Roman peníze neposlal. Ani druhý den. Ani za tři dny. Ani za týden. Zato napsal Petrovi: „Řekni té své, ať nedělá hysterku. Sranda je sranda. A vůbec by měla být ráda, že ji na našich akcích ještě snáším.“
Petr mi zprávu beze slova ukázal. Přečetla jsem si ji. A něco ve mně se definitivně posunulo. Nezlomilo. Právě posunulo. Jako páka, která dlouho nedosedala na místo, a teď konečně zapadla.
Za týden jsme doma pořádali večeři. Částečně pracovní. Já pozvala dva možné partnery pro franšízu. Petr své kolegy. A Roman se pozval sám. Zavolal Petrovi: „Slyšel jsem, že u vás něco je. Dorazím s Evou.“ Petr se mě zeptal. Řekla jsem: ať přijde.
Dvanáct lidí u dlouhého stolu. Náš obývák, ten samý jako vždycky. Vařila jsem dva dny. Ne kvůli Romanovi. Protože mezi hosty byli pan Novotný a paní Dvořáková — majitelé sítě kaváren v Brně, kteří zvažovali moji franšízu. Ta večeře byla důležitá. Opravdu důležitá.
Roman dorazil ve své oblíbené košili, přinesl láhev vína za pět stovek a Evu. Objal Petra, mně kývl a usadil se ke stolu. První hodinu se choval slušně: vtipkoval, vyprávěl o Turecku, chválil jídlo. Dokonce jsem si na chvíli pomyslela, že ho příhoda s bazénem možná přece jen něco naučila.
Ne.
Když došlo na dezert — podávala jsem tartaletky s malinovým krémem, také ruční práce — Roman se rozvalil na židli. V ruce červené víno, pohled už těžký a mastný.
— Naše Jana mimochodem nejen výborně vaří, ale taky výborně jí, — obrátil se na pana Novotného. — Péťo, řekni, kolik toho zvládne spořádat na posezení?
Pan Novotný zvedl obočí. Paní Dvořáková položila vidličku.
Seděla jsem na druhém konci stolu. Přede mnou tartaletka. Malinový krém. Vařený ráno. Čtyři hodiny v kuchyni. Dva dny příprav. Partneři pro franšízu. Můj dům. Můj stůl. Moje jídlo.
A tenhle člověk — znovu.
Uvnitř mě se najednou rozhostilo ticho. Ne vztek. Ticho. Přesně to ticho, které přijde vteřinu před konečným rozhodnutím.
Vstala jsem. Klidně. Vzala jsem telefon — nový, koupený místo utopeného. Osmadvacet tisíc z mojí kapsy, protože Roman neposlal ani korunu.
— Kláro, — řekla jsem do telefonu. V obýváku okamžitě ztichli. — Tady Jana. Ano, vím, že je večer. Poslouchej, zítra ráno připrav oznámení o ukončení všech platných smluv s Bříza Media. Všech. Grafika, sociální sítě, sezonní kampaně — všechno. Důvod: nevyhovující kvalita komunikace. Ano, pro všech pět poboček. Ano, jsem si jistá. Nového dodavatele najdeme během týdne. Děkuju.
Položila jsem telefon na stůl. A podívala se na Romana.
Ještě nechápal. Zatím ne. Díval se na mě tak, jako se člověk dívá na někoho, kdo najednou začal mluvit cizím jazykem.
— Jano, — řekl, — co to sakra děláš?
— Romane, — odpověděla jsem, — Cukrářství Plus je moje firma. Sladká dílna je moje síť. Pět cukráren. Dvaatřicet zaměstnanců. Šest let tvoje agentura žije z mých zakázek. Jeden a půl milionu korun ročně. Skoro polovina tvého obratu. Ověřila jsem si to.
Viděla jsem, jak se mu mění tvář. Pěkně po krocích. Nejdřív nechápavost. Potom horečný výpočet. Pak pochopení. A nakonec strach.
— Počkej, — odložil sklenku a víno šplíchlo na ubrus. — Cukrářství Plus jsi ty? Klára je od tebe?
Pan Novotný seděl bez hnutí. Paní Dvořáková se na Romana dívala pohledem, který jsem až příliš dobře znala. Tak se člověk dívá na hmyz, který se objeví v talíři.
— Jano, počkej, — Roman vyskočil. Ruce se mu třásly. Za všechny ty roky jsem poprvé viděla, že se mu třesou ruce. — Tohle je přece práce. Netahej do toho osobní věci. My jsme s Petrem kamarádi. Já to nevěděl. Fakt jsem to nevěděl!
— Nevěděl jsi, že Cukrářství Plus jsem já, — přikývla jsem. — Ale velmi dobře jsi věděl, že jsem člověk. A na tom ti nezáleželo.
Eva seděla nehybně, oči sklopené. Jako vždycky.
Petr se na mě díval. A nezastavil mě. Poprvé za osm let mě nezastavil.
— Jano, — Roman ke mně udělal krok, — pojďme si promluvit. Ne tady. Mezi čtyřma očima. Já…
— Ne, — řekla jsem. — Sedm let jsi mě ponižoval přede všemi. Teď ti přede všemi odpovídám já. Smlouvy končí. To je moje konečné rozhodnutí.
Posadila jsem se zpátky. Vzala jsem tartaletku. Ukousla jsem si. Malinový krém byl bezchybný — vanilka, kyselost malin, dokonale vyvážená chuť. Byla jsem se sebou spokojená.
Roman stál uprostřed mého obýváku, vedle ubrusu potřísněného vínem, s výrazem, jaký jsem u něj ještě nikdy neviděla. Pak se otočil a odešel. Eva vstala a šla za ním. Vchodové dveře bouchly.
U stolu se rozhostilo ticho. Dopila jsem vodu.
Pan Novotný si odkašlal.
— Paní Jano, — řekl, — ta vaše franšíza je opravdu velmi zajímavá.
Usmála jsem se. Opravdově. Poprvé za celý večer.
Když hosté odešli, uklízeli jsme s Petrem ze stolu. Mlčel. Potom přece jen promluvil:
— Víš, že mi teď bude volat každý den?
— Vím.
— A co mu mám říkat?
— Pravdu. Že přišel do mého domu a urazil hostitelku.
Petr položil talíř do dřezu. Podíval se na mě.
— Měl jsem ho zastavit už dávno.
Neřekla jsem nic. Protože ano. Měl. Ale nezastavil. A i to patří k celému tomuhle příběhu.
Uplynuly dva měsíce. Roman přišel o moje smlouvy. Jeden a půl milionu korun ročně je pořádná díra. Musel propustit tři zaměstnance. Potom se přestěhoval do menší kanceláře. Řekl mi to Petr — pořád za ním jezdil jednou za dva týdny.
Prý teď Roman všem vykládá, že jsem „mstivá“ a „jen jsem využila vhodnou chvíli“. Že jsem „smíchala byznys s osobním“. Že „normální podnikatelé se takhle nechovají“.
Možná. A možná normální podnikatelé neshazují svoji klientku do bazénu.
Petr za Romanem občas jezdí dál sám. Nezakazuju mu to. Je to jeho kamarád. Ale k našemu stolu si Roman už nikdy nesedl. A mně je klidně. Poprvé za sedm let opravdu klidně.
Jen jedna otázka mi pořád nedá spát.
Přehnala jsem to, když jsem před jeho partnery ukončila smlouvy? Nebo k tomu sám kráčel celé ty roky — přes šedesát setkání, přes „tlustou krávu“, přes bazén? A co byste udělali vy?