Hosté se báli pohnout. Seděli, jako by je někdo přibil k židlím. To, co se dělo, bylo tak trapné, odporné a neskutečné, že se nikdo neodvážil přerušit ten obludný přenos.
— Kdy už konečně zmizíme do těch lázní? — pokračoval Miroslav a bylo zřejmé, že si k sobě Jitku tiskne. — Řekl jsem jí, že mám na dva týdny služebku do Ostravy. Do fabriky, nastavovat stroje. Uvěřila, chudinka hloupá. Dokonce mi začala chystat kufr.
Tomáš, náš zeť, seděl s prsty zaťatými do hrany stolu. Čelisti se mu chvěly a pohled mu těkal od okna k plačící ženě.
— Do Ostravy? — zachichotala se Jitka. Smích měla odporný, bublavý. — To je roztomilé. Hlavně ať vezmeš peníze. Ta tvoje Hana se třese nad každou korunou, lakomá je až hrůza. Dětem na svatbu šetřila, ale pod matrací určitě nějakou zásobu má.
— Vyberu to z její karty! — odfrkl si můj muž samolibě. — Vím, kam si zapsala PIN. Do modrého sešitu. Stará zapomnětlivá bába. Vezmu všechno, do poslední koruny. Pak řekneme, že to stáhli podvodníci nebo že to zablokovala banka. Ona těm aplikacím stejně nerozumí.
Pomalu jsem se rozhlédla po hostech.
Pan František zíral do stropu, jako by ho najednou neobyčejně zaujal lustr. Teta Růžena se pod stolem drobně křižovala.
Lucie pomalu položila ruce do klína. Její náramek cinkl o okraj talíře a ten zvuk v tichu zazněl skoro jako výstřel.
— A co byt? — zeptala se Jitka hltavě. — Slíbil jsi, že to nějak zařídíš. Tomáš s Luckou se v tom svém dvoupokojáku mačkají.
— Chatu na tebe přepíšu jenom formálně, neboj, — uklidňoval ji Miroslav. — Haně řeknu, že jsme ji museli prodat, že se platily dluhy, třeba že jsem měl bouračku. Hana to spolkne. Ta moje je trpělivá. Má měkkou páteř, ohne se, kam potřebuju.
„Trpělivá.“
To slovo zůstalo viset v hustém vzduchu jako jedovatý kouř.
Podívala jsem se na své ruce. Byly klidné. Ani trochu se nechvěly.
Byla jsem trpělivá, když na mě zapomněl v porodnici. Snášela jsem jeho „dlouhé porady“, po kterých z něj táhl levný rum. Mlčela jsem při nekonečných výčitkách, že vydělávám málo, zatímco jsem sama táhla domácnost, děti i každý obyčejný den našeho života.
Byla jsem základ. Nosná zeď, na které stála ta prohnilá stavba zvaná rodina.
Jenže základ právě praskl. A dnes se musela zřítit celá konstrukce.
Rozhovor na balkoně vystřídaly vlhké, nepříjemné zvuky polibků.
— Fuj, — řekla Lucie nahlas a naprosto zřetelně do úplného ticha.
Vstala od stolu. Slzy jí tekly po tvářích a rozmazávaly řasenku, ale pohled měla pevný, skoro cizí. Hořel v něm ten druh ženského vzteku, který se probudí, když někdo sáhne na to nejbolavější místo.
— Mami… — zašeptala a udělala ke mně krok.
Zvedla jsem dlaň a zastavila ji. Ne. Teď byla všechna slova navíc. Jen by pokazila okamžik.
Na lodžii se něco pohnulo. Možná se pod Jitčiny tenké šaty konečně vplížil podzimní chlad. Možná jim jen začal docházet dech.
Klika balkonových dveří se zachvěla.
Jednou. Podruhé.
Dveře se nepohnuly ani o milimetr.
— Ehm? — ozvalo se neurčité Miroslavovo zabručení. — Hani? Otevři! Nějak se to zaseklo!
Zatáhl silněji a opřel se do dveří ramenem. Plast žalostně zavrzal, ale zámek držel pevně.
Miroslav přitiskl obličej na sklo, rozmáčkl si nos a nahlédl do pokoje. A právě tehdy uviděl obraz hodný poslední scény staré tragédie.
Patnáct hostů sedělo v mrtvém tichu a dívalo se přímo na něj. Nikdo nežvýkal. Nikdo se neusmíval. Byl to pohled společného soudu, který už vynesl rozsudek bez možnosti odvolání.
Tomáš hleděl na vlastní matku s takovou bolestí a odporem, až mi ho bylo na okamžik líto. Lucie nespouštěla oči z otce. A já seděla v čele stolu a klidně, pomalu míchala cukr v dávno vychladlém čaji, aniž bych zvedla pohled.
Miroslav ztuhl. Oči se mu rozšířily, když mu došlo, že nás jen nevidí. Že jsme slyšeli všechno.
Jitka, která pořád ještě nechápala, co se stalo, vykoukla zpoza jeho ramene. Když spatřila synovu tvář, prudce se scvrkla, jako by během vteřiny zestárla o deset let, a začala sjíždět po zdi dolů, marně se snažíc schovat za velký květináč s fíkusem.
Miroslav začal bušit dlaní do skla.
— Hano! Haničko! To byl vtip! Nacvičovali jsme scénku k jubileu! Překvapení! Okamžitě otevři!
Vstala jsem a došla k oknu. Ne ke dveřím, abych je pustila dovnitř. Zamířila jsem k té horní větračce.
Přitáhla jsem rám k sobě a rozevřela škvíru víc. Sklo mezi námi pořád zůstávalo, zato slyšet bylo dokonale.
— Mirku, — řekla jsem klidně, skoro úředním tónem, jako bych diktovala nákupní seznam. — Klíče od bytu ti hned vyhodím oknem. Bundu taky. A do té své Ostravy můžeš vyrazit rovnou. Občanku máš v kapse, kontrolovala jsem ji před praním.
— Paní Hano, — zvedl se Tomáš. Hlas se mu třásl, ale držela ho pevnost. — S tím se nenamáhejte. Máma si ho vezme. Mami! — křikl směrem k balkonu, aniž se podíval na ženu za sklem. — Chystej se. Odvezu tě domů. A toho „tygra“ si vezmi s sebou, když je ti tak drahý.
— Hani, ty jsi to celé špatně pochopila! — zařval Miroslav, protože konečně pochopil rozsah katastrofy. — To je omyl! Pusť mě dovnitř!
— Omyl byl snášet tě třicet let, — odpověděla jsem a otočila klikou zámku.