Časem se jejich dny začaly přesouvat do opuštěné zahrady za starým křídlem hradu. Právě tam, mezi růžemi poznamenanými zimou, jí Matěj poprvé vyprávěl příběh.
„Vidíte tyhle květy?“ řekl a ukázal na keříky levandule. „Někdy rostou lépe, když je člověk bolestivě seřízne. Když jim naruší kořeny a provzdušní půdu. Vypadá to, jako by trpěly, ale právě tak znovu zesílí.“
Eliška se na něj překvapeně zadívala. Jeho slova ji nezasáhla jako rána. Spíš jako teplý závan větru na místě, které dlouho mrzlo.
„Ty ses už hodněkrát narodil znovu?“ zeptala se.
Matěj se usmál, ale v tom úsměvu byl stín. „Tolikrát, že jsem přestal počítat.“
Eliška se zasmála. Byl to tichý, vzácný zvuk, který už skoro zapomněla. Od toho dne pečovali o zahradu spolu. Klečela v hlíně, špinila si drahé šaty a prsty rozrušovala půdu u kořenů. Matěj jí ukazoval, kdy stříhat, kdy zalévat a kdy jen čekat. Nikdy na ni nespěchal. Nikdy nepřekročil hranici, kterou sama nestanovila.
Jednou, když se vracela ze zahrady, zastavila se před zrcadlem. Nezhubla. Její tělo bylo stále stejné, měkké a plné. A přece se něco změnilo. Ve tváři měla méně smutku. Oči se jí zdály jasnější. Poprvé v životě si nepřipadala jako chyba.
Právě tehdy se objevilo nebezpečí. Sloužící si začali šuškat na chodbách. „Usmívá se, když je s ním.“ „Chodí s ním do zahrady.“ „Mluví s ním jako s rovným.“ Zvěsti se brzy donesly až ke králi. To, co mělo být trestem, se měnilo v pouto.
Král si ji dal předvolat do nejvyšší věže. „Zapomněla jsi, kdo jsi?“ zahřměl na ni. „Princezna se nezahazuje s odpadem! On je otrok a ty jsi moje hanba.“
Jenže bylo pozdě. V jeden teplý jarní den se Matěj v zahradě natáhl a opatrně jí z vlasů sejmul spadlý okvětní lístek. Okamžitě ucouvl, jako by se dopustil těžkého zločinu.
„Odpusťte, paní…“
Eliška ho však zadržela za ruku. „Neomlouvej se,“ zašeptala. „Nikdo se mě nikdy nedotkl tak jemně.“
Jejich pohledy se poprvé setkaly bez studu, bez strachu a bez souhlasu kohokoli jiného. Zůstala jen pravda.
Nazítří přišla Eliška do zahrady s ovocem. Posadila se vedle něj a poprvé s ním rozdělila jídlo. Smáli se spolu, tiše a opatrně, jako by i radost mohla mít uši.
Z hradních oken je však sledovala služebná věrná královně matce. Viděla, jak se Eliška naklonila blíž, aby zachytila Matějův šepot. To stačilo. Králova dcera se zamilovala do otroka.
Ještě té noci se zpráva dostala ke králi Oldřichovi a udeřila ho jako meč do hrudi. „Dost!“ vykřikl. „Matěje okamžitě odveďte od Elišky. Ji zamkněte v komnatě a zahradu uzavřete.“
Eliška zavřená ve své malé místnosti plakala tiše, bez vzlyků, které by ji prozradily. Věděla, že se pokusí jejich lásku zničit. Ale věděla také něco jiného: poprvé v životě měla něco, za co stálo bojovat.
Na druhém konci hradu ležel Matěj znovu v řetězech, vhozený do temné cely. Železo na zápěstích ho bolelo méně než prázdnota, kterou po ní cítil v srdci. A Eliška ve věži cítila řetězy také — neviditelné, ale stejně kruté.
Nebyla už však poslušnou dívkou, která jen sklopí hlavu. Sedmého dne věznění napsala dopis.
„Nezapomněla jsem na tebe ani na jediný okamžik. Jestli mě ještě můžeš slyšet, věz, že mé srdce je stále tvoje. Vydrž.“
Mladá soucitná služebná dopis schovala do chleba a nechala ho u Matějovy cely. Když ho přečetl, ruce se mu roztřásly a po tváři mu stekly slzy. Nebyly to však slzy porážky. Byly to slzy síly.
Té noci začal Matěj přemýšlet o útěku. Mezitím král chystal ještě tvrdší řešení. Rozhodl se provdat Elišku za starého, mocného vévodu, jehož jméno stačilo u dvora vyslovit, aby se lidé klaněli níž než obvykle.
Když se to Eliška dozvěděla, nevykřikla. Nepadla na kolena. Postavila se před zrcadlo a pomalu se nadechla.
„Tak přišel čas,“ zašeptala.
Téže noci, zatímco vznešení hosté připíjeli na zdraví a hudba ve velkém sále zakrývala každý krok, oblékla si staré šaty služebné a proběhla chodbami. Sestoupila do kuchyně, našla tajné schodiště do podzemí a nakonec ho spatřila za mřížemi.
„Ty jsi přišla?“ zašeptal nevěřícně.
Vrhla se k němu. Objali se pevně, zoufale, jako by v tom objetí chtěli nahradit všechny dny odloučení.
„Chtějí mě provdat,“ vydechla. „Za starého ničemu. Ale já to nedovolím.“
Matěj se dotkl její tváře. „Nepatříš nikomu. Patříš sama sobě. A jestli bude třeba utéct, půjdu s tebou.“
S pomocí služebné se dostali úzkými chodbami až do zahrady. Měsíc jim svítil na cestu a poprvé kráčeli vedle sebe, aniž by se před sebou museli skrývat.
Netrvalo to však dlouho. U hradní brány si jich všimli vojáci. Zazněl poplach a králův hlas se rozezněl nádvořím jako řev raněného zvířete.
„Přiveďte mi dceru zpátky a otroka zabijte!“
Začal hon.
Běželi přes pole a potom po skrytých lesních stezkách. Čas i únava stály proti nim. A přesto se chvílemi smáli, lapali po dechu a smáli se, protože v té jediné noci byli svobodní.
„Kdybychom měli zemřít,“ zašeptala Eliška, „ať je to spolu.“
„Nezemřeme,“ odpověděl Matěj. „Budeme žít.“