Jana zůstala stát u kuchyňského stolu jako přimražená a nedokázala spustit oči z drobné plastové pásky na zápěstí novorozeného chlapce. Žárovka pod stropem se v průvanu sotva znatelně houpala a v domě bylo tak ticho, až slyšela Pavlovo těžké dýchání.
Znovu se zadívala na nápis — a v těle jí jako by se zastavila krev.
— Ne… tohle přece není možné… — vydechla téměř neslyšně.
Pavel svraštil čelo.
— Co je tam?
Jana k němu pomalu zvedla vyděšený pohled.
— Jméno matky… je tady napsané jméno mojí sestry.
Muž ztuhl.
— Jaké sestry?
— Kláry…
Vzduch v kuchyni náhle zhoustl, jako by se stěny přisunuly blíž. Pavel si to jméno pamatoval velmi dobře. Klára byla Janina mladší sestra. Před třemi lety zmizela za podivných okolností a nezůstala po ní jediná jistá stopa. Hledala ji celá vesnice: přijela policie, vyslýchali se sousedé, pročesával se les i břeh řeky. Jenže dívka jako by se propadla do země.
A o měsíc později našli u vody její bundu.
Tehdy všichni uvěřili, že se Klára utopila.
Jana se ztěžka sesunula na židli.
— Je tu datum narození… dnešní den… — řekla roztřeseným hlasem. — Ale to nedává smysl. Klárka zmizela před třemi lety…
Miminko tiše zakňouralo. Pavel ho opatrně vzal do náruče a začal ho kolébat.
— Třeba je to jen shoda jmen.
Jana prudce zavrtěla hlavou.
— Ne. Je tu celé jméno: „Klára Novotná“. To je ona.
Vtom za oknem hlasitě bouchla branka. Oba sebou trhli.
Pavel rychle přešel k oknu a vyhlédl na dvůr.
Nikdo tam nebyl.
Jen vítr rozhoupával starou jabloň.
— Tohle se mi vůbec nelíbí, — zamumlal tiše. — To dítě na hřbitově nenechali náhodou.
Jana mlčela. V mysli se jí jeden po druhém vracely obrazy z doby před třemi lety. Klára tehdy bývala úplně jiná — veselá, zářivá, hlučná. Muži ve vsi se za ní otáčeli, jako by kolem nich prošlo slunce. Jenže jednou pozdě večer přišla za Janou celá uplakaná a pronesla větu, která jí dodnes zněla v hlavě:
„Kdyby se mi něco stalo, nevěř nikomu.“
Jana si tenkrát myslela, že se sestra jen pohádala s nějakým nápadníkem.
O týden později Klára zmizela.
Chlapec se znovu tiše ozval. Jana si ho opatrně převzala do náruče. U srdce ji bolestně sevřelo. Dítě se jí dívalo přímo do očí — vážně, soustředěně, skoro jako by rozumělo všemu, co se kolem něj děje.
— Je jí tak podobný… — zašeptala.
Pavel těžce vydechl.
— Musíme zavolat policii.
Jana však nečekaně ostře vyhrkla:
— Ne!
Pavel se na ni překvapeně podíval.
— Proč?
Zarazila se.
— Protože… jestli Klára žije… možná po ní jdou právě ti lidé, kterých se bála.
V tu chvíli někdo zabouchal na dveře.
Tři těžké rány.
Jana vykřikla.
Pavel se pomalu přiblížil ke dveřím.
Klepání se ozvalo znovu.
A pak za dveřmi zazněl chraplavý mužský hlas:
— Otevřete. Přišli jsme si pro dítě…
Kapitola 2. Ti, kdo přišli v noci
Domem se rozlilo hutné, dusivé ticho.
Pavel stál u dveří a neodvažoval se ani sáhnout na kliku. Jana k sobě přitiskla miminko ještě pevněji, jako by v hloubi duše cítila, že jakmile ho vydá, stane se něco strašného.
Rány se ozvaly znovu.
Tentokrát pomaleji.
Tíživěji.
— Otevřete dobrovolně, — promluvil zvenčí tentýž sípavý hlas. — Víme, že to dítě máte u sebe.
Pavel rychle zhasl světlo v kuchyni. Dům se okamžitě propadl do šera. Jen malá svíčka u svatého obrázku v koutě slabě poblikávala načervenalým plamínkem.
— Ani slovo… — zašeptal.
Jana téměř přestala dýchat.
Venku se ozvaly kroky. Někdo pomalu obcházel okna. Prkna na zápraží tiše zapraskala. Potom se ten člověk zastavil přímo u kuchyňského okna.
Pavel opatrně nahlédl škvírou mezi záclonami — a po zádech mu přeběhl ledový mráz.
Na dvoře stáli dva muži v tmavém oblečení. Jeden byl vysoký a vyzáblý, druhý zavalitější, s čepicí staženou téměř do očí. Ve tmě jim nebylo vidět do tváře.
— Kdo to je?.. — zeptala se Jana sotva slyšitelně.
Pavel zavrtěl hlavou.
Pak se mu ale změnil výraz.
— Počkej…
— Co je?
— Myslím, že jednoho z nich znám.
