. Když spatřila synovu tvář, prudce se stáhla, jako by zestárla o deset let, a začala pomalu sjíždět po stěně dolů, ve snaze schovat se za květináč s fíkusem.
Vladimír začal bušit dlaní do skla:
— Hano! Haničko! To byl vtip! My jsme nacvičovali scénku k narozeninám! Překvapení! Okamžitě otevři!
Vstala jsem a šla k oknu. Ne ke dveřím, abych je pustila dovnitř. Došla jsem právě k té horní ventilačce.
Přitáhla jsem rám k sobě a škvíru ještě rozšířila. Mezi námi pořád zůstávalo sklo, ale teď bylo slyšet dokonale.
— Vláďo, — řekla jsem klidně, téměř pracovním tónem, jako bych diktovala nákupní seznam. — Klíče od bytu ti hned vyhodím okýnkem. Bundu taky. A do své „Ostravy“ můžeš vyrazit rovnou teď. Pas máš v kapse, kontrolovala jsem ji před praním.
— Paní Hano, — zvedl se Petr. Hlas se mu třásl, ale byla v něm pevnost. — S tím se neobtěžujte. Máma si ho odveze. Mami! — zavolal směrem k balkonu, aniž by se na ženu za sklem podíval. — Seber se. Odvezu tě domů. A toho „tygra“ si vezmi s sebou, když je ti tak drahý.
— Hano, ty jsi to celé špatně pochopila! — zařval Vladimír, když konečně pochopil rozsah katastrofy. — To je omyl! Pusť mě dovnitř!
— Omyl byl snášet tě třicet let, — odpověděla jsem a otočila klikou zámku.
Dveře se otevřely. Vladimír a Jana se doslova vřítili do pokoje, rudí buď zimou, nebo hanbou, kterou už nebylo možné smýt.
— Hano… — začal Vladimír a natáhl ke mně ruku.