Kávové filtry byly v horní skříňce, ale Klára pokaždé, když procházela naší kuchyní zahalená jen v ručníku, čekala, že jí Petr podá právě je. Dělala to znovu a znovu, i když jsem ji už několikrát požádala, aby přestala. Tvrdila, že jde o jakýsi test. V neděli Petr odložil hrnek, odemkl telefon a ukázal jí, proč už jí dál nehodlá ustupovat.
Jednoho rána jsem sestru znovu zastavila poté, co se v našem domě objevila jen v ručníku.
„Kláro, mohla bys přestat procházet kuchyní oblečená jen takhle?“
Místo odpovědi se obrátila na Petra.
„Petře, dosáhneš mi prosím na kávové filtry?“
Petr se podíval ke skříňce.
Potom na Kláru.
Vzápětí vzal svůj hrnek a odešel z místnosti.
Klára ho sledovala očima.
„Co je s ním?“
Zavřela jsem skříňku, kterou nechal otevřenou.
„Ty jsi s ním.“
Zasmála se.
Právě tohle na mně nakonec vždycky dokázala vyvolat. Přiměla mě pochybovat o vlastní reakci a pak se tvářila, že nechápe, proč mě její chování rozčiluje.
„Co je s ním?“ zopakovala.
***
Před dvěma týdny se Klára objevila u našich dveří se dvěma kufry. Na účtu měla dvě stě osmdesát sedm dolarů a pod oběma očima zaschlé šmouhy řasenky.
Její přítel, se kterým žila šest let, jí řekl, aby odešla z jejich domu.
Neptala jsem se, jestli si může dovolit hotel.
Klára už stála přede dveřmi.
Neřekla jsem jí, aby nejdřív obvolala kamarádky.
Jeden kufr jsem vzala já, druhý Petr.
„Zůstaň tady, dokud se nepostavíš na vlastní nohy,“ řekla jsem jí.
Petr souhlasil ještě dřív, než jsem stačila větu dokončit.
První týden byla Klára snadným hostem.
Potom přišel ručník.
První ráno jsem si myslela, že zapomněla, že Petr je dole.
Podruhé jsem ji odvedla stranou.
„Mohla by sis před příchodem dolů něco obléct? Petr bývá ráno v kuchyni.“
Klára zamrkala.
„Je to tvůj manžel, Aleno, ne dospívající kluk.“
„Já vím.“
„Tak v čem je problém?“
„Mně to vadí.“
Prohlížela si můj obličej, jako bych jí předložila hádanku, kterou nedokázala vyřešit.
Pak pokrčila rameny.
„Dobře.“
Následující ráno to udělala znovu.
„Řekla jsem ti, že mi to vadí.“
***
Petr byl nahoře a Klára si v kuchyni míchala cukr do kávy, jako by se vůbec nic nestalo.
„Požádala jsem tě, abys s tím přestala,“ vyjela jsem.
Opřela se o kuchyňskou linku.
„A já pořád nechápu, proč ti na tom tolik záleží.“
„Nemusíš to chápat.“
„Ale chci vědět proč.“
„Protože je to můj dům a žádám tě, abys to nedělala.“
„Ty se vážně cítíš ohrožená tím, že mám na sobě ručník?“
„Ne.“
„Protože jestli Petrovi věříš…“
„Kláro.“
Napila se kávy.
„Jen říkám, že to zní spíš jako problém s manželem než jako problém s ručníkem.“
„Ne. Je to problém s tebou. Ignoruješ, o co tě žádám.“
„Pořád to zní jako problém s manželem.“
Tentokrát se usmála.
Nebyl to laskavý úsměv.
„Upřímně? Ber to jako test.“
Zůstala jsem na ni zírat.
„Jako co?“
„Jako test.“
Položila hrnek na linku.
„Jestli dokáže Petra svést jiná žena jen tím, že projde kuchyní v ručníku, nebyla bys raději, kdybys to zjistila hned?“
„Takže ho záměrně pokoušíš?“
„Ne.“ Řekla to, jako bych byla směšná. „Jen zjišťuju, jestli by se nechal pokoušet.“
„To není takový rozdíl, jak si myslíš.“
„Jestli selže, je to jeho problém.“
„Záměrně se snažíš svést mého manžela?“
Založila jsem ruce na hrudi.
„A když tě požádám, abys něco v mém domě nedělala, co potom?“
Klára obrátila oči v sloup.
„Děláš z toho mnohem větší věc, než jaká to je.“
Znovu obrátila oči v sloup.
***
Ten večer jsem to řekla Petrovi.
Stál u myčky a ukládal do ní talíře. Několik vteřin bylo slyšet jen cinkání nádobí o kovový koš.
Nakonec se zeptal:
„Opravdu použila slovo test?“
„Dvakrát.“
Petr zasunul spodní koš.
„Nebudu se do toho míchat.“
„Proč?“
„Je to tvoje sestra.“
V tu chvíli mi to připadalo rozumné.
O tři dny později jsem pochopila, proč to rozumné nebylo.
„Je to tvoje sestra,“ zopakoval tehdy ještě jednou, jako by tím pro něj byla věc vyřešená.
***
V neděli ráno jsem mazala toast máslem, když jsem uslyšela Kláru scházet ze schodů.
Petr seděl u stolu s kávou.
Klára se objevila ve dveřích.
Stejný ručník.
Stejné bosé nohy.
Stejná naprostá lhostejnost k tomu, že jsem ji požádala, aby to nedělala.
Položila jsem nůž.
„Kláro…“
Petr se dotkl mého zápěstí.
„Počkej.“
Podívala jsem se na něj.
Vstal, vzal hrnek a přešel k lince.
„Tentokrát jí odpovím já.“
Klára se usmála.
„Konečně!“
Petr se opřel o linku.
„Celý týden tomu říkáš test, že ano?“
„Přesně tak.“
„Dobře.“
Vytáhl telefon.
„Gratuluju, Kláro. Prošla jsi.“
Klára se podívala z něj na telefon.
„Čím jsem prošla?“
„Mým testem.“
„Jakým testem?“
Petr odemkl telefon a položil ho na linku mezi nimi.
„Testem, jestli jsi připravená bydlet s někým dalším.“
Klára sklopila oči k displeji.
Pak telefon popadla.
Z místa, kde jsem stála, jsem obrazovku neviděla. Zato jsem jasně viděla, jak jí z krku stoupá do tváře jasně červená barva.
„Co to má být?“
„Tři pokoje k pronájmu,“ řekl Petr. „Všechny nejvýš dvacet minut odtud.“
Prolistovala nabídky.
„Petře, tohle nemůžeš!“
„Našel jsem tři možnosti.“
„Ty jsi za mě hledal byt?“
„Pokoje.“
„Nemůžeš mě vyhodit!“
„Já tě nevyhazuju.“