Václav Šimek štípal dříví od časného rána, ještě dřív, než slunce vystoupalo nad starou hrušeň. V červenci bývalo po desáté hodině na dvoře takové dusno, že se člověku těžko dýchalo. Proto se snažil všechno stihnout předem: nasekat menší polínka na gril, nanos it vodu, zamést lavičku pod ořechem, přikrýt stůl ubrusem s vlčími máky a odnést do sklepa dvě třílitrové sklenice kompotu, aby do příjezdu návštěvy pořádně vychladly.
— Zase čekáte? — soused Karel se opřel lokty o plot.
— Čekám.
— Kolik jich bude tentokrát?
— Sedm. I s dětmi.
Karel chvíli přežvykoval, jako by měl na jazyku dlouhou přednášku, ale nakonec řekl jen:
— Připravujete jim dřevo, zatápíte v sauně, vytahujete maso z vlastního mrazáku… Všechno děláte sám.
Václav položil sekeru na špalek.
— Karle, celý rok tu bylo takové ticho, že jsem si začal povídat nahlas sám se sebou. Tak ať je aspoň někdy pořádný hluk.
Svou ženu Marii pochoval předloni na podzim. Po její smrti se dům náhle zvětšil, jako by se z něj vytratila část vzduchu i tepla. Václav se ze zvyku probouzel v pět ráno, ale už kolem sedmé nevěděl, jak vyplnit dlouhý den až do večera.
Auta přijížděla jedno za druhým a zvedala oblak prachu, který se usadil až u třešně.
— To vás ale je! — Václav roztáhl ruce, jako by chtěl obejmout obě auta najednou i se všemi lidmi, kteří z nich vystupovali.
— Rozhodli jsme se přijet na víkend, tati, — Petr vytahoval ze zadního sedadla tašky. — Vždyť jsi sám říkal, že se ten dům nemá komu pořádně vyhřát.
Za ním vystoupila snacha Lenka, upravila si sluneční brýle a místo tchána se nejdřív podívala vzhůru, do korun stromů.
— Dobrý den, Václave. Vy máte ale hrušek! A jablka už budou také. To je zásob na celou zimu.
— Budou, Leni. Letos se povedly i višně. Už jsem uvařil marmeládu, tak si ji pak odvezete.
Lenka se rychle usmála. Byl to ten druh úsměvu, který se objeví na tváři člověka, když zjistí, že kus práce za něj někdo udělal předem.
— A koho to ke mně přivezli? — dědeček si přimhouřenýma očima prohlížel děti.
— Dědo, co je to za otázku? — ohradila se pětiletá Anička. — Já jsem přece tvoje vnučka!
— Vážně? Moje vnučka byla malá a neuměla říct „ř“.
— Já už jsem vyrostla! Podívej: ř-ř-ř-ř-ř!
Holčička se snažila zavrčet tak usilovně, až při tom zavřela oči.
Všichni se rozesmáli.
A Václav také.
Někde hluboko v něm se najednou uvolnilo cosi sevřeného.
— Tak teď už tě poznávám. A kdo jsou tihle dva vážní pánové?
— Tohle je Dan, můj bratr. A tohle je Matěj, syn naší sousedky. Kamarádíme se, tak jel s námi. Je mu dvanáct.
Matěj byl hubený kluk s rozcuchanými vlasy a odřeným kolenem. Podal Václavovi ruku dospěláckým způsobem, dlaní napřed.
— Dobrý den. Máte moc krásný dvůr.
Václav stiskl jeho úzkou dlaň.
Z nějakého důvodu si právě tenhle okamžik zapamatoval na celý život.
Od té doby se vše ustálilo.
Každou sobotu se dvůr naplnil hlasy, v grilu praskalo dřevo, ze sauny stoupala hustá pára a děti se houpaly na houpačce, kterou kdysi svařil zeť od sousedů.
Václav ty dny miloval do posledního detailu.
Začínal se chystat už ve čtvrtek. V obchodě na návsi kupoval maso, pekl tvarohový koláč, přebíral brambory a několikrát za den otíral lavičku, přestože na ní nikdo ještě neseděl.
Připadalo mu, že když bude všechno čisté a připravené, určitě přijedou.
Nikdo se ho nikdy nezeptal, jestli je to pro něj těžké.
Nikdo nevzal do rukou motyku ani kbelík.
Obvykle přijížděli s prázdnýma rukama a odjížděli s plnými.
Sklenice marmelády.
Cukety.
Brambory.
Med od včelaře z druhého konce vesnice.
Jen Matěj pravidelně odnášel talíře z verandy a pokládal zvláštní otázky.
— Dědo Václave, proč stavíte poleno nastojato? Nešlo by ho položit?
— Protože takhle se rozštípne snadněji. Pojď sem.
Václav mu správně srovnal ruce na topůrku: jednu posunul níž, druhou blíž k železu.
— Nemávej sekerou celou silou z ramene. Jen ji pusť. Je těžká sama o sobě.
Matěj se rozmáchl.
Poleno se se suchým zapraskáním rozletělo na dvě poloviny.
Chlapec hleděl na rozštípnuté kusy, jako by před ním právě vznikl zázrak.
— Můžu ještě jedno?
— Až příští sobotu, — zasmál se dědeček. — Běž se najíst, tvoje máma už tě hledá.
Večer, když se auta rozjela pryč, Václav umýval nádobí a tiše si pod vousy pobrukoval.
Na komodě pod sklem ležel Aniččin obrázek: domeček, dědeček s holí — žádnou samozřejmě neměl, jen si holčička myslela, že všichni dědečkové nějakou potřebují — a obrovské slunce, které zabíralo skoro polovinu domu.
Uplynuly čtyři roky.
Toho zářijového dne Václav poprvé nevyšel návštěvu přivítat.
Petr našel otce v ložnici.
Ležel oblečený v košili, jako by se chystal vstát, ale už k tomu nenašel sílu.
— Synku… promiň, že vás nevítám. Dneska mi nějak není dobře.
— Volal jste doktora?
— Byl tu praktický lékař. Říkal, že musím šetřit srdce. Předepsal mi prášky, vyzvedl jsem je v lékárně ve městě.
Petr zůstal stát u postele a v ruce svíral klíče od auta.
Zvenku doléhal smích Lenky a bylo slyšet, jak Radek zápasí s rozděláváním grilu.
— Dobře. Tak odpočívej. My přijedeme někdy jindy. Teď by ti ten hluk asi neprospěl.