Markéta Nováková vyšla na zápraží, aby přivřela okenici, a zůstala stát s háčkem v ruce.
Na druhé straně cesty, tam, kde z domu po Boženě zbyly jen očouzené trámy a hromada rozbitého zdiva, stáli tři lidé. Žena, dospívající chlapec a malá holčička. U jejich nohou ležely dvě tašky a kostkovaný kufr pevně převázaný provazem.
Byl listopad. Hodiny ukazovaly teprve půl šesté večer, ale kolem už panovala tma jako o půlnoci. Déšť padal třetí den bez přestávky. Teď už skoro nepřipomínal déšť — spíš visel ve vzduchu jako ledová mlha, zalézal pod límec a studil až do morku kostí.
Markéta vzala z parapetu baterku a vydala se přes dvůr.
„Koho hledáte?“ zavolala ještě u branky.
Žena se prudce otočila a instinktivně před sebe postavila holčičku.
„Promiňte. My… my jsme přišli k tomu domu. Bydlela tu moje babička. Božena Procházková.“
„Božena?“ Markéta se přiblížila a sklopila paprsek světla k zemi, aby jim nesvítila do očí. „A vy jste jí kdo?“
„Vnučka. Martina. Jako malá jsem tu trávila každé léto. Měli jste tu kozu… rezavou, s jedním ulomeným rohem.“
Markéta několik vteřin mlčela.
„Míša,“ řekla nakonec. „To už je nejmíň třicet let.“
Martina se znovu podívala na začernalé zbytky domu, jako by pořád doufala, že si spletla ulici.
„Co se stalo?“
„Shořel. Předloni v zimě. Elektroinstalaci tam nikdo neměnil snad čtyřicet let. Než přijeli hasiči z města, nebylo už co zachraňovat.“
Martina neodpověděla. Jen si přitáhla popruh tašky k rameni, přestože držel pevně.
„Mami,“ ozval se tiše chlapec, „neměli bychom se vrátit na silnici?“
„Jakou silnici, chlapče?“ Markéta namířila světlo na něj.
Bylo mu asi patnáct nebo šestnáct. Měl tenkou bundu a promáčené tenisky.
„Jede odtud autobus až v šest ráno,“ vysvětlila Markéta. „Na silnici jsou tři kilometry přes pole. Ve dne by tam člověk málem zlomil nohu, a teď je voda skoro po kolena.“
Holčička kýchla.
Pak znovu.
„Tak dost,“ rozhodla Markéta hlasem, kterým čtyřicet let oznamovala svým třeťákům písemku. „Vezměte si věci a pojďte ke mně. Jednu noc přespíte a ráno vymyslíme, co dál.“
„Ale vždyť vás vůbec neznáme,“ namítla Martina tiše.
„Já jsem znala vaši babičku. Tak pojďte. Dítě máte úplně promočené.“
V kuchyni voněla ohřátá zelňačka.
Markéta ji uvařila už v neděli a po troškách dojídala až do čtvrtka. Pro jednoho člověka se přece nedá vařit menší hrnec, ať se člověk snaží sebevíc.
Anička usnula u stolu, ještě než stačila dojíst svou porci.
Martina ji přenesla na lavici, přikryla vlastní bundou a sama se posadila na kraj stoličky. Seděla rovně a napjatě, jako by čekala na pracovní pohovor.
„Naše dílna zavřela už v létě,“ začala po chvíli. „Deset let jsem tam šila. Potom jsem si našla jinou práci, ale po zaplacení nájmu mi zbylo sotva na jídlo a cestu. Pak majitelka oznámila, že byt prodává. Dala nám čtrnáct dní na vystěhování.“
„A otec dětí?“ zeptala se Markéta, aniž zvedla oči od hrnku.
„Žádný otec není. Už dlouho.“
Martina se odmlčela. Markéta dál nevyzvídala.
„Myslela jsem, že babiččin dům ještě stojí,“ řekla Martina a promnula si obličej. „Myslela jsem, že tu přečkáme zimu. Je tu zahrada, Jakub naseká dřevo… Netušila jsem, že dům…“
Větu nedokončila.
Jakub mezitím vstal, sesbíral talíře a odnesl je ke dřezu.
Nikdo ho o to nepožádal.
Nádobí umyl, utřel a pečlivě srovnal do odkapávače. Teprve potom se vrátil ke stolu.
Markéta pozorovala jeho záda a najednou si uvědomila, že už snad deset let po ní nikdo dobrovolně neumyl nádobí.
Ráno déšť vystřídal mokrý sníh.
Martina byla vzhůru už od šesti. Vymetla předsíň, sbalila věci a stála uprostřed kuchyně, dokud se Markéta neobjevila ve dveřích.
„Kam se v takovém počasí chystáte?“ zeptala se stařenka. „Sedněte si. Čaj už sice vystydl, ale pořád se dá pít.“
Jedna noc se protáhla na týden.
A týden na celý prosinec.
Martina si našla práci uklízečky na škole v sousední vesnici. Od ledna začala pracovat v pekárně v okresním městě.
Vstávala ve čtyři třicet, protože autobus odjížděl za dvacet minut šest. Večer se vracela domů s teplým bochníkem schovaným pod bundou.
Nebyl ukradený.
Po směně si ho poctivě kupovala. Jen do večera nestačil vychladnout.
Jakub přes zimu opravil branku, která se pět let pořádně nezavírala, vyčistil komín, vyměnil kohoutek u letního umyvadla a naučil se topit v kamnech tak, aby z nich nešel kouř.
Do školy v okresním městě jezdil školním autobusem.
Po vyučování nanosil vodu, nasekal dříví, odházel sníh od zápraží k bráně a potom ještě od brány až k cestě.
Anička nastoupila do první třídy ve stejné škole, kde její matka uklízela chodby.
Jednu slepici s poraněným křídlem pojmenovala Pírko a každý den jí nosila kousek chleba. Ostatní slepice se podle všeho domnívaly, že si Pírko takovou přízeň vůbec nezaslouží.
Dům najednou ožil.
Markéta si toho všimla někdy v polovině ledna.
Jedno ráno nezapnula rádio.
Prostě zapomněla.
Nebyl k tomu důvod. V domě se i bez něj pořád mluvilo.
Martina nabídla Markétě peníze za bydlení třikrát.
Poprvé stařenka odsekla:
„Nedělejte si legraci.“
Podruhé řekla:
„Copak provozuju hotel?“