Představte si obyčejnou cestu ulicí. Nikam nespěcháte, možná přemýšlíte o práci, nákupu nebo o tom, co vás čeká večer. Pak se však objeví nepatrný vjem, který jste vůbec nečekali. Stačí jediný okamžik a chodník pod vašimi nohama jako by zmizel. Náhle už nejste dospělý člověk uprostřed všedního dne. Je vám znovu sedm let, sedíte v pokoji, kde jste vyrůstali, a celé tělo zaplavuje známé teplo klidného nedělního rána.
Lidský mozek umí fungovat jako podivuhodný stroj času. Našich pět smyslů přitom připomíná svazek klíčů, z nichž každý dokáže odemknout jinou část minulosti. Kdybychom je však postavili proti sobě a hledali jediného skutečného vládce vzpomínek, který z nich by zvítězil?
Do pomyslného souboje nastupují čtyři hlavní kandidáti:
A) Čich
B) Sluch
C) Zrak
D) Chuť
Mnoho lidí by bez váhání vsadilo na zrak nebo sluch. Je to pochopitelné. Každý den jsme obklopeni fotografiemi, videi, hudbou a obrazovkami. Blízké lidi poznáváme podle jejich tváří a některá životní období si navždy spojujeme s písněmi, které tehdy zněly z rádia při cestách autem.
Jenže je naše paměť skutečně tak jednoduchá a předvídatelná? Abychom odhalili překvapivého vítěze, musíme jednotlivé možnosti postupně prozkoumat a zjistit, jakým způsobem mozek uchovává příběh našeho života.
• kolo: Proč zrak a sluch nejsou tak mocné, jak si myslíme
Začněme dvěma největšími favority — zrakem a sluchem.
Vezmete do ruky starou fotografii ze školního výletu a okamžitě si řeknete: „Ano, tohle jsem já na vyhlídce nad Prahou.“ Potom zaslechnete skladbu, kterou jste v té době poslouchali, a hlavou vám proběhne: „Tu písničku si přece pamatuju!“ Na první pohled jde o jasný návrat do minulosti. Ve skutečnosti však podobný proces často připomíná spíše otevření uloženého souboru.
Mozek vám poskytne údaje. Připomene vám, co se stalo, kde jste byli a kdo tam stál vedle vás. Taková vzpomínka může být přesná a podrobná, ale zároveň zůstává do určité míry faktická. Minulost si vybavíte, aniž byste ji museli znovu naplno prožít.
Důvod se skrývá ve způsobu, jakým jsou obrazy a zvuky zpracovávány. Zrakové i sluchové informace procházejí mozkovou oblastí nazývanou thalamus. Ten si lze představit jako mimořádně vytížené řídicí centrum na velkém letišti. Přijímá obrovské množství podnětů, třídí je, potlačuje nepodstatné informace a teprve potom posílá důležité signály dál.
Právě tato mezizastávka způsobuje, že vzpomínky vyvolané obrazem nebo zvukem bývají častěji uspořádané, logické a trochu vzdálené. Víme, co jsme tehdy viděli nebo slyšeli, ale nemusí se dostavit ten prudký emocionální úder, který člověku sevře hrdlo, rozbuší srdce a na několik vteřin ho úplně vytrhne z přítomnosti.
Zrak a sluch tedy sehrály velmi silné kolo. V souboji o nejhlubší emocionální vzpomínku však tentokrát nepostupují dál.
• kolo: Proč nám chuť neříká celou pravdu
Ve hře zůstávají dva soupeři: chuť a čich.
Chuť se zdá být mimořádně přesvědčivým kandidátem. Jediná lžíce polévky připravené podle starého rodinného receptu nebo kousek vánočního cukroví mohou vyvolat pocit, že se vedle vás znovu objevila babička. Najednou si vybavíte její kuchyni, ubrus na stole, teplo od trouby i způsob, jakým pokládala talíře před celou rodinu.
Taková chvíle může být neobyčejně silná. Vědecké vysvětlení však přináší nečekaný obrat. Chuť si přisvojuje mnohem větší zásluhy, než jí ve skutečnosti náleží.
Lidský jazyk totiž dokáže rozeznat pouze několik základních chutí: sladkou, slanou, kyselou, hořkou a umami, tedy výraznou plnou chuť spojovanou například s masem nebo vývarem. Tím jeho hlavní možnosti v podstatě končí.
Bohatá směs, kvůli níž si při soustu řeknete: „Přesně takhle chutnalo moje dětství,“ nevzniká pouze na jazyku. Velkou část tohoto zážitku vytvářejí aromatické látky, které se při jídle dostávají zadní částí ústní dutiny vzhůru do nosu. To, co běžně označujeme jako chuť pokrmu, je tedy ve značné míře výsledkem spolupráce s čichem.
