Jana potřetí přesunula slánku z jednoho konce stolu na druhý a teprve potom si uvědomila, že to dělá úplně bezděčně. Petr si ničeho nevšiml. Jednou rukou projížděl zprávy v telefonu a druhou dojedal rohlík se salámem.
„Proč nejíš?“ zeptal se, aniž zvedl oči.
„Jím.“
„Vždyť ses ani nedotkla čaje.“
Jana sáhla po hrnku. Byl bílý, starý a měl odštípnuté ouško. Petr ho už několik měsíců sliboval vyhodit, ale nikdy se k tomu nedostal. Čaj mezitím vystydl, zatímco Jana stála u sporáku a dívala se, jak mezi okenními rámy pomalu povoluje led.
„Dnes přijdu pozdě,“ oznámil Petr a vstal. „Končí čtvrtletí. Však víš.“
„Vím.“
„S večeří na mě nečekej.“
„Nebudu.“
Políbil ji do vlasů, minul pěšinku a zamířil ke dveřím. V předsíni práskly dveře a za stěnou se rozvrčel výtah, který v sedmém patře vždycky zněl, jako by si stěžoval na celý svůj život.
Jana ještě chvíli seděla bez hnutí. Pak odnesla manželův talíř a okamžitě ho umyla. Jak pevně se člověk dokáže držet všedního pořádku, i když se mu uvnitř všechno převrátilo.
A jí se všechno převrátilo už včera.
Začalo to starým tabletem její dcery Terezy. Dívka ho minulé léto odložila na skříň, protože měl prasklý roh displeje. Jana tam hledala krabici s vánočními ozdobami. Proč ji zrovna v únoru napadlo uklízet skříň, sama nevěděla. Možná proto, že v zimě člověk nejhůř hledá důvod k jakékoli činnosti.
Tablet ležel pod zamotaným světelným řetězem. Jana ho zapnula v naději, že v něm najde kopie dceřiných školních diplomů. Přístroj několikrát zablikal a potom se zaplnil oznámeními, která se v něm hromadila celé měsíce.
Mezi nimi bylo jedno, které Tereze nemohlo patřit.
Když tablet kdysi nastavovali, Petr spěchal a připojil k němu svůj e-mail. Později na to všichni zapomněli, ale synchronizace pokračovala. Do tabletu se z jeho telefonu ukládaly fotografie, dokumenty, poznámky i účtenky.
Jana otevřela poslední soubory.
Nejdřív uviděla fotografii účtenky z restaurace v Sadové ulici. Dvě sklenky vína, tatarský biftek a dezert pro dva. Datum odpovídalo minulému čtvrtku, kdy Petr tvrdil, že zůstává v práci kvůli inventuře.
Další fotografie byla selfie.
Na ní se v zrcadle výtahu usmívala žena kolem pětatřiceti let s dlouhými kaštanovými vlasy. Na kraji záběru byla mužská ruka. Světlá košile, vyhrnutý rukáv a drobné hnědé znaménko u zápěstí.
Jana ho poznala okamžitě.
Před dvaceti lety, když spolu s Petrem ještě bydleli v pronajatém pokoji, tu skvrnku líbávala.
Všechno pochopila ještě dřív, než otevřela zprávy.
Petr si je ukládal mezi pracovní poznámky. Vedle připomínek koupit toner a zavolat účetnímu však stály věty, které se týkaly něčeho úplně jiného.
„Kláro, zítra ve stejnou dobu?“
„Nepůjde to. Máma mi pořád volá.“
„Slíbil jsi, že jí to řekneš před narozeninami.“
Před narozeninami.
Jana si poslední větu přečetla několikrát.
Na konci února měla Petrův matka Marie oslavit pětašedesátiny. O přípravách se mluvilo už od Vánoc. Rodina řešila hosty, jídlo i šaty pro oslavenkyni. Marie si vybrala restauraci U Břízy a oznámila synovi, že bude potřeba připravit stůl nejméně pro čtyřicet lidí.
V poznámkách bylo přes sto zpráv. Jana je dokonce spočítala. Sto dvanáct. A to ještě bez těch, které Petr smazal.
Neplakala. Nevolala manželovi. Jen tablet položila na stůl přesně tam, kde ho našla, a šla do kuchyně krájet chleba.
Plátky byly tenké a průsvitné, stejně jako je kdysi krájela její matka. Zvyk z dob, kdy se každá houska musela co nejvíc nastavit.
Večer se ze školy vrátila čtrnáctiletá Tereza. Byla hubená, nosila rovnátka a kvůli nim se téměř přestala široce usmívat. Radost teď ukazovala hlavně očima.
Odložila batoh u dveří a nakoukla do pokoje.
„Mami, je něco k jídlu?“
„V lednici je polévka. Ohřej si ji.“
„Proč jsi dneska taková divná?“
„Nejsem. Všechno je v pořádku.“
„Jak myslíš,“ zamumlala Tereza a odešla do kuchyně.
Jana poslouchala cinkání pokliček a přemýšlela, kolik věcí v jejím životě už dávno nebylo normálních, přesto je stále tak vnímala.
Zavolala své sestře Lence. Ta zvedla telefon po druhém zazvonění.
„Jano, co se stalo? V týdnu skoro nikdy nevoláš.“
„Všechno ti řeknu. Jen mi slib, že nebudeš křičet.“
„Já že křičím?“
„Pořád.“
„Dobře, přesvědčila jsi mě. Mluv.“
Jana jí řekla všechno krátce a bez jediného zaváhání. Jako by nepopisovala vlastní život, ale odříkávala telefonní číslo.
Na druhé straně nastalo dlouhé ticho.
„Já ho zabiju,“ ozvala se Lenka nakonec. „Vezmu váleček a přijedu.“
„Váleček nech doma.“
„Tak co potřebuješ? Jak ti mám pomoct?“
Jana se podívala na hodiny. Už přes rok se opožďovaly o čtyřicet minut, ale nikdo se neměl k tomu vyměnit baterii.
„Zatím nevím,“ přiznala. „Opravdu nevím.“
„Řekneš to Marii?“
„Ne.“
„Proč?“
„Stejně by mi nevěřila. Řekla by, že si všechno vymýšlím.“
„Tak to řekni aspoň Petrovi. Ať se z toho zkusí vykroutit.“
„A co uslyším? Že za všechno můžu já? Že jsem věčně nespokojená? Že jeho matka není zdravá a já si vybírám špatnou chvíli?“
„Přesně to by řekl.“
„Vidíš? Taková slova jsem slyšela už tolikrát. Jen pokaždé kvůli něčemu jinému.“