Karel stál vedle mě. Byl také mokrý, skočil za mnou, jenže já už se stihla dostat ven.
— Jedeme, — řekl. A poprvé za sedm let nedodal to své obvyklé: „On nechtěl.“
V autě jsem seděla na ručníku. Ze sedadla kapala voda. Byla jsem promáčená, rozzuřená a klidná zároveň. Zvláštní pocit. Ten vztek nebyl horký. Byl studený. Čistý. Jako mrazivé ráno.
Radek peníze neposlal. Ani druhý den. Ani za tři dny. Ani za týden. Zato napsal Karlovi: „Řekni té svojí, ať nedělá scény. Sranda je sranda. A vůbec by mi měla poděkovat, že ji na našich akcích ještě snáším.“
Karel mi tu zprávu mlčky ukázal. Přečetla jsem ji. A uvnitř se ve mně něco definitivně posunulo. Nezlomilo. Právě naopak. Posunulo se to na správné místo. Jako páka, která dlouho nešla zacvaknout, a najednou zapadla přesně tam, kam měla.
Za týden jsme doma pořádali večeři. Částečně pracovní. Pozvala jsem dva možné partnery pro franšízu. Karel své kolegy. A Radek se pozval sám. Zavolal Karlovi: „Slyšel jsem, že u vás bude sešlost. Přijdu s Lenkou.“ Karel se mě zeptal. Řekla jsem: ať přijde.
Dvanáct lidí u dlouhého stolu. Náš obývací pokoj, ten samý jako vždycky. Vařila jsem dva dny. Ne kvůli Radkovi. Mezi hosty byli Pavel Novotný a Hana Králová, majitelé sítě kaváren v Brně, kteří zvažovali moji franšízu. Tahle večeře byla důležitá. Opravdu důležitá.
Radek dorazil ve své oblíbené košili, přinesl láhev vína za šest stovek a Lenku. Objal Karla, mně kývl a posadil se ke stolu. První hodinu se choval slušně: žertoval, vyprávěl o Turecku, chválil jídlo. Dokonce jsem si na okamžik pomyslela, že ho ta věc s bazénem snad přece jen něco naučila.
Nenaučila.
Když přišel dezert, podala jsem tartaletky s ovocným krémem, také ručně dělané. Radek se rozvalil na židli. V ruce červené víno, v očích už ten mastný pohled.
— Martina nám mimochodem nejen skvěle vaří, ale taky skvěle jí, — řekl směrem k Novotnému. — Karle, řekni, kolik toho zvládne spořádat na jedno posezení?
Novotný pozvedl obočí. Králová odložila vidličku.
Seděla jsem na druhém konci stolu. Přede mnou tartaletka. Ovocný krém. Vařený ráno. Čtyři hodiny v kuchyni. Dva dny příprav. Partneři pro franšízu. Můj dům. Můj stůl. Moje jídlo.
A tenhle člověk zase.
Najednou se uvnitř mě rozhostilo naprosté ticho. Ne zuřivost. Ticho. To přesné, ostré ticho, které přichází vteřinu před konečným rozhodnutím.
Vstala jsem. Klidně. Vzala jsem telefon, nový, koupený místo toho utopeného. Pětadvacet tisíc z mé kapsy, protože Radek samozřejmě neposlal nic.
— Veroniko, — řekla jsem do telefonu. V obývacím pokoji bylo okamžitě ticho. — Tady Martina. Ano, vím, že je večer. Prosím tě, zítra ráno připrav výpovědi všech platných smluv s „Vánek Media“. Všech. Grafika, sociální sítě, sezonní kampaně, všechno. Důvod: nevyhovující kvalita komunikace. Ano, pro všech pět poboček. Ano, jsem si jistá. Nového dodavatele najdeme do týdne. Děkuju.
Položila jsem telefon na stůl. A podívala se na Radka.
Ještě nechápal. Zatím ne. Díval se na mě pohledem člověka, který najednou slyší cizí řeč a neumí ji zařadit.
— Martino, — řekl, — co to sakra děláš?
