„Ano, mami. Za chvíli jsem doma.“
Lenka se pak vracela se dvěma velkými taškami, naskládala nákup do kufru a unaveně si povzdechla:
„Ach, já jsem úplně vyřízená. Tak co, jedeme?“
Jednou se Tereza zastavila u bankomatu, protože potřebovala zaplatit další splátku. Lenka stála vedle ní a netrpělivě podupávala podpatkem.
„Bude to ještě dlouho?“ zeptala se.
„Ještě minutku. Platím auto.“
„Ach jo, ty splátky…“ Lenka se zamračila. „Do něčeho takového bych se nikdy nepustila. To je přece nekonečné otroctví.“
Tereza měla chuť odpovědět: „Ale každý den se v tom otroctví vozíš moc ráda.“ Znovu však mlčela.
Mlčela, když podražil benzin. Mlčela, když kupovala zimní směs do ostřikovačů. Mlčela dokonce i v den, kdy v myčce utratila téměř poslední peníze, protože Lenka už několik dní opakovala: „To auto máš tak špinavé, že je mi nepříjemné do něj nastupovat.“
Neozvala se ani jednoho rána, když se Lenka usadila na sedadle spolujezdce a nespokojeně prohlásila:
„Terezo, mohla bys vyjíždět o něco dřív? Už třetí den přijíždím přesně v devět a nemám vůbec žádnou časovou rezervu.“
Tereza jen pevněji sevřela volant.
Toho večera seděla dlouho doma v kuchyni. Za oknem hučel vítr a déšť bubnoval na parapet. Maminka pila čaj a pozorně si dceru prohlížela, téměř stejně jako kdysi, když byla Tereza ještě dítě.
„V poslední době nejsi ve své kůži.“
„Jsem jen unavená.“
„Děje se něco v práci?“
Tereza pokrčila rameny.
„Jsem unavená úplně ze všeho.“
Maminka chvíli mlčela. Potom řekla klidně:
„Holčičko, být hodný člověk neznamená dovolit ostatním, aby si o tebe otírali boty.“
Tereza tehdy neodpověděla. Maminčina slova jí však zůstala v hlavě.
Následující den po práci Lenka jako obvykle usedla na přední sedadlo, položila kabelku na kolena a vytáhla rtěnku.
„Tak jedeme? Dnes bychom to mohly vzít ještě přes obchodní centrum. Musím si vyzvednout jednu objednávku.“
Tereza motor nenastartovala. Dívala se na mokré čelní sklo a cítila, jak jí srdce buší až v krku.
„Lenko, musíme si promluvit.“
„O čem?“ Lenka ani nezvedla hlavu. „Jestli jde o ten výkaz, už jsem ho odeslala.“
„Nejde o výkaz. Jde o naše společné jízdy.“
Lenka znehybněla s rtěnkou v ruce.
„Co je s nimi?“
Tereza se zhluboka nadechla. Pomalu, jako kdyby se chystala vstoupit do ledové vody.
„Jezdíš se mnou skoro rok. Každé ráno i odpoledne. Spočítala jsem si náklady — benzin, mytí, směs do ostřikovačů i údržbu. Začíná být pro mě těžké všechno platit sama. Chtěla bych proto, abys na výdaje také trochu přispívala. Nemusí to být mnoho. Třeba tisíc korun měsíčně.“
Lenka k ní pomalu otočila hlavu.
„To myslíš vážně?“
„Ano.“
„Ty po mně chceš peníze za to, že jedeš stejně svou cestou?“
Tereza cítila, jak jí hoří tváře. Tentokrát to však nebylo rozpaky. Byla to bolest.
„Nejedu úplně stejným směrem. A nejde jen o trasu.“
Lenka se krátce zasmála.
„Terezo, to je přece směšné. To auto je tvoje?“
„Ano.“
„Do práce s ním jezdíš tak jako tak?“
„Jezdím.“
„Tak co mi vlastně vyčítáš? Benzin spotřebováváš i beze mě. To jsou tvoje výdaje. Tvoje pohodlí. Tvoje starost. Já tě přece nenutila, abys sis auto kupovala.“
V kabině se rozhostilo nezvyklé ticho.
Za oknem spěchali lidé pod deštníky k zastávce. Někdo si chránil hlavu igelitovou taškou, jiný přikrýval dítě vlastní bundou. Stěrače pomalu přejely po skle a odsunuly vodu stranou.
Tereza si náhle vybavila ono první prosincové ráno. Promočené boty. Sáček s maminčinými léky. A myšlenku, že nechce jen přežívat, ale skutečně žít.
Teď jí došlo, že celý uplynulý rok znovu pouze přežívala. Jen tentokrát seděla ve vlastním autě.
„Moje starost,“ zopakovala tiše.
„A není to tak?“ Lenka pokrčila rameny. „Nezlob se, ale přátelství je jedna věc a každý si odpovídá za svá rozhodnutí sám.“
Tereza přikývla.
„Dobře.“
Vytáhla klíček ze zapalování.
„Tak vystup.“
Lenka několikrát zamrkala.
„Cože?“
„Prosím, vystup z auta.“
„To snad nemyslíš vážně.“
„Myslím.“
„Terezo, venku prší. Na zastávku je to odsud daleko.“
Tereza se k ní otočila. Hlas měla klidný, přesto se jí prsty sotva znatelně chvěly.
„To jsou tvoje výdaje. Tvoje pohodlí. Tvoje starost.“
Lenka na ni zírala, jako by ji viděla poprvé.
„Ty kvůli nějakému tisíci korun úplně předvádíš, jaká jsi?“
„Ne,“ odpověděla Tereza. „Nejde o tisíc korun. Jde o celý rok, kdy jsem se pořád bála, abych ti nezpůsobila nepohodlí, zatímco ty ses ani jednou nezamyslela, jestli je to pohodlné pro mě.“
Lenčiny tváře zrudly.
„Tak prosím!“ vyštěkla, popadla kabelku a otevřela dveře. „Utop se ve svém benzinu. Do tvého auta už nikdy nevkročím.“
„Dobře,“ řekla Tereza klidně.
Dveře se zabouchly tak prudce, až se dřevěný andílek na zrcátku rozechvěl.
Lenka odešla v dešti s hlavou vysoko vztyčenou. Její drahý šátek během chvíle zvlhl a podpatky nejistě klapaly v kalužích. Tereza se za ní dívala a potom se k vlastnímu překvapení rozplakala.
Ne proto, že by jí bylo Lenky líto.
Plakala úlevou.
Tiše seděla v potemnělé kabině, zatímco déšť stékal po oknech. Plakala za všechny chvíle, kdy mlčela. Za každé „to nic není“, přestože to pro ni dávno nebylo snadné. Za všechny večery, kdy nejela rovnou domů, ale objížděla cizí obchody, plnila cizí přání a snášela cizí nespokojenost.