— Pavle, — řekla jsem velmi klidně, — tenhle dort stojí tři a půl tisíce korun. Je v něm šest hodin mojí práce. Právě jsi urazil člověka, který ti přinesl ručně dělaný dárek. Takže si ten dort beru zpátky.
A zavřela jsem krabici.
Ticho zhoustlo tak, že bylo slyšet, jak někde za dveřmi kuchyně kape voda.
— To myslíš vážně? — zamrkal Pavel.
— Naprosto.
Zvedla jsem krabici. Čtyři kila. Ruce se mi ani nezachvěly. Otočila jsem se a šla k východu.
Karel mě doběhl až na parkovišti.
— Marie, počkej.
— Počkám v autě.
— Vždyť to neudělal schválně. On prostě…
— Karle, — položila jsem krabici na kapotu. — On „prostě“ už sedm let. Na každém setkání. Přede všemi. Já už nebudu předstírat, že je to normální. Jedeme.
Odjeli jsme. Ráno jsem dort odvezla do cukrárny. Prodali ho za necelou hodinu.
Celou cestu Karel mlčel. Až doma řekl:
— Urazil se.
— Já taky, — odpověděla jsem.
Ten večer jsem seděla sama v kuchyni. Za oknem bylo ticho. Pila jsem čaj a přemýšlela, že tři a půl tisíce není zase tak závratná částka. A šest hodin není zase tak moc času. Ale dvacet lidí, kteří viděli, že jsem si vzala svůj dar zpátky — to bylo něco nového. Nevěděla jsem, jestli jsem udělala dobře. Ale seděla jsem rovně. A to už něco znamenalo.
O dva týdny později zavolal Pavel, jako by se vůbec nic nestalo. Pozval nás na párty u bazénu. A ještě zavtipkoval: „Tentokrát hlavně bez dortů.“
Jet se mi nechtělo. Vůbec. Řekla jsem Karlovi, že nikam nejdu. Přikývl. Jenže za pár dní stejně začal:
— Marie, bude tam Petr s Olgou. A David taky. Neviděli jsme se sto let. Nechci po tobě, aby ses s Pavlem usmiřovala. Jen tam pojedeme spolu. Kvůli mně.
Kvůli němu. Osm let kvůli němu. Každé svátky, každý společný víkend, každá pitomá sešlost. Jednou jsem si to spočítala: za sedm let jsme se s Pavlem viděli asi šedesátkrát. Osm až deset setkání ročně. A ani jediné bez poznámky na moji váhu, jídlo, postavu nebo oblečení.
Šedesát setkání. Šedesát ponížení. A pokaždé jsem se buď usmála, mlčela, nebo odešla do jiné místnosti. A Karel potom pokaždé řekl: „On to nemyslí zle.“
Nakonec jsem jela.
Pavel měl dům za městem. Velký pozemek, bazén, pergolu s grilem. Všechno hezké, všechno drahé, všechno vystavené na odiv. Miloval ten pocit: podívejte se, kam jsem to dotáhl. Bílé lehátka, světla ve vodě, hudba z reproduktorů. Hostů bylo osmnáct. Polovinu jsem znala, ostatní ne.
Vzala jsem si jednodílné plavky a přes ně tuniku. Velikost dvaapadesát — ano, jsem velká žena. A vím to. Vím to každý den, když se probouzím, oblékám, jedu do práce, řídím pět cukráren a posílám výplaty dvaatřiceti lidem. Moje váha je moje váha. Není to jeho věc.
První hodinu byl klid. Pavel se točil kolem grilu a bavil se s novými hosty. Seděla jsem na lehátku, pila domácí limonádu a povídala si s Olgou. Olgu jsem měla ráda. I ona byla silnější žena a i ona od Pavla čas od času schytala jeho „vtípky“, jen méně často — vídali se jen párkrát do roka.
Pak přišel Pavel. Se sklenkou. S tím svým úsměvem. Opálený, vypracovaný. Zastavil se vedle mě.
— Marie, proč nejdeš do bazénu? Voda je výborná.
— Nechce se mi, — odpověděla jsem.
— Ale prosím tě! Všichni se koupou. Nebo se bojíš, že bazén přeteče?
Někdo vyprskl. Dva nebo tři lidé. Ostatní dělali, že nic neslyšeli.
Neodpověděla jsem. Otočila jsem se zpátky k Olze a pokračovala v rozhovoru. Myslela jsem, že teď dá pokoj. Jako obvykle. Řekne hnusnou větu, já budu mlčet, večer skončí a odjedeme.
Jenže Pavel neodešel. Stál přímo za mnou. Cítila jsem jeho stín.
A najednou zařval tak, aby ho slyšeli všichni:
— Tlustá náno! Tak šup do vody!
A strčil do mě. Silně. Oběma rukama do zad. Zrovna jsem vstala z lehátka, abych od něj poodešla, a stála jsem přímo u okraje.
Voda. Náraz do těla. Chlor v nose. Tunika okamžitě nasákla a začala mě táhnout dolů. Vyplavala jsem, chytila se okraje. V uších mi hučelo. Nahoře jsem viděla Pavla — stál tam, smál se a rozhazoval rukama: „No tak, vždyť to byla sranda!“
Dívalo se na mě osmnáct lidí. Někdo se smál. Někdo mlčel. Karel běžel od grilu ke mně. Lenka stála bílá jako stěna.
Z bazénu jsem vylezla sama. Bez cizí ruky. Mokrá tunika se mi lepila na tělo. Vlasy na čelo. Telefon v kapse byl okamžitě mrtvý. Dvaadvacet tisíc korun se změnilo v nacucaný kus plastu.
Vzala jsem ručník z vedlejšího lehátka. Otočila jsem se. Utřela jsem si obličej. Ruce se mi netřásly. Sama jsem se tomu divila.
— Pavle, — řekla jsem rovným hlasem. — Právě jsi mě bez mého souhlasu shodil do bazénu. Zničil jsi mi telefon. Stál dvaadvacet tisíc. Do zítřka čekám peníze na účtu.
Přestal se smát. Na zlomek vteřiny. Pak si znovu nasadil úsměv.
— Marie, neblázni. Byl to fór. Kup si novej.
— Peníze čekám do zítřka, — zopakovala jsem. — Jinak podám oznámení na policii. Tohle není legrace, Pavle. Tohle je fyzické napadení.
Nastalo ticho. Dokonce i hudba jako by ztišila.
Karel stál vedle mě. Taky mokrý — skočil za mnou, ale já už byla venku.
— Jedeme, — řekl. A poprvé za sedm let k tomu nepřidal: „On nechtěl.“