V autě jsem seděla na ručníku. Voda stékala na sedačku. Byla jsem mokrá, rozzuřená a zároveň klidná. Zvláštní pocit. Můj vztek nebyl horký. Byl studený. Průzračný. Jako mrazivé ráno.
Tomáš peníze neposlal. Ani druhý den. Ani za tři dny. Ani za týden. Místo toho napsal Petrovi: „Řekni té svojí, ať nedělá hysterku. Sranda je sranda. A vůbec může být ráda, že ji na našich akcích ještě trpím.“
Petr mi tu zprávu beze slova ukázal. Přečetla jsem si ji. A uvnitř mě se něco definitivně posunulo. Nezlomilo. Posunulo. Jako páka, která dlouho nešla nasadit, a najednou zapadla přesně tam, kam měla.
Za týden jsme měli doma večeři. Částečně pracovní. Pozvala jsem dva možné partnery pro franšízu. Petr své kolegy. A Tomáš se pozval sám. Zavolal Petrovi: „Slyšel jsem, že u vás něco je. Přijdu s Lenkou.“ Petr se mě zeptal. Řekla jsem: ať přijde.
Dvanáct lidí u dlouhého stolu. Náš obývací pokoj, ten stejný jako vždy. Vařila jsem dva dny. Ne kvůli Tomášovi. Mezi hosty byli pan Procházka a paní Dvořáková — majitelé sítě kaváren v Brně, kteří zvažovali moji franšízu. Ta večeře byla důležitá. Opravdu důležitá.
Tomáš dorazil ve své oblíbené košili, přinesl láhev vína za pět stovek a Lenku. Objal Petra, mně kývl a sedl si ke stolu. První hodinu se choval slušně: vtipkoval, vyprávěl o Turecku, chválil jídlo. Dokonce mě napadlo, že ho ta věc s bazénem možná přece jen něčemu naučila.
Ne.
Když přišel dezert — podávala jsem tartaletky s malinovým krémem, také ruční práce — Tomáš se rozvalil na židli. V ruce sklenku červeného, pohled už lesklý a těžký.
— A naše Marie mimochodem nejen skvěle vaří, ale taky skvěle jí, — řekl směrem k panu Procházkovi. — Petře, řekni, kolik toho zvládne spořádat na posezení?
Pan Procházka zvedl obočí. Paní Dvořáková položila vidličku.
Seděla jsem na druhém konci stolu. Přede mnou tartaletka. Malinový krém. Ráno jsem ho vařila sama. Čtyři hodiny v kuchyni. Dva dny příprav. Partneři pro franšízu. Můj dům. Můj stůl. Moje jídlo.
A tenhle člověk — znovu.
Uvnitř se najednou rozhostilo naprosté ticho. Ne zuřivost. Ticho. Takové, které přijde v poslední vteřině před konečným rozhodnutím.
Vstala jsem. Klidně. Vzala jsem telefon — nový, koupený místo utopeného. Pětadvacet tisíc z mé kapsy, protože Tomáš samozřejmě nic neposlal.
— Veroniko, — řekla jsem do telefonu. V obýváku se okamžitě rozhostilo ticho. — Tady Marie. Ano, vím, že je večer. Prosím tě, zítra ráno připrav oznámení o ukončení všech platných smluv s „Vánek Media“. Všech smluv. Grafika, sociální sítě, sezónní kampaně — všechno. Důvod: nevyhovující úroveň komunikace. Ano, pro všech pět provozoven. Ano, jsem si jistá. Nového dodavatele najdeme do týdne. Děkuju.
Položila jsem telefon na stůl a podívala se na Tomáše.
Ještě nechápal. Zatím ne. Díval se na mě pohledem člověka, před kterým někdo náhle začal mluvit cizím jazykem.
— Marie, — řekl, — co to sakra děláš?
— Tomáši, — odpověděla jsem, — „Cukrář Plus“ je moje firma. „Sladký kousek“ je moje síť. Pět cukráren. Dvaatřicet zaměstnanců. Šest let tvoje agentura žije z mých zakázek. Milion čtyři sta tisíc korun ročně. Skoro polovina tvého obratu. Ověřila jsem si to.
