Při jednom z běžných vyšetření se lékař podezřele dlouho díval na monitor. Mlčel, znovu upravil obraz a teprve potom pomalu pronesl:
„Vidíme sedm plodů.“
„Sedm?“
Od té chvíle se můj dosavadní život rozpadl a začal nanovo. Lidé na mě hleděli s úžasem, litovali mě, báli se o mě a neustále se vyptávali. Já však po nocích zůstávala vzhůru, naslouchala pohybům uvnitř svého těla a v duchu prosila jen o jediné — aby se každé z dětí narodilo živé.
Těhotenství pro mě bylo nesmírně náročné. Před každou další kontrolou jsem sotva zvládala úzkost, každý nový týden znamenal další zkoušku a s blížícím se porodem jsem stále jasněji cítila, že lékaři si nebezpečí uvědomují také. Jen se přede mnou snažili zachovat klid. Když přišly první kontrakce, okamžitě mě odvezli do nemocnice. Porodní sál byl připravený na všechno, co by mohlo být potřeba, a celý tým čekal na příchod sedmi miminek.
Pak začalo to, čeho jsem se celé měsíce děsila. Nejprve se ozval jeden pláč. Po něm druhý, třetí, čtvrtý, pátý, šestý — a nakonec sedmý. Porodním sálem se přehnala vlna úlevy, jako kdyby všichni přítomní až do poslední chvíle zadržovali dech.
„Sedm,“ řekl někdo.
Na krátký okamžik jsem uvěřila, že je po všem. Děti jsou v bezpečí a nejhorší mám za sebou. Slyšela jsem sedm hlasů, věděla jsem, že kolem mě leží sedm novorozenců, a chtěla jsem jen zavřít oči. Úleva mě zaplavila tak silně, že se mi do očí nahrnuly slzy.
Vtom jeden z lékařů náhle a ostře řekl:
„Počkejte…“
Po jediném slově jako by celý sál ztuhl. Dokonce i pípání přístrojů, které předtím zanikalo v hluku, najednou znělo pronikavě a hrozivě. Ležela jsem naprosto vyčerpaná, posledními silami jsem se snažila zůstat při vědomí a nechápala jsem, co se ještě může dít. Vždyť se narodilo sedm dětí.
Pomalu jsem otočila hlavu k profesorovi. Za celé těhotenství jsem ho nikdy neviděla zmateného. Teď však stál bez hnutí. Ruka mu znehybněla a v očích se mu objevilo něco, co bych u zkušeného lékaře nečekala — opravdový strach.
„Pane profesore?“ zeptala se opatrně sestra. „Co jste uviděl?“
Několik vteřin neodpovídal.
„Na všech ultrazvucích jich bylo sedm,“ řekl ochraptěle. „Vždycky jsme viděli sedm. Ve třicátém týdnu i těsně před operací…“
„Slyšeli jsme sedm srdečních tepů,“ ozval se lékař, který právě pečoval o novorozence. „Všech sedm je tady.“
A tehdy mi došlo, co je na celé situaci nejděsivější. Nešlo o děti, které už lékaři převzali do péče. Problém byl v tom, že ve mně stále něco zůstávalo — něco, o čem nikdo neměl tušení.
„Co se děje?“ vykřikla jsem. „Doktore, řekněte mi, co se děje!“
Přímou odpověď jsem však nedostala. Lékaři mezi sebou začali mluvit krátkými, napjatými větami. Někdo naléhavě žádal další přístroje, jiný přivolal anesteziologa. Z jejich hlasů jsem pochopila, že se odehrává něco, s čím žádný plán nepočítal.
V jediném okamžiku se ve mně zhroutila všechna hrůza, která se během devíti měsíců hromadila. Vybavily se mi bezesné noci, ustarané tváře lékařů i všechny rozhovory o možných komplikacích. Teprve teď jsem pochopila, že to, čím jsem prošla, ještě neskončilo. Myslela jsem, že nemožné už mám za sebou. Z výrazů lidí kolem mě jsem však poznala, že nemožné právě získalo ještě děsivější podobu.
Profesor se stále soustředil na monitor. Mluvil potichu, téměř nevěřícně:
„Je tady ještě jedno…“
Na chvíli se odmlčel a pak zopakoval:
„Ještě jedno dítě zůstalo uvnitř.“
Poprvé za celé těhotenství nezněl jeho hlas zmateně. Tentokrát v něm bylo něco jiného — opravdový úžas nad událostí, pro kterou nebylo možné najít rozumné vysvětlení.
Nejdřív jsem jeho slovům nerozuměla. Myšlenky se mi slévaly, tělo mě neposlouchalo a v uších mi stále znělo sedm dětských pláčů, které před chvílí přerušily napjaté ticho porodního sálu. Pak jsem si všimla, jak sestra zbledla. Anesteziolog beze slova udělal krok dopředu a profesor pomalu, téměř uctivě, natáhl ruku k přístroji.
„Ale ultrazvuk…“ zašeptala porodní asistentka. „Kontrolovali jsme to znovu a znovu. Vždycky jsme napočítali sedm.“
„Přístroj ho neukázal,“ odpověděl profesor, aniž odvrátil pohled. „Bylo v takové poloze, že nebylo vidět. Ostatních sedm ho zakrylo. Jako by se schovávalo. Jako by…“
Zarazil se a hledal vhodná slova.
„Jako by celou dobu na něco čekalo.“
Vykřikla jsem. Ne kvůli fyzické bolesti, ale kvůli hrůze a naprostému nepochopení. V jediném okamžiku se zhroutilo všechno, čím jsem si během těhotenství byla jistá. Myslela jsem, že přesně vím, kolik dětí nosím. Každá moje modlitba patřila sedmi miminkům. Počítala jsem každý pohyb a naslouchala každému úderu srdce. Připravovala jsem se na sedm dětí.
A teď se ukázalo, že po celé ty dlouhé a vyčerpávající měsíce ve mně rostlo ještě další dítě. Lékaři ho neviděli. Nevěděla jsem o něm ani já, jeho vlastní matka.
„To není možné,“ řekla jsem téměř neslyšně.
Profesor se mi podíval přímo do očí. Strach z jeho tváře zmizel. Nahradilo ho pevné, téměř ledové odhodlání člověka, který pochopil, že teď musí zvládnout něco, s čím se ještě nikdy nesetkal.