Jana zbledla.
— Kterého?
Pavel těžce polkl.
— Toho vysokého… Připadá mi jako Radim.
To jméno dopadlo do místnosti jako rána.
Radim Král býval kdysi obvodním policistou. Právě on před třemi lety vyšetřoval Klářino zmizení. Ve vesnici ho tehdy považovali za poctivého člověka. Jenže potom zničehonic odešel od policie a zmizel.
Zvenčí znovu zazněl hlas:
— Máte minutu. Pak vejdeme sami.
Jana nervózně houpala chlapce v náručí. Dítě najednou utichlo a zadívalo se směrem ke dveřím. Drobnými prstíky sevřelo rukáv jejího svetru.
— Pavle… já se bojím…
Muž přešel ke skříni a vytáhl starou loveckou brokovnici.
— Jestli sem vlezou, budeme se bránit.
— Zbláznil ses?!
— A co mám dělat? Předat jim dítě?!
Vtom za oknem cosi hlasitě narazilo do zdi domu. Jana vykřikla.
Miminko se rozplakalo.
A najednou se na dvoře ozval motor.
Světla reflektorů zalila zahradu.
Muži u okna se prudce otočili.
K domu přijela stará šedá Felicie.
Dveře se otevřely a z auta vystoupila žena v dlouhém tmavém kabátě. Na hlavě měla šátek promočený deštěm.
Jana strnula.
Srdce se jí divoce rozbušilo.
Žena zvedla hlavu.
Pavlovi vypadla brokovnice z rukou.
— Pane Bože… — vydechl.
Byla to Klára.
Živá.
Ale vypadala děsivě.
Propadlá tvář, vpadlé tváře, zhaslý pohled. Jako by za ty tři roky zestárla nejméně o deset let. Pod levým okem se jí táhla stará jizva.
Muži na dvoře okamžitě ustoupili.
Klára pomalu došla k oknu.
— Jano… — zachraptěla. — Nedávej jim mého syna…
Janě se podlomila kolena.
— Klárko?.. Jsi to opravdu ty?..
Sestra se však náhle vyděšeně ohlédla.
Ze tmy hřbitovní cesty se vynořila světla dalších dvou aut.
A tehdy Klára vykřikla tak zoufale, až Janě ztuhla krev v žilách:
— Našli mě! Utečte, hned!
Kapitola 3. Tajemství ukryté na tři roky
Pavel rozrazil dveře dřív, než Jana stačila cokoliv říct. Do domu vpadl studený noční vítr, nesoucí pach mokré hlíny a vlhkosti ze hřbitova.
Klára se doslova zhroutila dovnitř. Celá se třásla a pořád se ohlížela za sebe, jako by čekala, že za ní každou vteřinou někdo vstoupí.
— Zamkni! Rychle! — vydechla přerývaně.
Pavel okamžitě otočil klíčem.
Zvenčí už bylo slyšet mužské hlasy a bouchání dveří aut.
Jana z Kláry nedokázala spustit oči. Před ní nestála ta veselá dívka, kterou si pamatovala, ale jen její vyčerpaný stín. Klára působila zlomeně, zničeně a smrtelně unaveně.
Nejhorší však byly její oči.
Byl v nich skutečný strach.
Miminko náhle přestalo plakat. Když Klára zahlédla dítě v sestřině náručí, zachvěla se jí tvář. Opatrně přistoupila blíž a prsty pohladila malou tvářičku.
— Můj chlapečku… — zašeptala skrz slzy. — Bože… ty žiješ…
Jana už to nevydržela.
— Kláro, řekni mi konečně, co se děje! Kde jsi celé ty roky byla?!
Klára pomalu zvedla oči.
A poprvé nastalo v místnosti takové ticho, že bylo slyšet, jak se větev staré jabloně škrábe o zeď domu.
— Drželi mě násilím, — řekla tiše.
Jana zbledla.
— Kdo?!
Klára nervózně pohlédla k oknům.
— Lidé, kteří pracovali s Radimem.
Pavel sevřel ruce v pěst.
— Ale proč?!
Klára se hořce pousmála.
— Protože jsem se dozvěděla příliš mnoho.
Za oknem přejel záblesk reflektorů. Někdo znovu chodil po dvoře.
Žena pokračovala ještě tišeji:
— Pamatujete si na tu starou porodnici za řekou? Zavřeli ji prý kvůli havarijnímu stavu… Jenže celou tu dobu se tam děly hrozné věci.
Jana se zamračila.
— Jaké věci?
Klára prudce vtáhla vzduch.
— Prodávaly se tam děti.
Jako by z pokoje zmizel veškerý kyslík.
Pavel se pomalu posadil na stoličku.
— Cože?..
— Novorozence prodávali bohatým lidem na falešné doklady. Některé matky vůbec netušily, že jejich děti žijí. Řekli jim, že miminka zemřela při porodu.
Jana ucítila, jak se jí podlamují nohy.
— To přece nemůže být pravda…
— Může, — odpověděla Klára tiše. — Slyšela jsem to náhodou. Tehdy jsem v té porodnici pracovala jako sanitářka.
Vtom někdo znovu udeřil do dveří.
