Branka na Hanině dvoře se vždycky trochu zasekávala. Člověk ji musel nejdřív nadzvednout za kliku a teprve potom zatlačit, jinak se spodní hrana zachytila o betonový chodník. Markéta to znala zpaměti. Za víc než třicet let prošla tou brankou snad stokrát — s lahví višňového džemu, pytlíkem nových brambor nebo hrncem plněných zelných listů, když jí sestra říkala, že „už vůbec nemá sílu stát u sporáku“.
Jenže toho dubnového večera Markéta branku nezvedla. Kopla do ní. Dřevo s rachotem narazilo do sloupku a ze sousedního dvora se okamžitě rozeštěkal pes Bruno.
O tom, co následovalo, se pak ještě dlouho mluvilo po celé ulici. Nikdo totiž nikdy neslyšel, že by Markéta zvýšila hlas.
V obci ji všichni znali jako ženu, s níž se člověk snad ani nedokázal pohádat. Dvaatřicet let sedávala za okénkem pošty, vydávala důchody a přijímala balíky. Lidé k ní přicházeli podráždění. Někdo byl rozzlobený kvůli dlouhé frontě, jiný dostal nesprávný formulář a dalšímu se někde zdržela zásilka.
Většinou však odcházeli klidnější. Markéta uměla člověka vyslechnout, přikývnout a najít taková slova, po nichž z něj hněv pomalu vyprchal.
„Hádka je jako prasklina v hliněném džbánu,“ říkávala mladším kolegyním. „Slepit ho můžete. Ale vodu už potom nikdy neudrží tak dobře.“
Tohle pořekadlo kdysi slýchala od své matky a nesla si ho životem. Mlčela, když jí někdo ublížil. Ustupovala i tam, kde by klidně mohla trvat na svém. A nejvíc ústupků vždycky dopřávala Haně.
Sestra byla o sedm let mladší. Když matka vážně onemocněla, bylo Markétě patnáct a Haně teprve osm. Starší dívka se pro ni prakticky stala chůvou, kuchařkou i ochránkyní v jedné osobě. Od dětství slýchala stále stejnou větu:
„Na Haničku si dávej pozor, je ještě malá.“
Hana už dávno vyrostla, provdala se za Viktora a měla dvě děti, Davida a Elišku. Věta „vždyť je ještě malá“ však jako by navždy zůstala součástí jejich rodiny.
Markéta hlídala synovce a neteř, když Hana jezdila do města nakupovat. Půjčovala sestře peníze, přestože se jí často nevracely. Jednou jí dala svůj šicí stroj „jen na týden“. Ten týden se však protáhl na devět let.
Na jaře Markéta vysazovala Haně rajčatové sazenice, protože sestra vždycky říkala:
„Ty máš, Markéto, lehkou ruku.“
Na podzim pak chodila kopat její brambory, i když vlastní úrodu ještě nechávala v zemi.
„Proč to všechno děláš?“ nevydržela jednou sousedka Vlasta. „Vždyť si tě už dávno posadila na krk a nechala nohy viset dolů.“
„Vlasto, nech ji. Je to moje sestra. Mně to nevadí.“
Syna Michala porodila Markéta pozdě, až ve třiačtyřiceti letech. O jeho otci se doma raději nemluvilo. Muž se v jejím životě objevil náhle a stejně tiše zmizel, ještě než byl Míšovi rok.
Markéta si nestěžovala ani nedělala scény. Prostě si našla další práci. Každou sobotu po směně na poště usedala za pokladnu v supermarketu na sousední ulici.
Míša vyrůstal jako kluk, který potřeboval rozebrat všechno, co mělo šroubky. V sedmé třídě opravil televizi paní Vlastě a v deváté dal dohromady notebook učitelce fyziky.
V matematice pravidelně získával přední umístění v olympiádách. Jednou po třídní schůzce řekla Markétě učitelka Ludmila:
„Váš syn má opravdu výjimečný talent. Měl by jít do Prahy na ČVUT. Když zůstane tady, svoje schopnosti jednoduše promarní.“
Markéta šla domů a celou cestu se usmívala. Pro ženu, která po základní škole absolvovala jen kurz pro poštovní pracovnice, zněla slova „vysoká škola“ skoro jako název velkého svátku.
Na nejvyšší polici ve skříni stála plechová krabice od sušenek. Každý měsíc do ní Markéta odkládala několik stovek korun. Šetřila na kolej, na nový notebook, protože starý už sotva zvládal potřebné programy, a také na první měsíce synova života v hlavním městě, než si tam zvykne.
V březnu slavila Hana třiapadesáté narozeniny. Slavnostní tabuli jako obvykle připravovaly společně. Markéta přinesla sulc a svůj proslulý napoleon, Hana udělala bramborový salát a kuře pečené v troubě.
David téměř nepustil telefon z ruky, zatímco Eliška fotila jídlo na sociální sítě.
„Tak co, Míšo,“ nalila si Hana kompot a obrátila se k synovci. „Co chceš dělat po škole?“
„Chci do Prahy. Na ČVUT, obor informatika.“
Hana se zasmála. Nebyl to zlý smích. Spíš jako kdyby právě slyšela roztomilou dětskou představu.
„Do Prahy? Viktore, slyšel jsi to?“ Položila Míšovi ruku na rameno. „Zlatíčko, já ti přeju jen to nejlepší. Jsi chytrý, o tom nikdo nepochybuje. Ale neměl by ses snažit přeskočit vlastní stín. Tam studují děti, kterým rodiče platí doučování a pronajímají byty. A co máš ty? Maminku, která pracuje na poště. Běž raději na místní odbornou školu, vyuč se elektrikářem. Viktor tě potom vezme do svého autoservisu. Budeš mít práci.“
David se tiše uchechtl a ani nezvedl oči od displeje.
„Hani, nech toho,“ zastavila ji Markéta mírným hlasem a podala jí mísu se salátem. „Má ještě všechno před sebou. Raději ochutnej sulc. Tentokrát jsem do něj dala víc česneku, přesně jak ho máš ráda.“
Míša až do konce večera skoro nepromluvil. Markéta si tehdy namluvila, že je pouze unavený.