— Tomáši, — řekla jsem naprosto klidně, — tenhle dort stojí tři a půl tisíce korun. Je v něm šest hodin mojí práce. Právě jsi urazil člověka, který ti přinesl ručně vyrobený dárek. Takže si ten dort beru zpátky.
A zavřela jsem krabici.
Ticho zhoustlo tak, že bylo slyšet, jak někde v kuchyni kape voda.
— To myslíš vážně? — zamrkal Tomáš.
— Víc než vážně.
Zvedla jsem krabici. Čtyři kila. A ruce se mi ani nezachvěly. Otočila jsem se a šla k východu.
Petr mě doběhl až na parkovišti.
— Marie, počkej.
— Počkám v autě.
— Vždyť on to nemyslel tak. On prostě…
— Petře, — položila jsem krabici na kapotu. — On „prostě“ už sedm let. Na každém setkání. Přede všemi. Já už nebudu předstírat, že je to normální. Jedeme.
Odjeli jsme. Ráno jsem dort odvezla do cukrárny. Prodali ho za necelou hodinu.
Celou cestu Petr mlčel. Až doma řekl:
— Urazil se.
— Já taky, — odpověděla jsem.
Ten večer jsem seděla sama v kuchyni. Za oknem byl klid. Pila jsem čaj a přemýšlela, že tři a půl tisíce není zas tak moc peněz. A šest hodin není zas tak moc času. Ale dvacet lidí, kteří viděli, jak si beru svůj dárek zpátky — to bylo něco nového. Nevěděla jsem, jestli jsem udělala správně. Ale měla jsem rovná záda. A to už něco znamenalo.
O další dva týdny později Tomáš zavolal tak, jako by se nic nestalo. Pozval nás na oslavu k bazénu. A zavtipkoval: „Tentokrát hlavně bez dortů.“
Nechtěla jsem jet. Vůbec. Řekla jsem Petrovi, že nepojedu. Přikývl. Jenže po pár dnech stejně přišel a řekl:
— Marie, budou tam Pavel s Alenou. A Honza taky. Neviděli jsme se věčnost. Nechci po tobě, aby ses s Tomášem smiřovala. Jen tam pojedeme spolu. Kvůli mně.
Kvůli němu. Osm let kvůli němu. Každé svátky, každý společný víkend, každá nesmyslná sešlost. Jednou jsem si to spočítala: za sedm let jsme se s Tomášem viděli přibližně šedesátkrát. Osm až deset setkání ročně. A ani jedno se neobešlo bez poznámky na moji váhu, jídlo, postavu nebo oblečení.
Šedesát setkání. Šedesát ponížení. A pokaždé jsem se buď usmála, mlčela, nebo prostě odešla do jiné místnosti. A Petr potom vždycky řekl totéž: „Vždyť to nemyslí zle.“
Nakonec jsem jela.
Tomáš měl dům za městem. Velký pozemek, bazén, grilovací kout. Všechno krásné, všechno drahé, všechno na odiv. Miloval předvádění: podívejte, čeho jsem dosáhl. Bílá lehátka, světla ve vodě, hudba z reproduktorů. Hostů bylo osmnáct. Polovinu jsem znala, ostatní ne.
Vzala jsem si jednodílné plavky a přes ně tuniku. Velikost padesát dva — ano, jsem větší. A vím to. Vím to každý den, když se probouzím, oblékám, jedu do práce, řídím pět cukráren a vyplácím mzdy dvaatřiceti lidem. Moje váha je moje váha. Do toho mu nic není.
První hodinu byl klid. Tomáš se točil u grilu a bavil se s novými hosty. Já seděla na lehátku, pila limonádu a mluvila s Alenou. Alenu jsem měla ráda. I ona byla silnější žena a i ona od Tomáše občas schytala své „vtípky“, jen ne tak často — vídali se jen párkrát do roka.
Pak se Tomáš přiblížil. Se sklenicí v ruce. Se svým typickým úsměvem. Opálený, upravený, sebejistý. Zastavil se vedle mě.
— Marie, proč nejdeš do bazénu? Voda je skvělá.
— Nechce se mi, — odpověděla jsem.
— Ale no tak! Všichni se koupou. Nebo se bojíš, že bazén přeteče?
Někdo vyprskl. Dva nebo tři lidé. Ostatní předstírali, že nic neslyšeli.
Neodpověděla jsem. Otočila jsem se zpátky k Aleně a pokračovala v rozhovoru. Myslela jsem, že ho to přejde. Jako obvykle. Řekne něco hnusného, já budu mlčet, večer skončí a my odjedeme.
Tomáš ale neodešel. Stál přímo za mými zády. Cítila jsem jeho stín.
A pak zařval tak, aby ho slyšeli všichni:
— Tlustá krávo! Tak šup do vody!
A strčil do mě. Silně. Oběma rukama do zad. Právě jsem vstala z lehátka, abych od něj odešla, a stála jsem těsně u okraje.
Voda. Náraz do těla. Chlor v nose. Tunika okamžitě nasákla a táhla mě dolů. Vynořila jsem se a chytila se okraje. V uších mi hučelo. Viděla jsem ho nahoře — stál tam, smál se a rozpřahoval ruce: „No tak, vždyť to byla sranda!“
Dívalo se na mě osmnáct lidí. Někdo se smál. Někdo mlčel. Petr ke mně běžel od grilu. Lenka stála bílá jako stěna.
Z bazénu jsem vylezla sama. Bez cizí pomoci. Mokrá tunika se mi lepila na tělo. Vlasy se přichytily na čelo. Telefon v kapse zemřel okamžitě. Pětadvacet tisíc korun se změnilo v mokrý kus plastu.
Vzala jsem si ručník z vedlejšího lehátka. Otočila jsem se. Otřela si obličej. Ruce se mi netřásly. Sama jsem se tomu divila.
— Tomáši, — řekla jsem vyrovnaným hlasem. — Právě jsi mě bez mého souhlasu strčil do bazénu. Zničil jsi mi telefon. Stál pětadvacet tisíc. Do zítřka čekám převod.
Přestal se smát. Na zlomek vteřiny. Pak si znovu nasadil úsměv.
— Marie, prosím tě. Byl to fór. Kup si nový.
— Peníze čekám do zítřka, — zopakovala jsem. — Jinak podám oznámení na policii. Tohle není vtip, Tomáši. To je fyzické napadení.
Nastalo ticho. I hudba jako by se stáhla do pozadí.
Petr stál vedle mě. Taky mokrý — skočil za mnou, ale já už jsem stačila vylézt.
— Jedeme, — řekl. A poprvé za sedm let nedodal svoje obvyklé „on nechtěl“.