„A čeho chceš dosáhnout?“
„Aby potom nikdo nemohl tvrdit, že jsem se spletla nebo že jsem něco špatně pochopila.“
Jana sama cítila, jak ji její odpověď zaskočila. Zněla klidně, skoro úředně.
„Začínám se tě bát,“ řekla Lenka.
„Já sebe taky.“
Po hovoru Jana dlouho stála u okna. Na dvoře štěkal pes, někdo zahříval auto a před vchodem uklízeč Farid pomalu odhrnoval sníh, jako by lopatou odměřoval čas.
Poprvé za dvacet let manželství neměla chuť s nikým nic probírat. Potřebovala přemýšlet sama.
„Mami, proč nesvítíš?“ zeptala se Tereza ode dveří.
„Dívám se.“
„Na co?“
„Na dvůr.“
Dívka chvíli přešlapovala a potom sklopila oči.
„Mami, musím ti něco říct.“
Jana se otočila.
Tereza si prohlížela odtrženou bambuli na papuči.
„V prosinci jsem viděla tátu v obchodním centru. Byl s nějakou paní. Seděli v kavárně a on ji hladil po ruce.“
V pokoji se rozhostilo ticho. Z kuchyně bylo slyšet pravidelné kapání vody.
„Proč jsi mi to neřekla dřív?“
„Bála jsem se. Myslela jsem, že by tě to bolelo. A pak jsem si říkala, že jsem možná viděla něco jiného.“
„Ne, zlatíčko. Viděla jsi to správně.“
Tereza k ní přistoupila a objala ji. Tak zoufale a dětsky, jak už několik let ne.
Jana jí položila ruku na zátylek a ucítila, že se dcera třese.
„Za nic nemůžeš,“ zašeptala. „Slyšíš? Za vůbec nic.“
„Jen prosím nikam neodcházej.“
„Kam bych chodila? Ten byt je můj.“
Tereza vzlykla a potom se skrz slzy zasmála.
Byt Janě odkázala babička, dva roky před svatbou. Když Petr poprvé překročil jeho práh, vešel s jedinou cestovní taškou a kytarou, na kterou za celá další léta ani jednou nezahrál.
Téměř nikdo už si na to nevzpomínal.
Jana ano.
V neděli jeli všichni k Marii, jak bylo zvykem.
Tchyně bydlela v cihlovém domě na opačném konci města, v přízemním dvoupokojovém bytě. Na stěnách visely staré koberce a na televizoru stála velká křišťálová váza. Vzduch voněl dušeným zelím a bobkovým listem.
Marie přivítala rodinu u dveří.
Byla drobná, měla šedé natočené vlasy, modré oční stíny a brož připnutou na límci vínového županu. Na lidi se dívala zdola, přesto v tom vždy dokázala mít převahu.
„Zase jdete pozdě,“ prohlásila místo pozdravu.
„Mami, byla zácpa,“ omlouval se Petr.
„Vždycky je zácpa. Dřív lidé jezdili normálně.“
„Dobrý den, Marie,“ pozdravila Jana.
„Ahoj, děvenko. Vyzujte se, včera jsem vytírala.“
Na stole už čekalo jídlo: tlačenka, krabí salát, brambory ve slupce, nakládané sledě a velký zelný koláč.
Petr po něm okamžitě natáhl ruku.
„Umyls sis ruce?“ napomenula ho matka.
„Samozřejmě.“
„Nelži. V koupelně nebyla slyšet voda.“
Petr si povzdechl a odešel si ruce umýt.
Jana usedla na své obvyklé místo na kraji pohovky, kde ji stará pružina tlačila do stehna.
„Jsi nějaká bledá,“ poznamenala Marie při nalévání polévky. „Nejsi nemocná?“
„Ne, jsem v pořádku.“
„Vypadáš jako muchomůrka. Petře, všimni si, jak tvoje žena chřadne, a tobě je to jedno.“
„Mami, nech toho.“
„Já jen říkám pravdu. V tvém věku jsem pracovala, vedla domácnost a manžela řádně vítala. Dnešní ženy? Muž přijde, nají se a svalí se k televizi.“
Jana mlčky jedla. Hustá červená polévka s česnekovou topinkou jí připomněla všechno, co chtěla nechat za sebou.
„Mimochodem, mám novinku,“ pokračovala Marie. „Volala mi moje dávná kamarádka Alena. Pamatuješ, Petře? Její dcera teď žije tady ve městě a pracuje ve vaší firmě. Jmenuje se Klára. Náhodou jsi ji nepotkal?“
Vidlička v Petrově ruce se sotva znatelně zachvěla.
„Potkal. Je v jiném oddělení.“
„Výborně. Pozvi ji na moje narozeniny. Je ve městě sama.“
„Mami, bude tam už tak čtyřicet lidí.“
„A co? Aleně jsem slíbila, že se o ni postarám.“
Jana položila lžíci.
„Jak se jmenuje celým jménem?“
„Klára Jelínková. Jak už jsem řekla, nádherná dívka. Už jako malá měla krásné copánky. Tehdy jsem si říkala, že by se k našemu Petrovi hodila.“
U stolu se rozhostilo ticho.
„Mami,“ řekl Petr napjatě, „chápeš vůbec, co říkáš? Já tehdy chodil s Janou.“
„Mluvím o minulosti. Člověka může napadnout ledacos.“
Marie začala nalévat kompot. Petr zrudl až po uši a zarputile se vyhýbal Janinu pohledu.
A tehdy Jana pochopila to nejdůležitější.
Petr se nebál, že žena odhalí jeho milenku.
Bál se, že se všechno dozví jeho matka.
Jana celý život chránila jeho city. Petr chránil především klid své matky.
Cestou domů skoro nikdo nemluvil. Petr několikrát zapnul a vypnul rádio, Tereza se dívala z okna a Jana sledovala míhající se lampy.
Teď měla v rukou zvláštní výhodu.
Znala pravdu, zatímco ostatní netušili, že ji zná.
Bylo to jako držet v dlani žhavý uhlík. Mohla ho kdykoli vložit někomu jinému do ruky.
Zatím ho však nepustila.
O několik dní později navštívila advokátku.
Kancelář Ivany Novotné byla ve třetím patře staré budovy. V rohu stál velký fíkus a na stěně visel kalendář z minulého roku.
„Manželství bylo uzavřeno v roce 2005,“ řekla advokátka po nahlédnutí do dokladů. „Máte nezletilé dítě. Komu patří byt?“
„Mně. Zdědila jsem ho po babičce před svatbou.“
„Máte dědické dokumenty?“
„Ano.“
Ivana si papíry prohlédla.
„Byt je váš výlučný majetek. Do společného jmění nespadá. Auto?“