— Radku, — odpověděla jsem, — „Cukrář Plus“ je moje firma. „Sladká dílna“ je moje síť. Pět cukráren. Dvaatřicet zaměstnanců. Šest let tvoje agentura žije z mých objednávek. Milion a půl korun ročně. Skoro polovina tvého obratu. Ověřila jsem si to.
Viděla jsem, jak se mu mění tvář. Krok za krokem. Nejdřív nechápavost. Potom horečné počítání. Pak poznání. A nakonec strach.
— Počkej, — položil sklenici a víno šplíchlo na ubrus. — „Cukrář Plus“ jsi ty? Veronika je tvoje člověk?
Novotný seděl nehybně. Králová se na Radka dívala pohledem, který jsem znala až příliš dobře. Tak se člověk dívá na hmyz, který mu spadl do talíře.
— Martino, počkej, — Radek vyskočil. Ruce se mu třásly. Poprvé za všechny ty roky jsem viděla, že se mu třesou ruce. — To je přece práce. Netahej do toho osobní věci. My jsme s Karlem kamarádi. Já jsem to nevěděl. Fakt jsem to nevěděl!
— Nevěděl jsi, že „Cukrář Plus“ jsem já, — přikývla jsem. — Ale moc dobře jsi věděl, že jsem člověk. A bylo ti to jedno.
Lenka seděla bez hnutí a dívala se dolů. Jako vždycky.
Karel se díval na mě. A nezastavoval mě. Poprvé za osm let mě nezastavoval.
— Martino, — Radek ke mně udělal krok, — pojďme si promluvit. Ne tady. Mezi čtyřma očima. Já…
— Ne, — řekla jsem. — Sedm let jsi mě ponižoval přede všemi. Teď ti přede všemi odpovídám já. Smlouvy končí. Je to moje konečné rozhodnutí.
Posadila jsem se zpátky. Vzala tartaletku. Ukousla jsem si. Ovocný krém byl bezchybný, vanilka, lehká kyselost malin, přesně vyvážená chuť. Byla jsem se sebou spokojená.
Radek stál uprostřed mého obývacího pokoje vedle ubrusu, na který se rozlilo víno, s výrazem, jaký jsem u něj ještě nikdy neviděla. Pak se otočil a odešel. Lenka vstala a šla za ním. Vchodové dveře bouchly.
U stolu bylo ticho. Dopila jsem vodu.
Novotný si odkašlal.
— Paní Černá, — řekl, — ta vaše franšíza je skutečně velmi zajímavá.
Usmála jsem se. Opravdu. Poprvé za celý večer.
Když hosté odešli, uklízeli jsme s Karlem stůl. Mlčel. Pak přece jen promluvil:
— Chápeš, že mi teď bude volat každý den?
— Chápu.
— A co mu mám říct?
— Pravdu. Že přišel do mého domu a urazil hostitelku.
Karel položil talíř do dřezu. Podíval se na mě.
— Měl jsem ho zastavit už dávno.
Neřekla jsem nic. Protože ano. Měl. Ale nezastavil. A i to byla součást celého toho příběhu.
Uplynuly dva měsíce. Radek přišel o moje smlouvy. Milion a půl korun ročně je pořádná díra. Musel propustit tři zaměstnance. Potom se přestěhoval do menší kanceláře. Řekl mi to Karel, který za ním stále jezdil jednou za dva týdny.
Prý Radek teď všude vykládá, že jsem „mstivá“ a že jsem „chytře využila příležitost“. Že jsem „smíchala byznys s osobními věcmi“. Že „normální podnikatelé se takhle nechovají“.
Možná. A možná normální podnikatelé nestrkají svou zákaznici do bazénu.
Karel za Radkem občas jezdí sám dál. Nezakazuju mu to. Je to jeho kamarád. Ale k našemu stolu si Radek už nikdy nesedl. A mně je klidně. Poprvé po sedmi letech opravdu klidně.
Jen jedna otázka mi pořád nedá pokoj.
Přehnala jsem to, když jsem smlouvy vypověděla před jeho obchodními hosty? Nebo si k tomu kráčel sám celé ty roky — přes šedesát setkání, přes „tlustou krávu“, přes bazén? Jak byste se zachovali vy?