Po ledově chladných mramorových schodech stoupala pomalu a s námahou. Dlouhá sukně těžkých slavnostních šatů se za ní tiše sunula po vyleštěné kamenné podlaze obrovského sálu. Všechny pohledy se upíraly jediným směrem — k ní. V hlubokém tichu, které naplnilo prostor, nebyla ani špetka úcty. Viselo v něm jen napětí, nepříjemné očekávání a nevyřčený neklid. Lidé u dvora se už dávno naučili skrývat skutečné pocity za zdvořilými úsměvy. Každý čekal, až král promluví, nikdo si však nedokázal představit, že jeho slova budou tak krutá.
Mladá žena se jmenovala Eliška. Byla jedinou dcerou krále Oldřicha, který vládl drsnému severnímu království pevnou a nemilosrdnou rukou. V této zemi se necenilo lidské srdce, ale vzhled. Krása měla větší váhu než charakter a půvab byl považován za důležitější než laskavost. Eliška se od ostatních princezen lišila už od narození. Dokonce i jako dítě byla plnější než její vrstevnice. Měla kulaté tváře, měkké tělo a nekonečnou slabost pro dobré jídlo, kterou nedokázaly změnit ani výčitky, ani zákazy. Zatímco jiné dívky na dvoře učili tančit, ladně se uklánět a ovládat bezchybnou šlechtickou etiketu, Eliška nacházela bezpečí v kuchyni. Mezi teplými koláči, čerstvými buchtami a voňavými perníčky se cítila chráněná a na chvíli zapomínala, jak osamělá ve skutečnosti je.
S přibývajícími roky nerostla jen Eliška. Stejně vytrvale sílil i chladný hněv jejího otce. Když jí bylo třináct, služebnictvo už si za jejími zády šeptalo. V patnácti se nápadníci z dalekých zemí zdráhali byť jen pohlédnout na její portrét. A v sedmnácti měl král Oldřich jasno. Jeho dcera pro něj přestala být budoucností rodu. Vnímal ji jako tíživé břemeno, které stahuje korunu k zemi a vrhá hanbu na celé panovnické jméno.
Den, který všechno změnil, přišel za mrazivého rána, kdy oblohu zakrývaly těžké šedé mraky. Trůnní sál byl přeplněnější než kdy jindy. Šlechtici, rytíři, cizí vyslanci i nejvýznamnější lidé z okolí panovníka zaujali svá místa. Nikdo netušil, proč bylo náhlé shromáždění svoláno, avšak tíha ve vzduchu napovídala, že se nechystá nic obyčejného. Elišku násilím oblékli do slavnostních šatů, které jí byly příliš těsné. Látka jí svírala hrudník a každý nádech bolel. Sepjala rozechvělé ruce a pomalu došla až před trůn. Její otec už seděl na svém místě. Tvář měl tvrdou jako kámen a oči studené jako zimní noc.
— Dnes, — pronesl král suchým, mrtvým hlasem bez jediné stopy soucitu, — se má dcera setká s osudem, který si zaslouží.
Sálem se přelila vlna napětí. Většina přítomných se domnívala, že král konečně našel dceři vhodného ženicha a nyní oznámí zasnoubení.
Jenže o několik okamžiků později nevstoupil do sálu urozený princ, nýbrž spoutaný muž. Byl bosý, tvář měl potřísněnou blátem a na těle se mu rýsovaly modřiny i staré jizvy, které připomínaly stopy mučení. Vypadal vyčerpaně, přesto se ze všech sil snažil stát zpříma.
— Otrok… — roznesl se po sále zděšený šepot.
Eliška zůstala nehybně stát. Když její otec pokračoval, měla pocit, že se jí srdce v hrudi na chvíli zastavilo.
— Protože má dcera nedokázala důstojně reprezentovat korunu, dostane za manžela člověka, který stojí níž než všichni ostatní. Dávám ji tomuto muži. To bude odplata za její slabost, za hanbu, kterou přinesla našemu rodu, i za bezcenný život, jaký dosud vedla.
Svět kolem Elišky se rozmazal. Oči se jí zalily slzami a hrdlo sevřela bolest. Nekřičela však. Neprosila otce o milost. Jako už tolikrát předtím jen sklonila hlavu. Pohřbila ponížení hluboko v sobě a beze slova přijala rozhodnutí, které za ni učinili.
Ani muž po jejím boku nepromluvil. Hleděl k zemi, jako by si přál stát se neviditelným a úplně zmizet.
Sál znovu zaplnily tlumené hlasy. Některé urozené dámy skrývaly posměšné úsměvy za vějíři. Jiné odvracely tváře s výrazem znechucení. Král Oldřich naproti tomu vypadal spokojenější než kdy dřív. Jako by mu z ramen spadla tíha, kterou nosil dlouhá léta, a on se konečně zbavil něčeho, co ho obtěžovalo.
Po skončení obřadu odvedli Elišku do vzdálené části hradu, kam nikdy předtím nevkročila. Jejím novým domovem se stala stará komora, dříve používaná jako skladiště, kterou narychlo vyklidili a sotva uvedli do obyvatelného stavu. Nebyl tam žádný nádherný nábytek ani přepych hodný královské dcery.
Otrok dostal rezavý klíč, kus tvrdého okoralého chleba a jediný příkaz:
— Dokud si to sama nebude přát, ani se jí nedotkneš. Ode dneška však zůstaneš po jejím boku až do konce života.
Té noci Eliška ležela na tenké slamníkové matraci a dlouho zírala do stropu. Za oknem tiše bubnoval déšť a jeho kapky se ozvěnou vracely do prázdné místnosti. Muž se mezitím zabalil do staré přikrývky rozprostřené na zemi a beze slova usnul.
V pokoji panovalo hluboké ticho, ale bylo jiné než ticho v trůnním sále. Nebyly v něm pohrdavé pohledy, šeptané urážky ani skrytá nenávist. Bylo v něm cosi klidného. Člověk vedle ní se na ni nedíval s odporem a nesnažil se ji ponížit.