Marie stála jako přikovaná u kuchyňského stolu a nedokázala odtrhnout oči od drobného plastového náramku na zápěstí novorozeného dítěte. Žárovka pod stropem se v průvanu sotva znatelně kývala a v domě bylo takové napjaté ticho, že bylo slyšet i těžké Janovo dýchání.
Znovu přelétla pohledem nápis na pásce — a v hrudi se jí rozlil ledový chlad.
— Ne… tohle přece není možné… — zašeptala téměř neslyšně.
Jan svraštil čelo.
— Co je tam?
Marie pomalu zvedla k manželovi vyděšené oči.
— Jméno matky… je tu napsané jméno mojí sestry.
Muž ztuhl.
— Jaké sestry?
— Lenky…
Vzduch v kuchyni jako by zhoustl a stěny se náhle přiblížily. Jan to jméno znal až příliš dobře. Lenka byla Mariina mladší sestra. Před třemi lety zmizela za podivných okolností beze stopy. Hledala ji celá vesnice: přijela policie, vyslýchali sousedy, procházeli les i břeh řeky. Jenže dívka jako by se propadla do země.
O měsíc později se u vody našla její bunda.
Tehdy všichni uvěřili, že se Lenka utopila.
Marie se ztěžka posadila na židli.
— Je tu datum narození… dnešní datum… — pronesla roztřeseným hlasem. — Ale to nemůže být pravda. Lenka zmizela před třemi lety…
Miminko tiše zaplakalo. Jan ho opatrně vzal do náruče a začal ho kolébat.
— Nemůže to být jen shoda náhod?
Marie prudce zavrtěla hlavou.
— Ne. Je tu celé jméno: „Lenka Nováková.“ To je ona.
Vtom za oknem hlasitě bouchla branka. Oba sebou trhli.
Jan rychle přešel k oknu a vyhlédl na dvůr.
Nikdo tam nebyl.
Jen vítr rozhoupával starou jabloň.
— Tohle se mi vůbec nelíbí, — zamumlal tiše. — To dítě na hřbitově nenechali jen tak.
Marie mlčela. V hlavě se jí začaly vracet události staré tři roky. Lenka tehdy bývala úplně jiná — veselá, zářivá, hlučná. Muži ve vsi se za ní otáčeli jeden přes druhého. Jednou pozdě večer však přišla za sestrou uplakaná a řekla větu, která tehdy zněla jen zvláštně:
„Kdyby se mi něco stalo, nikomu nevěř.“
Marie si tehdy myslela, že se Lenka jen pohádala s nějakým dalším nápadníkem.
O týden později zmizela.
Dítě znovu slabě zakňouralo. Marie si ho opatrně vzala k sobě. Srdce se jí bolestně sevřelo. Chlapec jí hleděl přímo do očí — soustředěně, vážně, jako by chápal všechno, co se kolem něj děje.
— Je jí tak podobný… — vydechla.
Jan těžce vydechl.
— Musíme zavolat policii.
Marie však nečekaně ostře odpověděla:
— Ne!
Muž se na ni překvapeně zadíval.
— Proč?
Na okamžik se zarazila.
— Protože… jestli je Lenka naživu… možná ji hledají právě ti lidé, kterých se bála.
V tu chvíli někdo prudce zabušil na dveře.
Tři těžké rány.
Marie vykřikla.
Jan pomalu došel ke dveřím.
Klepání se ozvalo znovu.
A potom za dveřmi zazněl chraplavý mužský hlas:
— Otevřete. Přišli jsme si pro dítě…
Kapitola 2. Ti, kteří přišli v noci
Na dům dosedlo těžké, dusivé ticho.
Jan stál u dveří a neodvažoval se ani dotknout kliky. Marie přitiskla novorozeně pevněji k sobě, jako by v kostech cítila, že kdyby ho vydala, stane se něco strašného.
Rány se opakovaly.
Tentokrát pomaleji.
Tíživěji.
— Otevřete dobrovolně, — ozval se znovu sípavý hlas. — Víme, že to dítě máte u sebe.
Jan rychle zhasl v kuchyni. Místnost se okamžitě propadla do pološera. Jen malá lampička u starého obrázku Panny Marie v rohu slabě poblikávala načervenalým světlem.
— Ani slovo… — zašeptal.
Marie téměř přestala dýchat.
Zvenčí dolehl šramot kroků. Někdo pomalu obcházel okna. Prkna na zápraží zavrzala. Pak se ten člověk zastavil přímo u kuchyňského skla.
Jan opatrně poodhrnul záclonu — a po zádech mu přeběhl mráz.
Na dvoře stáli dva muži v tmavém oblečení. Jeden byl vysoký a vyzáblý, druhý zavalitější, s kšiltovkou staženou skoro až do očí. Ve tmě jim nebylo vidět do tváře.
— Kdo to je?.. — vydechla Marie sotva slyšitelně.
Jan zavrtěl hlavou.
Pak se mu ale náhle změnil výraz.
— Počkej…
— Co je?
— Myslím, že jednoho z nich znám.
Marie zbledla.
— Koho?
Jan naprázdno polkl.
— Toho vysokého… To je snad Radek.
To jméno dopadlo mezi ně jako rána.
Radek Král býval místním policistou. Právě on před třemi lety vyšetřoval Lenčino zmizení. Ve vsi ho tehdy považovali za poctivého chlapa. Jenže pak nečekaně odešel od policie a zmizel.
Zvenčí znovu zazněl hlas:
— Máte minutu. Potom si vejdeme sami.
Marie nervózně kolébala dítě v náručí. Chlapec najednou ztichl a upřeně se zadíval ke dveřím. Jeho drobné prsty se pevněji sevřely kolem rukávu jejího svetru.
— Jane… já se bojím…
Muž rychle přešel ke skříni a vytáhl starou loveckou pušku.
— Jestli půjdou dovnitř, budeme se bránit.
— Zbláznil ses?!
— A co mám dělat? Vydat jim dítě?!
Vtom něco za oknem hlasitě narazilo do zdi domu. Marie vykřikla.
Miminko se rozplakalo.
A najednou se ze dvora ozval motor.
Pozemek zalilo světlo reflektorů.
Muži u okna se prudce otočili.
K domu přijela stará šedá škodovka.
Dveře se otevřely a z auta vystoupila žena v dlouhém tmavém kabátě. Na hlavě měla šátek nasáklý deštěm.
Marie strnula.
Srdce se jí rozbušilo jako šílené.
Žena zvedla hlavu.
Janovi vypadla puška z rukou.
— Panebože… — vydechl.
Byla to Lenka.
Živá.
Ale vypadala děsivě.