Propadlá tvář, vpadlé tváře, vyhaslý pohled. Zdálo se, jako by za ty roky zestárla nejméně o deset let. Pod levým okem se jí táhla stará tmavá jizva.
Muži na dvoře okamžitě ustoupili.
Lenka pomalu přistoupila k oknu.
— Marie… — zachraptěla. — Nedávej jim mého syna…
Marii se podlomila kolena.
— Lenko?.. Jsi to opravdu ty?..
Sestra se však náhle vyděšeně otočila.
Ze tmy hřbitovní cesty se vynořila světla dalších dvou aut.
A tehdy Lenka vykřikla tak zoufale, až v žilách tuhla krev:
— Našli mě! Utečte, hned!
Kapitola 3. Tajemství ukryté tři roky
Jan rozrazil dveře dřív, než Marie stačila cokoli říct. Do domu vtrhl studený noční vítr spolu s pachem mokré hlíny a vlhkosti ze hřbitova.
Lenka se dovnitř téměř zhroutila. Celá se třásla a nepřestávala se ohlížet za sebe, jako by čekala, že někdo každou vteřinu vstoupí za ní.
— Zamkni! Rychle! — vydechla zadýchaně.
Jan okamžitě otočil klíčem.
Venku už bylo slyšet mužské hlasy a bouchání dveří od aut.
Marie nedokázala spustit oči ze své sestry. Před ní stál jen stín té veselé dívky, kterou si pamatovala. Lenka byla zničená, zlomená a smrtelně unavená.
Nejhorší však byly její oči.
Byla v nich čistá hrůza.
Dítě najednou přestalo plakat. Když Lenka uviděla chlapce v Mariině náručí, tvář se jí zachvěla. Opatrně přistoupila blíž a prsty pohladila jeho malou tvářičku.
— Můj chlapečku… — zašeptala se slzami v očích. — Bože… ty žiješ…
Marie to už nevydržela.
— Lenko, řekni mi konečně, co se děje! Kde jsi celé ty roky byla?!
Lenka pomalu zvedla oči.
A poprvé bylo v kuchyni takové ticho, že bylo slyšet, jak větev jabloně škrábe o stěnu domu.
— Drželi mě násilím, — řekla tiše.
Marie zbledla.
— Kdo?!
Lenka nervózně pohlédla k oknům.
— Lidé, kteří pracovali s Radkem.
Jan sevřel pěsti.
— Ale proč?!
Lenka se hořce pousmála.
— Protože jsem věděla příliš mnoho.
Za oknem problesklo světlo reflektorů. Někdo se znovu pohyboval po dvoře.
Žena pokračovala ještě tišeji:
— Pamatujete si tu starou porodnici za řekou? Zavřeli ji prý kvůli havarijnímu stavu… Jenže celou tu dobu se tam děly strašné věci.
Marie svraštila obočí.
— Jaké věci?
Lenka se křečovitě nadechla.
— Prodávali děti.
Jako by z místnosti najednou zmizel všechen vzduch.
Jan se pomalu posadil na stoličku.
— Cože?..
— Novorozeňata prodávali bohatým lidem na falešné doklady. Některé matky ani netušily, že jejich děti žijí. Řekli jim, že miminka zemřela při porodu.
Marie pocítila, jak se jí podlamují nohy.
— To není možné…
— Je, — odpověděla Lenka tiše. — Slyšela jsem to náhodou. Tehdy jsem v té porodnici pracovala jako sanitářka.
V tu chvíli někdo znovu udeřil do dveří.
Všichni sebou škubli.
— Otevřete! — zakřičel muž zvenčí.
Lenka si zakryla obličej rukama.
— Oni nás nenechají naživu…
Jan prudce vstal.
— Teď všechno řeknete policii.
Lenka se bolestně usmála.
— Policii? Jane… polovina z nich ten obchod kryla.
Marie se zadívala na dítě.
— A on?..
Lenka se rozplakala.
— Když zjistili, že jsem těhotná, rozhodli se vzít i moje dítě. Drželi mě na starém statku u lesa. Celé ty roky.
— Bože můj… — zašeptala Marie.
— Dnes v noci se mi podařilo utéct. Nechala jsem syna na hřbitově u maminčina hrobu… protože jsem věděla, že půjdeš po směně přes hřbitov…
Jan se na ni ohromeně podíval.