Viděla jsem, jak se mu mění tvář. Postupně. Nejdřív nechápavost. Potom horečný výpočet. Pak porozumění. A nakonec strach.
— Počkej, — položil sklenku a víno vyšplíchlo na ubrus. — „Cukrář Plus“ jsi ty? Veronika je tvoje člověk?
Pan Procházka seděl bez hnutí. Paní Dvořáková se na Tomáše dívala pohledem, který jsem znala až příliš dobře. Tak se člověk dívá na hmyz, který se najednou objeví v talíři.
— Marie, počkej přece, — Tomáš vyskočil. Ruce se mu třásly. Za všechna ta léta jsem poprvé viděla, že se mu třesou ruce. — To je práce. Netahej do toho osobní věci. My jsme s Petrem kamarádi. Já jsem to nevěděl. Fakt jsem to nevěděl!
— Nevěděl jsi, že „Cukrář Plus“ jsem já, — přikývla jsem. — Ale moc dobře jsi věděl, že jsem člověk. A to ti bylo jedno.
Lenka seděla nehybně, oči sklopené. Jako vždycky.
Petr se na mě díval. A nezastavil mě. Poprvé za osm let mě nezastavil.
— Marie, — Tomáš udělal krok ke mně, — promluvme si. Ne tady. Mezi čtyřma očima. Já…
— Ne, — řekla jsem. — Sedm let jsi mě ponižoval před lidmi. Teď ti před lidmi odpovídám já. Smlouvy končí. To je moje konečné rozhodnutí.
Sedla jsem si zpátky. Vzala jsem tartaletku. Ukousla jsem si. Malinový krém byl bezchybný — vanilka, kyselost malin, dokonale vyvážená chuť. Byla jsem se sebou spokojená.
Tomáš stál uprostřed mého obýváku vedle ubrusu potřísněného vínem a měl ve tváři výraz, který jsem u něj nikdy předtím neviděla. Potom se otočil a odešel. Lenka vstala a šla za ním. Vchodové dveře bouchly.
U stolu bylo ticho. Dopila jsem vodu.
Pan Procházka si odkašlal.
— Paní Novotná, — řekl, — vaše franšíza je opravdu velmi zajímavá.
Usmála jsem se. Opravdově. Poprvé za celý večer.
Když hosté odešli, uklízeli jsme s Petrem ze stolu. Mlčel. Pak přece jen řekl:
— Chápeš, že mi teď bude volat každý den?
— Chápu.
— A co mu mám říct?
— Pravdu. Že přišel do mého domu a urazil hostitelku.
Petr položil talíř do dřezu a podíval se na mě.
— Měl jsem ho zarazit už dávno.
Neřekla jsem nic. Protože ano. Měl. Ale neudělal to. A i to je součást celého toho příběhu.
Uběhly dva měsíce. Tomáš přišel o moje smlouvy. Milion čtyři sta tisíc korun ročně je vážná díra. Musel propustit tři lidi. Pak se přestěhoval do menší kanceláře. Řekl mi to Petr — pořád za ním jednou za dva týdny jezdil.
Prý teď Tomáš všem vykládá, že jsem „mstivá“ a „jen jsem využila vhodné chvíle“. Že jsem „smíchala byznys s osobním životem“. Že „normální podnikatelé se takhle nechovají“.
Možná. A možná normální podnikatelé nestrkají svoji klientku do bazénu.
Petr k Tomášovi občas jezdí sám. Nezakazuju mu to. Je to jeho kamarád. Ale k našemu stolu si Tomáš už nikdy nesedl. A já mám klid. Poprvé po sedmi letech opravdu klid.
Jen jedna otázka mi pořád nedá spát.
Přehnala jsem to, když jsem ukončila smlouvy před jeho obchodními známými? Nebo k tomu sám kráčel všechny ty roky — přes šedesát setkání, přes „tlustou krávu“, přes bazén? Co byste na mém místě udělali vy?