V obýváku bylo tak těžké dusno, až se zdálo, že se tapety každou chvíli začnou samy odlepovat od zdí. Padesátiny jsou prý velká věc a můj muž Miroslav trval na tom, že oslava musí být pořádná, „aby se na ni nezapomnělo“. Já bych přitom dala přednost klidnému večeru jen s těmi nejbližšími.
— Na mou drahou Haničku! — zvedl Miroslav orosenou skleničku, tváře zarudlé od alkoholu, límec košile rozepnutý. — Na ženu, která drží náš domov pohromadě a už třicet let snáší mou komplikovanou povahu!
Uměl mluvit krásně. Tím samým měkkým, sametovým hlasem, kterým mě kdysi dokázal omámit. Hosté, pestrá směs příbuzných, sousedů a kolegů, souhlasně zabručeli a skleničky o sebe zacinkaly.
Usmívala jsem se svým naučeným svátečním úsměvem, který se za ty roky stal stejně povinnou součástí mé tváře jako rtěnka. Trochu mě tahal v koutcích, ale držel bez chyby.
Jenže mužův pohled, rozmazaný, mastný a těkavý, se ani na okamžik skutečně nezastavil na mně. Líně sjížděl k hlubokému výstřihu šatů Jitky, matky našeho zetě Tomáše, která seděla přímo naproti.
Jitka se ten večer zjevně rozhodla, že oslavenkyně nebude hlavní postavou. Leopardí šaty se napínaly přes její plné křivky tak nebezpečně, jako by látka posledními silami zadržovala živelnou pohromu.
Zachytila Miroslavův pohled, líně pootočila ramenem a upravila si vysoko vyčesané vlasy.
— Ježiš, mně je nějak mdlo, — vydechla nahlas a teatrálně se ovívala papírovým ubrouskem. — Tady není vůbec vzduch. Mirku, buď gentleman a doprovoď dámu na lodžii, ano? V těch vašich palácích bych se ještě ztratila. A zapalovač jsem někam zašantročila.
Můj muž vystřelil ze židle tak rychle, jako by mu bylo znovu pětadvacet a někdo právě odpískal start závodu.
— S největším potěšením, Jituško! — zaburácel a málem loktem shodil mísu s bramborovým salátem. — Hani, my jsme hned zpátky. Jen se nadechneme čerstvého vzduchu a probereme pár organizačních věcí kolem svatby dětí.
Pomalu jsem přikývla a dál krájela dort. Uvnitř, někde pod žebry, se mi už ale začal tvořit studený, těžký kus ledu.
Odešli a já si všimla, jak Miroslav až přehnaně opatrně přivřel balkonové dveře. Toužil po úplném soukromí. Chtěl se odstřihnout od hluku stolu, od přípitků, od smíchu, ode mě.
Jenže jako vždycky přehlédl jednu maličkost.
Horní větračku.
Plastové okno mělo chytrý mechanismus nastavený na mikroventilaci, ale starý pant už dávno nedržel tak, jak měl. Nahoře zůstávala mezera široká dobré tři prsty.
Akustika v našem vnitrobloku mezi starými žižkovskými činžáky byla zvláštní. Každé šustnutí zespodu se ve třetím patře proměnilo v jasný zvuk a hlas z lodžie, odražený od omítky a betonu, se vracel do pokoje skoro jako přes mikrofon.
Zvedla jsem se od stolu. Pohybovala jsem se klidně, plynule, ale uvnitř se ve mně napnula tenká ocelová struna.
Hosté byli zabraní do jídla a rozhovorů, takže si mě skoro nikdo nevšímal. Věž pustila nějaký hit z devadesátek a hudba se snažila překřičet úplně všechno.
Došla jsem k balkonovým dveřím a položila dlaň na plastovou kliku.
Jeden krátký, pevný pohyb dolů.
Západka zámku tiše cvakla a zapadla do drážky. Dveře byly napevno zablokované. Zvenčí se otevřít nedaly, klika tam nebyla — dětská pojistka.
Otočila jsem se k hudební věži. Prst stiskl tlačítko „Stop“.
Hudba se usekla tak prudce, jako by někdo jediným řezem přeťal žílu celé oslavy.
— Přátelé, — zazněl můj hlas překvapivě pevně a přehlušil šum u stolu. — Prosím, na chvilku tiše. Chtěla bych pronést přípitek. Ale nejdřív… poslechněme si večerní ticho. Dnes řekne víc než všechna slova.
Hosté ztuhli. Miroslavova teta Růžena zůstala sedět s vidličkou ve vzduchu, na které se chvěl nakládaný žampion. Soused pan František přestal žvýkat.
V pokoji se rozlilo těžké, lepkavé očekávání. Všichni na mě hleděli zmateně, nikdo nechápal, proč jsem tak náhle zastavila zábavu.
Beze slova jsem rukou ukázala k horní části okna.
Tři vteřiny se nedělo vůbec nic. Jen z kuchyně doléhal pravidelný bzukot lednice.
A potom do místnosti vletěl hlas.
Hlasitý, rozvázaný, posílený betonovou ozvěnou a náhlým tichem v bytě.
— No pojď ke mně, ty můj tygře… — Jitčin hlas byl táhlý, sladký až k nevolnosti. — Čeho se třeseš? Ta tvoje slepice tam baví hosty, ta si nevšimne ničeho dál než za vlastní nos.
U stolu někdo prudce nasál vzduch. Myslím, že to byla moje nejlepší kamarádka Eva.
Moje dcera Lucie, která seděla vedle svého manžela, zbledla během jediného okamžiku. Její obličej vypadal jako bílá vosková maska.
— Ach, Jituško… — Miroslavův hluboký hlas zněl tlumeně, ale každé slovo dopadalo do pokoje jako těžký kámen. — Ty vůbec nevíš, jak jsem unavený. Z její kyselé tváře, z toho věčného šetření. V tobě je život. Temperament. Oheň. Ne jako v té mojí vysušené tresce.
Stála jsem u židle a prsty svírala její opěradlo tak silně, až jsem přestala cítit hladký lak pod dlaní. Nebolelo mě to. Ani uraženost jsem necítila.
Zůstalo jen ledové, dokonale jasné poznání: představení, ve kterém jsem třicet let hrála svou roli, právě skončilo.