V autě jsem seděla na ručníku. Ze sedačky stékala voda. Byla jsem mokrá, rozzuřená a zároveň klidná. Zvláštní pocit. Ten vztek nebyl horký. Byl studený. Čistý. Jako mrazivé ráno.
Pavel peníze neposlal. Ani druhý den. Ani za tři dny. Ani za týden. Zato napsal Karlovi: „Řekni té své, ať nedělá hysterku. Sranda je sranda. A vůbec může být ráda, že ji na naše akce ještě snáším.“
Karel mi zprávu mlčky ukázal. Přečetla jsem si ji. A ve mně se něco definitivně pohnulo. Nezlomilo. Právě pohnulo. Jako páka, která dlouho nechtěla zapadnout, ale teď konečně zacvakla přesně tam, kam měla.
Za týden jsme měli doma večeři. Napůl pracovní. Pozvala jsem dva možné partnery kvůli franšíze. Karel své kolegy. A Pavel se pozval sám. Zavolal Karlovi: „Slyšel jsem, že u vás bude sešlost. Dorazím s Lenkou.“ Karel se mě zeptal. Řekla jsem: ať přijde.
Dvanáct lidí za dlouhým stolem. Náš obývák, zase ten stejný. Vařila jsem dva dny. Ne kvůli Pavlovi. Mezi hosty byli totiž pan Novotný a paní Dvořáková — majitelé sítě kaváren v Brně, kteří zvažovali moji franšízu. Tahle večeře byla důležitá. Opravdu důležitá.
Pavel přišel ve své oblíbené košili, přinesl láhev vína za pět stovek a Lenku. Objal Karla, mně kývl, posadil se ke stolu. První hodinu se choval slušně: vtipkoval, vyprávěl o dovolené v Chorvatsku, chválil jídlo. Dokonce mě napadlo, že ho ta historka s bazénem možná přece jen něco naučila.
Ne.
Když přišel dezert — podala jsem košíčky s malinovým krémem, také ruční práce — Pavel se rozvalil na židli. V ruce sklenku červeného, oči už trochu skelné.
— Marie nám mimochodem nejen skvěle vaří, ale taky skvěle jí, — řekl směrem k panu Novotnému. — Karle, řekni, kolik toho zvládne spořádat na posezení?
Pan Novotný zvedl obočí. Paní Dvořáková odložila vidličku.
Seděla jsem na druhém konci stolu. Přede mnou košíček. Malinový krém. Vařený ráno. Čtyři hodiny v kuchyni. Dva dny příprav. Potenciální partneři. Můj dům. Můj stůl. Moje jídlo.
A tenhle člověk — zase.
Uvnitř mě se najednou rozhostilo úplné ticho. Ne zuřivost. Ticho. Přesně takové, jaké přichází vteřinu před definitivním rozhodnutím.
Vstala jsem. Klidně. Vzala jsem telefon — nový, koupený místo toho utopeného. Dvaadvacet tisíc z mojí kapsy, protože Pavel samozřejmě nic neposlal.
— Veroniko, — řekla jsem do telefonu. V obýváku okamžitě utichly všechny hlasy. — Tady Marie. Ano, vím, že je večer. Poslouchej, zítra ráno připrav oznámení o ukončení všech platných smluv s agenturou „Vánek Media“. Všech smluv. Grafika, sociální sítě, sezónní kampaně — všechno. Důvod: nevyhovující kvalita komunikace. Ano, pro všech pět poboček. Ano, jsem si jistá. Nového dodavatele najdeme během týdne. Děkuju.
Položila jsem telefon na stůl. A podívala se na Pavla.
Ještě nechápal. Zatím ne. Díval se na mě tak, jak se člověk dívá na někoho, kdo najednou začal mluvit cizím jazykem.
— Marie, — řekl, — co to sakra děláš?
— Pavle, — odpověděla jsem, — „Cukrářství Plus“ je moje firma. „Sladká dílna“ je moje síť. Pět cukráren. Dvaatřicet zaměstnanců. Šest let tvoje agentura žije z mých zakázek. Milion čtyři sta tisíc korun ročně. Skoro polovina tvého obratu. Ověřovala jsem si to.