Podle často uváděných odhadů může vůně tvořit přibližně osmdesát procent celkového chuťového prožitku. Stačí si vzpomenout na silné nachlazení. Když máte ucpaný nos, i oblíbené jídlo najednou působí nevýrazně, ploše a téměř bez života. Jazyk sice stále rozpozná sladkost, slanost nebo kyselost, ale všechny jemné odstíny jako by zmizely.
Chuť tedy vzpomínky skutečně probouzet umí. Často to však dokáže právě proto, že se veze na síle jiného smyslu.
• kolo: Vítěz má přímou cestu do emocionálního centra mozku
Po vyřazení ostatních možností zůstává jediný nesporný vítěz: čich.
Jak je možné, že obyčejná vůně dokáže během okamžiku vyvolat natolik živou vzpomínku, až se člověku zalijí oči slzami? Odpověď nespočívá v romantice ani v náhodě. Skrývá se přímo ve stavbě lidského mozku.
Čich má mezi smysly výjimečné postavení. Zatímco zrakové, sluchové a další podněty procházejí třídicím centrem v podobě thalamu, pachové informace mohou tuto kontrolní stanici obejít. Když se nadechnete a do nosu proniknou molekuly určité vůně, signál zamíří přímo do čichové oblasti mozku.
A právě v jejím bezprostředním sousedství se nacházejí dvě mimořádně důležité struktury.
Amygdala je spojena se zpracováním emocí. Právě zde se odehrávají reakce související se strachem, radostí, úzkostí, pocitem bezpečí i nostalgií.
Hipokampus se zásadním způsobem podílí na ukládání a vybavování dlouhodobých vzpomínek. Lze ho přirovnat k části mozkového archivu, která pomáhá jednotlivé zážitky zaznamenat a později znovu otevřít.
Čich, emoce a paměť jsou proto propojeny mimořádně krátkou a přímou cestou. Vůně mozku nepředá pouze informaci, že se něco kdysi stalo. Dokáže znovu probudit také pocit, který tento okamžik provázel.
Nejenže si vzpomenete na starý dům. Na chvíli znovu pocítíte jeho bezpečí. Nejenže si vybavíte člověka, který už ve vašem životě není. V hrudi se objeví stejná něha, bolest nebo touha jako před lety. Nejde jen o vědomé připomenutí minulosti. Je to téměř její krátké opakování.
Tento jev se často označuje jako Proustův efekt. Popisuje chvíli, kdy vůně nebo chuť spojená s vůní nečekaně otevře velmi starou, podrobnou a emocionálně silnou vzpomínku.
Příběh přežití, který se ukrývá v lidském nose
Mozek si tuto schopnost nevytvořil proto, abychom se jednoho dne zastavili u známého parfému a vzpomněli si na dávný vztah. Její původ byl mnohem praktičtější a kdysi mohl rozhodovat o životě a smrti.
Dávno před existencí bezpečnostních předpisů, výstražných značek a odborných příruček se naši předkové museli spoléhat na vlastní smysly. Pach kouře mohl upozorňovat na oheň. Zápach zkažené potravy varoval před nemocí. Vůně jedovaté rostliny nebo přítomnost dravce mohly znamenat bezprostřední ohrožení.
V takové situaci nebyl čas na pomalé vyhodnocování. Mozek si nemohl dovolit přijmout informaci, dlouze ji roztřídit a teprve potom rozhodnout, zda je vhodné utéct. Potřeboval rychlou a silnou reakci, která se okamžitě spojila s emocí: „Nebezpečí! Pryč odsud!“
Pokud určitý pach jednou doprovázel hrozbu, bylo výhodné uložit si ho společně se strachem. Při dalším setkání se stejnou vůní pak tělo reagovalo dříve, než člověk stačil situaci vědomě pochopit. Právě proto může čich dodnes otevírat paměť tak prudce a bez varování.
Až vás tedy někdy zastaví vůně opalovacího krému, mokré hlíny po letním dešti, rozpáleného asfaltu nebo zaprášených knih, zkuste si všimnout toho, co se právě odehrává. Možná se nevrací pouze obraz nějakého dne. Spolu s ním přichází i tehdejší nálada, pocit bezpečí, radost, smutek nebo dávno zapomenutá touha.
Oči vám ukazují, jak svět vypadá. Uši vám připomínají, jak zněl. Jazyk rozeznává jeho základní chutě. Ale právě nos drží klíč k nejkratší cestě mezi přítomností, emocemi a minulostí.
Čich proto není jen smyslem, který rozeznává příjemné a nepříjemné pachy. Je to nenápadný osobní stroj času, jenž dokáže bez jediného varování otevřít dveře k tomu, kým jste kdysi byli — a připomenout vám, kým jste zůstali dodnes.