Uvnitř ve mně něco cvaklo. Nevybuchlo. Nezabolelo. Prostě cvaklo. Jako když zapadne zámek.
— Radku, — řekla jsem úplně rovným hlasem, — ten dort stojí čtyři tisíce korun. Strávila jsem nad ním šest hodin. Právě jsi urazil člověka, který ti přinesl ručně vyrobený dárek. Takže si ten dort beru zpátky.
A zavřela jsem krabici.
Ticho zhoustlo tak, že bylo slyšet, jak někde v kuchyni kape voda.
— To myslíš vážně? — zamrkal Radek.
— Naprosto.
Zvedla jsem krabici. Čtyři kila. A ruce se mi ani nezachvěly. Otočila jsem se a šla k východu.
Karel mě dohonil až na parkovišti.
— Martino, počkej.
— Počkám v autě.
— No tak, on to přece neudělal schválně. On prostě…
— Karle, — položila jsem krabici na kapotu. — On „prostě“ už sedm let. Na každém setkání. Před všemi. Já už nebudu předstírat, že je to normální. Jedeme.
Odjeli jsme. Druhý den ráno jsem dort odvezla do cukrárny. Prodali ho za necelou hodinu.
Celou cestu domů Karel mlčel. Až doma řekl:
— Urazil se.
— Já taky, — odpověděla jsem.
Ten večer jsem seděla sama v kuchyni. Za oknem bylo ticho. Pila jsem čaj a přemýšlela, že čtyři tisíce nejsou žádné závratné peníze. A šest hodin není zase tolik času. Ale dvacet lidí, kteří viděli, jak si beru zpátky vlastní dárek, to bylo něco nového. Nevěděla jsem, jestli jsem udělala správnou věc. Ale seděla jsem rovně. A i to něco znamenalo.
O dva týdny později Radek zavolal, jako by se nikdy nic nestalo. Zval nás na párty u bazénu. A zavtipkoval: „Tentokrát hlavně bez dortů.“
Jet se mi nechtělo. Vůbec. Řekla jsem Karlovi, že nepojedu. Přikývl. Jenže o pár dní později stejně začal:
— Martino, bude tam Petr s Alenou. A Michal taky. Neviděli jsme je věčnost. Nechci po tobě, aby ses s Radkem udobřovala. Jen tam pojedeme spolu. Kvůli mně.
Kvůli němu. Osm let kvůli němu. Každé svátky, každý společný víkend, každá absurdní oslava. Jednou jsem si to spočítala: za sedm let jsme se s Radkem viděli asi šedesátkrát. Osm až deset setkání ročně. A ani jedno bez poznámky na mou váhu, jídlo, postavu nebo oblečení.
Šedesát setkání. Šedesát ponížení. A pokaždé jsem se buď usmála, nebo mlčela, nebo odešla do jiné místnosti. A Karel potom vždycky zopakoval: „On to nemyslí zle.“
Nakonec jsem jela.
Radek měl dům za městem. Velký pozemek, bazén, zastřešené místo na grilování. Všechno krásné, všechno drahé, všechno na odiv. Miloval, když mohl ukazovat: podívejte se, kam jsem to dotáhl. Bílé lehátka, světla ve vodě, hudba z reproduktorů. Hostů bylo osmnáct. Polovinu jsem znala, zbytek ne.
Vzala jsem si jednodílné plavky a přes ně tuniku. Velikost dvaapadesát, ano, jsem silnější žena. A vím to. Vím to každý den, když se probouzím, když se oblékám, když jedu do práce, když řídím pět cukráren a vyplácím mzdy dvaatřiceti lidem. Moje váha je moje váha. Není to jeho věc.
První hodinu byl klid. Radek se motal u grilu a bavil nové hosty. Seděla jsem na lehátku, pila limonádu a povídala si s Alenou. Alenu jsem měla ráda. Byla také silnější žena a také si od Radka vyslechla své „vtípky“, jen méně často, protože se vídali jen párkrát za rok.
Pak přišel Radek. Se sklenicí v ruce. S tím svým nacvičeným úsměvem. Opálený, vyrýsovaný. Zastavil se vedle mě.
— Martino, proč nejdeš do bazénu? Voda je skvělá.
— Nechce se mi, — odpověděla jsem.
— Ale prosím tě. Všichni se koupou. Nebojíš se náhodou, že se bazén vylije přes okraj?
Někdo se uchechtl. Dva, možná tři lidé. Ostatní předstírali, že neslyšeli.
Neodpověděla jsem. Otočila jsem se k Aleně a pokračovala v rozhovoru. Myslela jsem si, že ho to přestane bavit. Jako obvykle. Plivne jedovatou poznámku, já budu mlčet, večer skončí a my odjedeme.
Jenže Radek neodešel. Stál přímo za mými zády. Cítila jsem jeho stín.
A najednou zařval tak, aby to slyšeli úplně všichni:
— Tlustá krávo! Tak šup do vody!
A strčil do mě. Silně. Oběma rukama do zad. Zrovna jsem vstala z lehátka, abych od něj odešla, a stála jsem těsně u okraje.
Voda. Náraz do těla. Chlor v nose. Tunika okamžitě nasákla a stáhla mě dolů. Vynořila jsem se, chytila se kraje. V uších mi hučelo. Viděla jsem ho nahoře. Stál tam, smál se a rozhazoval rukama: „No tak, já si jen dělám srandu!“
Dívalo se na mě osmnáct lidí. Někdo se smál. Někdo mlčel. Karel ke mně běžel od grilu. Lenka stála bílá jako stěna.
Z bazénu jsem vylezla sama. Bez cizí ruky. Mokrá tunika se mi přilepila na tělo. Vlasy na čelo. Telefon v kapse zhasl okamžitě. Pětadvacet tisíc korun se změnilo v mokrý kus plastu.
Vzala jsem ručník z vedlejšího lehátka. Otočila jsem se. Otřela si obličej. Ruce se mi netřásly. Překvapilo mě to.
— Radku, — řekla jsem klidně. — Právě jsi mě bez mého souhlasu strčil do bazénu. Zničil jsi mi telefon. Stál pětadvacet tisíc. Do zítřka čekám peníze na účtu.
Přestal se smát. Na zlomek vteřiny. Pak si znovu nasadil úsměv.
— Martino, co blázníš. Byl to fór. Kup si nový.
— Do zítřka čekám peníze, — zopakovala jsem. — Jinak podám oznámení na policii. Tohle není legrace, Radku. To je fyzické napadení.
Ticho se natáhlo přes celou zahradu. Dokonce i hudba jako by ztlumila.