A krabici jsem zavřela.
Ticho zhoustlo tak, že bylo slyšet, jak někde za dveřmi kuchyně kape voda.
— To myslíš vážně? — zamrkal Roman.
— Víc než vážně.
Zvedla jsem krabici. Čtyři kila. A ruce se mi ani nezachvěly. Otočila jsem se a šla k východu.
Petr mě doběhl až na parkovišti.
— Jano, počkej.
— Počkám v autě.
— Vždyť on to neudělal schválně. On jenom…
— Petře, — položila jsem krabici na kapotu. — On „jenom“ už sedm let. Na každém setkání. Přede všemi. Už nebudu předstírat, že je to normální. Jedeme.
Odjeli jsme. Druhý den ráno jsem dort odvezla do cukrárny. Prodali ho za necelou hodinu.
Celou cestu Petr mlčel. Až doma řekl:
— Urazil se.
— Já taky, — odpověděla jsem.
Ten večer jsem seděla sama v kuchyni. Venku bylo ticho. Pila jsem čaj a přemýšlela o tom, že tři a půl tisíce není tak závratná částka. Ani šest hodin není celý život. Ale dvacet lidí, kteří viděli, jak si beru svůj dárek zpátky — to bylo něco nového. Nevěděla jsem, jestli jsem udělala správnou věc. Ale záda jsem měla rovná. A to už něco znamenalo.
O dva týdny později Roman zavolal, jako by se nikdy nic nestalo. Zval nás na zahradní oslavu u bazénu. A ještě zavtipkoval: „Tentokrát prosím bez dortů.“
Jet se mi nechtělo. Vůbec. Řekla jsem Petrovi, že nejdu. Přikývl. Jenže za pár dní přece jen nadhodil:
— Jani, budou tam Marek s Lucií. A Pavel taky. Neviděli jsme je snad sto let. Nechci po tobě, aby ses s Romanem usmiřovala. Jen tam pojedeme spolu. Kvůli mně.
Kvůli němu. Osm let kvůli němu. Každé svátky, každý společný víkend, každá hloupá sešlost. Jednou jsem si to spočítala: za sedm let jsme se s Romanem potkali přibližně šedesátkrát. Osm až deset setkání za rok. A ani jedno se neobešlo bez poznámky o mojí váze, jídle, postavě nebo oblečení.
Šedesát setkání. Šedesát ponížení. A pokaždé jsem se buď usmála, mlčela, nebo odešla do jiné místnosti. A Petr pak vždycky řekl: „On to přece nemyslí zle.“
Nakonec jsem jela.
Roman měl dům za městem. Velký pozemek, bazén, pergolu s grilem. Všechno krásné, všechno drahé, všechno vystavené na odiv. Miloval předvádění: podívejte se, kam jsem to dotáhl. Bílá lehátka, podsvícená voda, hudba z reproduktorů. Hostů bylo osmnáct. Polovinu jsem znala, druhou ne.
Vzala jsem si jednodílné plavky a přes ně tuniku. Velikost dvaapadesát — ano, jsem silná žena. A vím to. Vím to každý den, když se probouzím, oblékám, jedu do práce, řídím pět cukráren a vyplácím mzdu dvaatřiceti lidem. Moje váha je moje váha. Ne jeho věc.
První hodinu byl klid. Roman se točil u grilu a bavil nové hosty. Seděla jsem na lehátku, pila domácí limonádu a mluvila s Lucií. Lucii jsem měla ráda. I ona byla plnější žena a i ona od Romana občas slýchala svoje „vtipy“, jen méně často — viděli se jen párkrát do roka.
Pak přišel Roman. Se sklenkou v ruce. S tím svým nacvičeným úsměvem. Opálený, pevný, sebejistý. Zastavil se vedle mě.
— Jani, proč nejdeš do bazénu? Voda je skvělá.
— Nechce se mi, — odpověděla jsem.
— Ale no tak! Všichni se koupou. Nebo se bojíš, že bazén přeteče přes okraj?
Někdo vyprskl. Dva, možná tři lidé. Ostatní dělali, že nic neslyšeli.
Neodpověděla jsem. Otočila jsem se zpátky k Lucii a pokračovala v hovoru. Myslela jsem si, že teď už odejde. Jako obvykle. Řekne hnusotu, já budu mlčet, večer skončí a pojedeme domů.
Jenže Roman neodešel. Stál přímo za mými zády. Cítila jsem jeho stín.
A najednou zařval tak, aby to slyšeli všichni:
— Tlustá krávo! Tak šup do vody!
A strčil do mě. Silně. Oběma rukama do zad. Právě jsem vstala z lehátka, abych od něj odešla, a stála jsem u samého okraje.
Voda. Náraz do těla. Chlór v nose. Tunika se okamžitě nasákla a táhla mě dolů. Vynořila jsem se a chytila se okraje. V uších mi hučelo. Nahoře jsem viděla Romana — stál tam, smál se a rozhazoval rukama: „No tak, vždyť to byla sranda!“
Dívalo se na mě osmnáct lidí. Někdo se smál. Někdo mlčel. Petr běžel od grilu ke mně. Eva stála bílá jako stěna.
Z bazénu jsem vylezla sama. Bez cizí pomoci. Mokrá tunika se mi přilepila na tělo. Vlasy na čelo. Telefon v kapse byl mrtvý okamžitě. Osmadvacet tisíc korun se změnilo v mokrý kus plastu.
Vzala jsem ručník z vedlejšího lehátka. Otočila jsem se. Otřela si obličej. Ruce se mi netřásly. Překvapilo mě to.
— Romane, — řekla jsem vyrovnaným hlasem. — Právě jsi mě bez mého souhlasu shodil do bazénu. Zničil jsi mi telefon. Stál osmadvacet tisíc. Peníze čekám do zítřka.
Přestal se smát. Na zlomek vteřiny. Pak si zase nasadil úsměv.
— Jani, prosím tě. To byl fór. Kup si novej.
— Peníze čekám do zítřka, — zopakovala jsem. — Jinak podám oznámení na policii. Tohle není vtip, Romane. Tohle je fyzické napadení.
Nastalo ticho. Dokonce i hudba jako by ztišila.
Petr stál vedle mě. Také mokrý — skočil za mnou, ale já už byla venku.
— Jedeme, — řekl. A poprvé za sedm let nedodal obvyklé „on nechtěl“.
V autě jsem seděla na ručníku. Ze sedačky stékala voda. Byla jsem mokrá, rozzuřená a zároveň klidná. Zvláštní pocit. Ten vztek nepálil. Byl studený. Jasný. Jako mrazivé ráno.