— Martino, tuhle mísu bych si na tvém místě radši nebrala. Je tam salát s majonézou. Ty bys přece takové věci jíst neměla, — utrousil Radek, aniž by zvedl oči od masa na grilu. A hned se rozesmál.
U stolu sedělo dvanáct lidí. Letní večer na zahradní terase našeho domu. Maso, které jsem od rána nakládala a sama hlídala na grilu. Marináda podle receptu, který jsem skoro tři roky ladila do poslední lžičky. A ten salát, mimochodem, byl také můj.
Sedm let pořád totéž. Od první chvíle, kdy mě Karel přivedl Radkovi představit. Radek si mě tehdy přeměřil od hlavy až k patě, pískl a prohlásil: „No teda, Karle, koukám, že máš rád ženské krev a mlíko.“ Tenkrát jsem se usmála. Řekla jsem si, že je to vtip. Hrubý, neomalený, ale pořád jen vtip.
Jak hluboce jsem se spletla.
S Karlem jsme se vzali před osmi lety. Mně bylo čtyřicet, jemu osmatřicet. Pro oba to bylo druhé manželství. Karel pracoval jako inženýr v projekční kanceláři a já už tou dobou měla otevřenou druhou pobočku své „Sladké dílny“. Síť cukráren. Moji vlastní. Vybudovanou od nuly, bez úvěrů, bez investorů, bez cizí pomoci. Tři roky jsem do podniku vracela každou vydělanou korunu. Když jsme se vzali, měla jsem dvě provozovny. Teď jich je pět.
Radek byl Karlův kamarád ještě ze školy. Vyrůstali spolu, byli spolu na vojně, každé září spolu jezdili na ryby. Pro Karla byl Radek skoro jako bratr. Chápala jsem to. Asi právě proto jsem vydržela tak dlouho.
Karel věděl, jak to je. Sama jsem ho požádala, aby Radkovi nic neříkal. Nechtěla jsem tahat jejich přátelství do pracovních věcí. A Karel mlčel.
Radek si zatím dál pouštěl pusu na špacír.
Ten večer jsem na terasu donesla poslední talíř, pečenou zeleninu, a posadila se vedle Karla. Radek už rozléval víno. Jeho žena Lenka seděla naproti mně a dívala se do talíře. Dělala to pokaždé, když začínalo další manželovo vystoupení.
— Martino, do léta bys mohla aspoň trochu shodit, — řekl Radek, zatímco někomu podával sklenku. — Plavky ještě nosíš? Nebo se zase schováváš do těch svých přehozů?
Nad stolem ztichl vzduch. Někdo rozpačitě zakašlal. Karel mi položil dlaň na koleno. Ten jeho známý pohyb. „Vydrž to. On to nemyslí zle.“
Vzala jsem sklenici. Podívala jsem se Radkovi přímo do očí.
— Radku, víš, že vaše agentura ještě pořád nedoplatila půjčku na kancelář? — řekla jsem klidně. Bez tlaku. Jen jako obyčejnou větu. Věděla jsem to proto, že Veronika jednou mezi řečí zmínila, že zpožděné návrhy vysvětlovali problémy s nájmem.
Úsměv mu na okamžik ztuhl. Jen na vteřinu. Pak se znovu rozchechtal.
— A ty odkud víš něco o mojí kanceláři? — zatočil sklenkou v ruce. — Karel se prokec, co? Ty jsi teda číslo, brácho.
Karel neřekl nic.
Dopila jsem víno. Radek okamžitě přeskočil k jinému tématu: fotbal, dovolená, auto. Jako vždycky. A já si v duchu řekla: dobře. Není to poprvé. Přežiju i tohle.
Pozdě večer, když všichni odjeli, jsem stála u dřezu a myla nádobí. Karel ke mně přišel zezadu a objal mě kolem pasu.
— Odpusť mu to. On je prostě takový.
— Já moc dobře vím, jaký je, — odpověděla jsem. — Ale věta „on je takový“ není omluva.
Karel mě políbil do vlasů a šel spát. Já zůstala stát u dřezu. Horká voda mi stékala po prstech, ale necítila jsem ani teplo, ani domov. Jen únavu. Sedm let stejných poznámek. Sedm let stejných Karlových výmluv. Sedm let toho těžkého ticha, které vždycky spadlo na stůl, když se někdo raději tvářil, že nic neslyšel.
O měsíc později Radek zavolal. Zval nás na narozeniny. Slavil dvaačtyřicet.
Upekla jsem dort. Možná to byla hloupost. Jenže já jsem cukrářka. Třípatrový, potažený čokoládovou polevou, s karamelovou dekorací. Šest hodin práce. Zvlášť pusinky, zvlášť krém, zvlášť zdobení. Vážil skoro čtyři kila.
Karel nesl krabici do auta tak opatrně, jako by v ní leželo dítě.
— To je nádhera, — řekl. — Radek z toho bude úplně hotový.
Radek z toho opravdu hotový byl. Jen úplně jinak, než jsme čekali.
Bylo tam kolem dvaceti hostů. Restaurace, kterou si Radek pronajal na celý večer. Dlouhý stůl, bílé ubrusy, živá hudba. Lenka v nových šatech, tichá jako vždycky. Radek uprostřed všeho. Opálený, bělozubý, v košili za několik tisíc. Objímal každého, kdo vešel, mužům dával rány do ramen, ženám galantně líbal ruce. Okouzlující člověk. Pokud ho člověk neznal zblízka.
Položila jsem krabici na samostatný stolek. Zvedla víko. Dort opravdu zářil. Karamelová vlákna krásně chytala světlo lamp. Několik hostů přišlo blíž a začalo si ho fotit.
— Kdo ho dělal? — zeptala se žena v vínových šatech.
— Já, — odpověděla jsem.
— Vy jste cukrářka?
— Ano.
Přišel Radek. Nejdřív se podíval na dort, potom na mě.
— Martino, — řekl, — dort je teda parádní, to se musí nechat. Jen bys možná neměla tolik krému plýtvat na sebe, co? — zasmál se. Pak se otočil k hostům. — Martina má sladké, jak vidíte, opravdu ráda. Je to poznat, že jo?
A poplácal mě po rameni.
Stála jsem vedle čtyřkilového dortu, na kterém jsem pracovala šest hodin, a dívalo se na mě dvacet lidí. Někdo uhnul pohledem. Někdo ze sebe vytlačil trapný úsměv. Lenka zkoumala obsah své sklenky.