Viděla jsem, jak se mu mění obličej. Postupně. Nejdřív zmatek. Pak horečné počítání. Potom pochopení. A nakonec strach.
— Počkej, — položil sklenku a víno vyšplíchlo na ubrus. — „Cukrářství Plus“ jsi ty? Veronika je od tebe?
Pan Novotný seděl bez hnutí. Paní Dvořáková se na Pavla dívala pohledem, který jsem až moc dobře znala. Tak se člověk dívá na hmyz, který mu spadl do talíře.
— Marie, počkej, — Pavel vyskočil. Třásly se mu ruce. Za všechny ty roky jsem poprvé viděla, že se mu třesou ruce. — Tohle je práce. Netahat do toho osobní věci. My jsme s Karlem kamarádi. Já to nevěděl. Fakt jsem to nevěděl!
— Nevěděl jsi, že „Cukrářství Plus“ jsem já, — přikývla jsem. — Ale moc dobře jsi věděl, že jsem člověk. A bylo ti to jedno.
Lenka seděla nehybně, oči sklopené. Jako vždycky.
Karel se na mě díval. A nezastavoval mě. Poprvé za osm let mě nezastavoval.
— Marie, — udělal Pavel krok ke mně, — promluvíme si. Ne tady. Mezi čtyřma očima. Já…
— Ne, — řekla jsem. — Sedm let jsi mě ponižoval před lidmi. Teď ti před lidmi odpovídám já. Smlouvy končí. Je to moje konečné rozhodnutí.
Posadila jsem se zpátky. Vzala jsem si košíček. Kousla jsem do něj. Malinový krém byl dokonalý — vanilka, kyselost malin, přesně vyvážená chuť. Byla jsem se sebou spokojená.
Pavel stál uprostřed mého obýváku, vedle ubrusu politého vínem, s výrazem, který jsem u něj nikdy předtím neviděla. Potom se otočil a odešel. Lenka vstala a šla za ním. Vchodové dveře bouchly.
U stolu bylo ticho. Dopila jsem vodu.
Pan Novotný si odkašlal.
— Paní Marie, — řekl, — vaše franšíza je opravdu velmi zajímavá.
Usmála jsem se. Opravdově. Poprvé za celý večer.
Když hosté odešli, uklízeli jsme s Karlem ze stolu. Mlčel. Pak přece jen promluvil:
— Chápeš, že mi teď bude volat každý den?
— Chápu.
— A co mu mám říct?
— Pravdu. Že přišel do mého domu a urazil hostitelku.
Karel položil talíř do dřezu. Podíval se na mě.
— Měl jsem ho zastavit už dávno.
Neřekla jsem nic. Protože ano. Měl. Ale nezastavil. A i to je součást celého toho příběhu.
Uběhly dva měsíce. Pavel přišel o moje smlouvy. Milion čtyři sta tisíc ročně — to je vážná díra. Musel propustit tři zaměstnance. Pak se přestěhoval do menší kanceláře. Řekl mi to Karel — pořád za ním jednou za dva týdny jezdil.
Prý teď Pavel všude vykládá, že jsem „pomstychtivá“ a „jen využila příležitosti“. Že jsem „smíchala byznys s osobním“. Že „normální podnikatelé takhle nejednají“.
Možná. A možná normální podnikatelé neshazují svou zákaznici do bazénu.
Karel za Pavlem občas jezdí sám dál. Nezakazuju mu to. Je to jeho kamarád. Ale k našemu stolu už si Pavel nikdy nesedl. A mně je klidně. Poprvé po sedmi letech opravdu klidně.
Jen jedna otázka mi pořád nedá spát.
Přehnala jsem to, když jsem smlouvy zrušila před jeho partnery? Nebo k tomu celou dobu kráčel sám — přes šedesát setkání, přes „tlustou nánu“, přes bazén? A co byste udělali vy?