Všichni sebou trhli.
— Otevřete! — zařval muž zvenčí.
Klára si zakryla obličej rukama.
— Nenechají nás naživu…
Pavel prudce vstal.
— Teď všechno řeknete policii.
Klára se hořce usmála.
— Policii? Pavle… polovina z nich ten obchod kryla.
Jana se podívala na miminko.
— A on?..
Klára se rozplakala.
— Když zjistili, že jsem těhotná, rozhodli se vzít i moje dítě. Drželi mě na staré farmě u lesa. Celé ty roky.
— Bože… — zašeptala Jana.
— Dnes v noci se mi podařilo utéct. Nechala jsem syna na hřbitově u mámina hrobu… protože jsem věděla, že po směně půjdeš přes hřbitov domů…
Pavel na ni ohromeně pohlédl.
— Ty jsi nás sledovala?
Klára beze slova přikývla.
A právě v tu chvíli se kuchyňské okno s ohlušujícím třeskem rozletělo na střepy.
Jana vykřikla.
Na podlahu dopadl kámen.
Byl k němu přivázaný lístek.
Pavel ho zvedl třesoucími se prsty.
Na zmuchlaném papíru stálo jen několik slov:
„Vraťte dítě — a zůstanete naživu.“
Kapitola 4. Poslední noc strachu
Jana seděla u stěny a tiskla si chlapce k hrudi. Po rozbitém okně se jí ruce třásly tak prudce, že dítě sotva udržela. Malý tiše oddechoval, jako by nechápal, jaká hrůza se kolem něj odehrává.
Pavel si lístek přečetl ještě jednou a pomalu zvedl oči ke Kláře.
— Jestli tu zůstaneme, zabijí nás.
Za dveřmi se znovu ozvaly kroky.
Těžké.
Klidné.
Jako by si lidé venku byli jistí, že jim oběť nemá kam utéct.
Klára najednou přistoupila k Pavlovi a chytila ho za ruku.
— Je jeden člověk… Ten by mohl pomoct.
— Kdo?
— Bývalý vyšetřovatel z okresu. Karel Beneš. Kdysi se pokusil vyšetřovat zmizení novorozenců, ale případ rychle zavřeli. Potom ho propustili.
Pavel se zamračil.
— A kde je teď?
— Bydlí u nádraží. Ve starém domku po hajném.
Jana vstala.
— Tak musíme jet hned.
V tu chvíli někdo znovu udeřil do dveří.
Prkna zapraskala.
— Nemáme čas, — zašeptala Klára.
Pavel rychle zhasil poslední světlo. Dům se ponořil do tmy.
— Přes kůlnu, — řekl tiše.
Opatrně vyšli zadními dveřmi. Studený déšť je okamžitě udeřil do tváře. Vítr hučel tak silně, že skoro přehlušoval jejich kroky.
Na dvoře byla tma. Jen u branky se míhaly siluety mužů.
Pavel vedl obě ženy přes zahradu a snažil se nedělat hluk. Bláto se lepilo na boty, mokré větve je šlehaly do obličeje. Jana se sotva držela na nohou.
Jenže náhle se dítě rozplakalo.
Hlasitě.
Pronikavě.
Ze dvora se okamžitě ozval křik:
— Jsou vzadu! Chyťte je!
Začal hon.
Pavel popadl Janu za ruku a všichni se rozběhli přes pole k lesu. Za nimi zněly výkřiky, štěkot psů a burácení motorů.
Klára se najednou zastavila.
— Ne… já je zdržím.
Jana se v hrůze otočila.
— Co to říkáš?!
— Jinak nás doženou všechny.
Pavel ji chytil za rameno.
— Ani na to nemysli!
Klára se však usmála. Poprvé za celou tu strašnou noc.
— Tři roky jsem žila jako mrtvá. Ale on musí žít normálně.
Něžně se dotkla synovy tváře.
A pak se prudce rozběhla opačným směrem — ke starému mostu přes řeku.
Ozvaly se výkřiky mužů.
Několik z nich se pustilo za ní.
Po minutě prořízl tmu strašlivý zvuk nárazu kovu a hned potom skřípění brzd.
Pak všechno utichlo.
Jana vykřikla hrůzou.
Pavel ji však táhl dál.
K domu bývalého vyšetřovatele dorazili až nad ránem. Karel Beneš je mlčky vyslechl a potom se okamžitě spojil se svými starými známými na kraji.
Za dva dny začalo zatýkání.
Ukázalo se něco strašného: síť na prodej dětí skutečně existovala dlouhé roky. Zapletení byli lékaři, úředníci i bývalí policisté.
Radima zadrželi při pokusu o útěk.
Klářino tělo našli u mostu.
Zachránila syna za cenu vlastního života.
Uplynulo pět let.
Malý Matěj říkal Janě maminko a Pavlovi tatínku. Celou pravdu mu nikdy neřekli.
Jen občas večer Jana vytáhla starou fotografii své sestry a tiše zašeptala:
— Nevrátila ses tehdy zbytečně, Klárko…
A za oknem šuměl vítr, jako by jejich dům dodnes hlídal někdo neviditelný.