— Ty jsi nás sledovala?
Lenka mlčky přikývla.
A právě v tom okamžiku se kuchyňské okno s ohlušujícím třeskem roztříštilo.
Marie vykřikla.
Na podlahu dopadl kámen.
Byl k němu přivázaný lístek.
Jan ho zvedl roztřesenýma rukama.
Na kusu papíru stálo jen několik slov:
„Vraťte dítě — a zůstanete naživu.“
Kapitola 4. Poslední noc strachu
Marie seděla u zdi a pevně tiskla chlapce k hrudi. Po rozbitém okně se jí ruce třásly tak silně, že dítě sotva udržela. Chlapeček tiše oddechoval, jako by vůbec nechápal, jaká hrůza se kolem něj odehrává.
Jan si lístek přečetl ještě jednou a pomalu zvedl oči k Lence.
— Jestli tu zůstaneme, zabijí nás.
Za dveřmi se znovu ozvaly kroky.
Těžké.
Pomalé.
Jako by lidé venku už s jistotou věděli, že jejich kořist nemá kam uniknout.
Lenka náhle přistoupila k Janovi a chytila ho za ruku.
— Znám jednoho člověka… Může nám pomoct.
— Koho?
— Bývalého vyšetřovatele z okresu. Pavla Horáka. Kdysi se pokoušel vyšetřit zmizení dětí, ale případ rychle zametli. Potom ho vyhodili.
Jan se zamračil.
— A kde je teď?
— Žije u nádraží. Ve starém lesnickém domku.
Marie vstala.
— Tak musíme jet hned.
Vtom někdo znovu udeřil do dveří.
Prkna zapraskala.
— Nemáme čas, — zašeptala Lenka.
Jan rychle zhasl poslední světlo. Dům se ponořil do tmy.
— Přes stodolu, — řekl potichu.
Opatrně vyšli zadními dveřmi. Studený déšť jim okamžitě udeřil do tváří. Vítr kvílel tak silně, že téměř přehlušoval jejich kroky.
Na dvoře byla tma. Jen u branky se míhaly siluety mužů.
Jan vedl obě ženy přes zahradu a snažil se nedělat hluk. Bláto se jim lepilo na boty, mokré větve je šlehaly do obličejů. Marie se sotva držela na nohou.
Jenže vtom se dítě rozplakalo.
Hlasitě.
Pronikavě.
Na dvoře se okamžitě ozval křik:
— Jsou vzadu! Chyťte je!
Začala honička.
Jan popadl Marii za ruku a rozběhli se přes pole k lesu. Za nimi se nesly výkřiky, štěkot psů a řev motorů.
Najednou se Lenka zastavila.
— Ne… já je zdržím.
Marie se v hrůze otočila.
— Co to děláš?!
— Jinak nás dostanou všechny.
Jan ji chytil za rameno.
— Ani na to nemysli!
Lenka se však náhle usmála. Poprvé za celou tu strašnou noc.
— Tři roky jsem žila jako mrtvá. Ale on musí žít normálně.
Něžně se dotkla synovy tváře.
A pak se prudce rozběhla opačným směrem — ke starému mostu přes řeku.
Ozvaly se mužské hlasy.
Několik z nich se pustilo za ní.
O minutu později prořízl tmu děsivý zvuk nárazu kovu, hned nato zaskřípaly brzdy.
Pak všechno ztichlo.
Marie vykřikla hrůzou.
Jan ji však táhl dál.
K domu bývalého vyšetřovatele dorazili až za úsvitu. Pavel Horák je mlčky vyslechl a potom se okamžitě spojil se svými dávnými známými na kraji.
Za dva dny začalo zatýkání.
Vyšla najevo strašná pravda: síť, která obchodovala s dětmi, skutečně existovala dlouhá léta. Do případu byli zapletení lékaři, úředníci i bývalí policisté.
Radka zadrželi při pokusu o útěk.
Lenčino tělo našli u mostu.
Zachránila syna za cenu vlastního života.
Uplynulo pět let.
Malý Matěj říkal Marii maminko a Janovi tatínku. Celou pravdu mu nikdy neřekli.
Jen občas večer Marie vytáhla starou fotografii své sestry a tiše zašeptala:
— Nevrátila ses tehdy zbytečně, Lenko…
A za oknem šuměl vítr, jako by někdo neviditelný jejich dům dodnes chránil.