— Kartu jsem před minutou zablokovala v aplikaci, — přerušila jsem ho a dívala se mu přímo mezi oči. — Modrý sešit jsem spálila v popelníku v kuchyni. Kufr ti sbalím zítra a postavím ho ven k popelnicím. Vyzvedneš si ho sám.
Hosté začali mlčky, beze slova vstávat a odsouvat židle. Ustupovali do stran a vytvořili živou chodbu hanby od balkonu až ke vchodovým dveřím.
Vladimír se rozhlédl. Nebylo kde hledat oporu. I jeho vlastní teta odvrátila hlavu a předstírala, že rovná okraj ubrusu.
Šli k odchodu, shrbení, za cinkotu nádobí — to Lucie vší silou mrštila o zeď vázu, kterou jí kdysi darovala tchyně. Střepy se rozletěly do stran jako ohňostroj na počest nového života.
Když se za nimi vchodové dveře zabouchly, v bytě se najednou dalo lehce dýchat. Jako by někdo otevřel všechna okna a vypustil ven pach staré plísně.
Vrátila jsem se na své místo v čele stolu. Uhladila jsem si účes, který pořád držel bezchybně. Nalila jsem si víno — poprvé za celý večer ne kvůli přípitku, ne kvůli hostům, ale kvůli sobě.
— Tak vidíte, — řekla jsem a podívala se na omráčené lidi kolem stolu. — Odpadky se vynesly samy. Vzduch je čistší, že? A teď — tanec! Pusťte hudbu nahlas, přátelé.
Napila jsem se. Víno bylo trpké, ale dozvuk mělo sladký.
Začínám nový život a v něm už pro trpělivost nebude místo.
Uplynulo šest měsíců. Byt se úplně proměnil: vyhodila jsem starou pohovku, na které se Vladimír rád rozvaloval, a v ložnici jsem přelepila tapety za světlé, radostné.
Rozvod proběhl rychle, Vladimír se skoro nebránil — příliš se styděl chodit k soudu, kde mě zastupovala vlastní dcera. Chatu jsme ubránili a přepsali ji na vnuka.
Petr se s matkou už nestýká, jen jí suše posílá blahopřání ke svátkům a narozeninám.
A já… Já jsem se naučila tančit tango. A víte co? Ukázalo se, že v tanci vůbec není nutné vést. Nejdůležitější je stát pevně na vlastních nohou a přesně vědět, kam chcete jít.