Tereza si své malé červené auto nepořídila z rozmaru ani proto, aby někomu dokazovala, že se jí daří.
Jednoho prosincového rána stála na zastávce v mokrém sněhu, pevně svírala sáček s léky pro maminku a najednou si uvědomila, že už takhle dál nemůže. Městský autobus měl zpoždění skoro čtyřicet minut. Lidé přešlapovali ve studených kalužích, schovávali tváře do límců a v duchu už nadávali řidiči, ačkoli se ještě ani neobjevil.
Tereza měla promočené boty, prsty necítila a hlavou jí stále běžela jediná myšlenka: „Pracuju. Snažím se. Proč mám pořád jen přežívat, místo abych konečně normálně žila?“
O měsíc později si v bance půjčila potřebnou částku.
Auto bylo malé, ojeté, ale zachovalé a čisté. Červené jako zralý jeřabový plod uprostřed šedivého dvora. Tereza mu říkala „moje beruška“ a každé ráno, když usedla za volant, pocítila tichou, skoro dětskou radost. Uvnitř se mísila vůně kávy z termohrnku, mátových žvýkaček a slabého benzinu. Na zpětném zrcátku se pohupoval malý dřevěný andílek, který jí darovala maminka.
Pro ostatní to byl jen obyčejný vůz. Pro Terezu místo, kde mohla být alespoň deset minut sama sebou.
Bez cizího hovoru. Bez strkání v přeplněné dopravě. Bez neustálé potřeby ustupovat všem kolem.
Splátky posílala včas. Někdy kvůli nim odložila nákup nové bundy, jindy v obchodě počítala cenu potravin téměř na korunu a občas přesunula návštěvu zubaře na další měsíc. Když však každé ráno zapnula topení, pustila rádio a vyjela na mokrý městský bulvár, měla pocit, že svůj život konečně řídí sama.
Lenka do něj vstoupila téměř nepozorovaně, vlastně náhodou.
Pracovaly ve stejné kanceláři. Lenka byla přibližně o šest let starší než Tereza. Vždy měla dokonale upravené vlasy, bezchybnou manikúru, elegantní šátek kolem krku a sebejistý výraz člověka, který přesně ví, jak se mají věci za každých okolností dělat.
V účtárně si jí vážili, ale zároveň z ní měli trochu respekt. Mluvila klidně a tiše, přesto lidé po jejích slovech téměř vždy udělali právě to, co vyhovovalo jí.
Začalo to na konci listopadu.
Toho večera město zalil studený déšť. Nebyl to pořádný liják, spíš protivné mrholení, které zalézalo pod límec, usazovalo se ve vlasech a měnilo asfalt v černé kluzké zrcadlo. Tereza už měla na sobě kabát, vzala si kabelku i klíče a chystala se odejít, když ji u východu dostihla Lenka.
„Terezko, ty dnes jedeš autem, viď?“ zeptala se tónem, jako by odpověď dávno znala.
„Ano,“ usmála se Tereza. „Copak se děje?“
Lenka kývla směrem k oknu.
„Podívej se, jak venku prší. A já mám jen tenké semišové boty. Na zastávku jdu deset minut, úplně by se mi zničily.“
Tereza se podívala na její světlé, pečlivě udržované boty a potom na déšť za sklem.
„Kde bydlíš?“
„Na sídlišti za řekou. Tobě to přece jede skoro stejným směrem, ne?“
To „skoro“ znamenalo dvě odbočky navíc, zácpu u mostu a přibližně dvacet minut cesty navrch. Tereza chtěla cestou zajít do lékárny pro maminčiny kapky a potom jet rovnou domů, aby mohla být chvíli v tichu.
Lenka však v tenkém plášti vypadala tak promrzle a bezbranně, že Tereze najednou připadalo trapné myslet na vlastní únavu.
„Tak pojď, svezu tě,“ řekla. „To nic není.“
„Ty jsi mě opravdu zachránila!“ Lenka okamžitě ožila. „Vážně, dlužím ti čokoládu.“
Žádná čokoláda nepřišla druhý den ani den poté. Tereza tomu ale nevěnovala pozornost. Pomohla člověku, a tím to pro ni končilo.
Následující večer už na ni Lenka čekala u turniketů.
„Terezo, nebude ti vadit, když pojedu zase s tebou? Včera to bylo tak pohodlné. A stejně jedeš tím směrem.“
Tereza na okamžik zaváhala.
„No… dobře. Tak pojď.“
Brzy jí Lenka začala psát už ráno. „Jsem u zastávky, zpomalíš?“ „Terezko, prosím, neodjížděj beze mě, za dvě minuty jsem tam.“ „Dnes je náledí, raději pojedu s tebou.“
Z jejích dvou minut bývalo často deset. Zastávka navíc neležela úplně po cestě, ale Tereza nic nenamítala. Připadalo jí neslušné říct: „Mně to nevyhovuje.“
Takové věty pro ni byly odjakživa těžké. Od dětství slýchala, že když může člověku pomoci, má to udělat. Když odmítne, druhého zraní. Když si řekne o peníze, bude vypadat lakomě.
Tak plynul jeden měsíc za druhým.
Zima přešla v jaro, potom přišlo horké léto a po něm dlouhý deštivý podzim. Lenka jezdila s Terezou skoro každý den. Ráno si zabrala přední sedadlo, večer čekala u výtahu, upravovala si šátek a znuděně projížděla telefon.
Zpočátku byla Tereza za její společnost dokonce ráda. Lenka vyprávěla čerstvé kancelářské drby, vtipkovala a smála se. Spolu s ní se v autě šířila vůně drahého parfému. Jenže obyčejné rozhovory se postupně změnily v nepřetržitý proud připomínek.
„Terezo, mohla bys tu hudbu ztlumit? Rozbolí mě z ní hlava.“
„Zavři prosím okno. Táhne na mě.“
„Proč je tady tolik cítit káva? Něco jsi vylila?“
„Hele, zastavíme ještě v obchodě. Potřebuji jen mléko a sýr. Pět minut, přísahám.“
Z pěti minut se snadno stalo čtyřicet. Tereza seděla na parkovišti, sledovala, jak stěrače roztírají po skle kapky, a do telefonu poslouchala maminčin hlas:
„Už jedeš, holčičko?“