„Někdy jindy,“ zopakoval Václav a díval se do stropu.
Balili se rychle.
Skoro vesele.
Jako by z nich někdo právě sňal nepříjemnou povinnost.
Matěj, který už byl skoro stejně vysoký jako dospělí a hlas se mu začínal měnit, se zastavil u dveří.
— Nemáme mu něco koupit? — zeptal se Petra. — Chleba nebo něco jiného? Stejně jedeme přes město.
— Vždyť říkali, že potřebuje klid, — mávl Petr rukou.
Matěj přesto vešel do pokoje.
— Dědo Václave, nechcete něco přivézt? Chleba? Stejně pojedeme kolem obchodu.
— Ne, Matěji. Nic nepotřebuju.
Václav se díval do stropu.
Kdyby otočil hlavu a pohlédl na chlapce, nejspíš by se neudržel.
Cizí dítě stálo u jeho postele a ptalo se, jestli má dost chleba.
Vlastní syn mezitím na dvoře čekal, až bude konečně možné odjet.
Matěj si všiml sáčku se semínky měsíčku na parapetu. Na druhou stranu papírku napsal své telefonní číslo a zasunul ho pod slánku.
— Tady ho najdete. Zavolejte kdykoli. Já to vždycky zvednu.
O měsíc později odjel studovat do hlavního města.
Petr přijel ještě dvakrát.
Přivezl léky.
Hodinu poseděl u postele.
Několikrát se podíval na hodinky.
Pak už nepřijel vůbec.
Zima byla toho roku šedivá a skoro bez sněhu. Zato na schodech se neustále držela tenká ledová krusta.
Václav se pohyboval po domě a přidržoval se futer. Dlouhé hodiny sedával u okna a hleděl do zahrady.
Zahrada začala chřadnout jako první.
Tráva vyrostla téměř do pasu.
Hrušky padaly přímo do plevele, kde hnily a lákaly vosy.
Na třešni, kterou Marie zasadila v roce Petrova narození, uschla velká větev.
Václav si pořád říkal, že ji odřízne.
Jenže už neměl sílu vylézt na žebřík.
Ve sklepě stály sklenice v úhledných řadách.
Na každém víčku byl jeho tužkou napsaný vzkaz:
„Višně — Petrovi.“
„Švestky — dětem.“
„Okurky — Lence, bez česneku, ten nemá ráda.“
Každý podzim, dokud to ještě dokázal, připravoval zavařeniny ze zvyku.
Ruce pracovaly samy.
Jenže pro sklenice si nikdo nepřijel.
— Petře, — řekla jednou Lenka, — měl bys přece jen zajet za otcem.
— Proč?
— No… člověk nikdy neví. Třeba už tam ani není. Ten dům přece stojí ladem. Nemovitosti v tom směru se teď docela dobře prodávají, dívala jsem se.
— Poprosil jsem souseda. Kdyby se něco stalo, zavolá mi.
Soused nevolal.
Václav byl stále naživu.
Žil tiše a téměř neviditelně.
Jako dům, ve kterém celé roky nikdo nevymění prasklou žárovku.
Ráno postavil na sporák konvici.
Přes den seděl na zápraží.
Večer přikrýval Aniččin obrázek ubrouskem, aby slunce nevybledlo barvy.
Papír přesto pomalu žloutl.
— Tak co, — říkával občas do stropu, — asi už brzy přijde řada i na mě.
Probudilo ho rachocení na dvoře.
Někdo se pokoušel otevřít vrátka, která téměř rok pořádně nešla. Musela se nadzvednout a teprve potom táhnout k sobě.
Pak se ozvaly kroky.
A vzápětí hlubší, neznámý mužský hlas:
— Dědo Václave! Jste doma? Žijete?
Václav se prudce posadil.
Srdce mu udeřilo tak silně, až mu tepání zaznělo v uších.
— Kdo je tam?
Ve dveřích stál vysoký mladík v teniskách a na prstu si otáčel klíčky od auta.
Vlasy mu trčely na všechny strany.
Václav si ho dlouho prohlížel.
Nakonec ze sebe dostal jediné slovo:
— Vyrostl jsi.
— Vyrostl, — usmál se Matěj. — Volal jsem vám. Telefon nikdo nezvedá.
— Asi někde leží v šuplíku. Komu bych volal?
Matěj vyšel ven a rozhlédl se.
Tráva sahala do pasu.
Vrátka byla nakřivo.
Na střeše chybělo několik tašek.
— Rozumím, — pronesl. — Kde máte sekeru?
Od té chvíle přijížděl každou sobotu.
Neptal se, jestli smí.
Neptal se, co je třeba udělat.
První den posekal trávu a odřezal uschlou větev na třešni, tu samou, na kterou se Václav celé měsíce nemohl dostat.
Podruhé nasadil vrátka na nové panty.
Ve třetím týdnu přivezl střešní krytinu a vylezl nahoru opravit střechu.
Václav stál pod domem a volal:
— Nechoď až ke kraji! Ta deska je shnilá!
— Já vím! Už jsem ji zkontroloval! — křikl Matěj ze střechy.
Také zatápět v sauně se naučil.
Po dědečkovu.
Tak, že se na horní lavici nedalo vydržet déle než minutu.
— Ty mě uvaříš zaživa, — bručel Václav.
— Vždyť jste říkal, že když sauna nepálí, není to sauna.
— To jsem říkal. Jenže tehdy mi nebylo pětasedmdesát.
Stařec se pomalu vracel k životu.
Nejdřív vycházel jen na zápraží.
Potom došel až ke studni.
A jednou sám odnesl kbelík do zahrady. Cestou se v duchu pokáral, že ještě nedávno měl strach sejít několik schodů.
Ze sklepa vynášeli sklenice společně.
Matěj četl nápisy na víčkách.
Mlčel.
A Václav mu byl za to mlčení nesmírně vděčný.
Třešeň toho léta urodila jen hrstku plodů.
Byly malé.
Nakyslé.
Ale byly.
Petr přijel v srpnu.
Od auta kráčel pomalu a pozorně si prohlížel dvůr.
Tak se dívají lidé, kteří už v duchu přepočítávají pozemek na metry a odhadují jeho cenu.
Zpoza domu mu vyšel naproti otec.
Hubený.
Ale stál na vlastních nohách.
Na sobě měl čistou košili a v ruce držel kbelík.
— Co tě sem přivádí? — zeptal se Václav.
Petr se zastavil.
Na tváři se mu objevil zvláštní výraz.
— Ty… ty žiješ?
— Přijel jsi mě pohřbít? — Václav postavil kbelík na zem. — Tak už řekni, proč jsi tady.
— Já… chtěl jsem se podívat na dům. A na zahradu.