— Marie, tuhle mísu bych být tebou radši nebrala. Je v tom majonéza. Ty bys takové věci přece neměla, — prohodil Pavel, aniž zvedl oči od masa na grilu. A hned se zasmál.
U stolu sedělo dvanáct lidí. Letní terasa našeho domu kousek za Prahou. Krkovice, kterou jsem od rána nakládala a pak sama hlídala na roštu. Marináda podle receptu, který jsem ladila skoro tři roky. A ten salát, mimochodem, jsem dělala taky já.
Sedm let pořád totéž. Už od prvního setkání, kdy ho Karel přivedl, aby mě poznal, si mě Pavel přeměřil od hlavy k patě, hvízdl a pronesl: „No teda, Karle, ty máš očividně slabost pro ženské krev a mlíko.“ Tehdy jsem se usmála. Řekla jsem si, že je to vtip. Hrubý, nevychovaný, ale pořád jen vtip.
Jak strašně jsem se spletla.
S Karlem jsme se vzali před osmi lety. Mně bylo čtyřicet, jemu osmatřicet. Pro oba to bylo druhé manželství. Karel pracoval jako projektant ve stavební kanceláři a já už tehdy měla druhou pobočku „Sladké dílny“. Síť cukráren. Moji vlastní. Vybudovanou od nuly, bez úvěrů a bez cizí pomoci. Tři roky jsem vracela do podniku každou vydělanou korunu. Když jsme se brali, měla jsem dvě provozovny. Teď jich je pět.
Pavel byl Karlův kamarád ještě z gymplu. Vyrůstali spolu, byli spolu na vojně, každý podzim jezdili na ryby na jih Čech. Pro Karla byl Pavel skoro jako bratr. A já tomu rozuměla. Možná právě proto jsem to snášela tak dlouho.
Karel věděl všechno. Sama jsem ho prosila, ať Pavlovi nic neříká. Nechtěla jsem míchat jeho přátelství s prací. A tak Karel mlčel.
A Pavel si dál pouštěl pusu na špacír.
Ten večer jsem na terasu donesla poslední tác — pečenou zeleninu — a posadila se vedle Karla. Pavel už naléval víno do skleniček. Jeho žena Lenka seděla naproti a dívala se do talíře. Dívala se do něj pokaždé, když začínalo další manželovo představení.
— Marie, do léta bys s tím měla trochu pohnout, — řekl Pavel a podával někomu sklenku. — Plavky si ještě bereš? Nebo se zase schováváš pod šátek?
Nad stolem se rozprostřelo ticho. Někdo rozpačitě zakašlal. Karel mi položil ruku na koleno. Ten známý, mnohokrát opakovaný dotek. „Vydrž to. On to tak nemyslí.“
Vzala jsem sklenici do ruky. Podívala jsem se na Pavla.
— Pavle, víš, že tvoje agentura pořád nesplatila dluh za kancelář? — zeptala jsem se klidně. Bez hněvu. Jen jako bych konstatovala počasí. Věděla jsem to, protože se Veronika jednou mezi řečí zmínila, že zpoždění grafických návrhů omlouvali problémy s nájmem.
Jeho úsměv na okamžik povadl. Jen na vteřinu. Pak se znovu rozesmál.
— A ty o mojí kanceláři víš odkud? — zatočil sklenkou v prstech. — Karel se vykecal? Ty vole, brácho, ty jsi číslo.
Karel neřekl nic.
Dopila jsem víno. Pavel okamžitě přeskočil jinam — fotbal, dovolená, auto. Jako vždycky. A já si řekla: dobře. Není to poprvé. Přežiju i tohle.
Pozdě večer, když se všichni rozjeli, jsem stála u dřezu a myla nádobí. Karel přišel zezadu a objal mě kolem pasu.
— Promiň mu to. On je prostě takový.
— Já moc dobře vím, jaký je, — odpověděla jsem. — Ale „on je takový“ není omluva.
Karel mě políbil do vlasů a šel spát. Já zůstala stát u dřezu, zatímco mi po prstech stékala horká voda, a necítila jsem ani teplo, ani domov. Jen únavu. Sedm let stejných poznámek. Sedm let stejných Karlových výmluv. Sedm let toho těžkého mlčení kolem stolu.
Za měsíc Pavel zavolal. Zval nás na své narozeniny. Dvaačtyřicáté.
Upekla jsem dort. Asi to byla hloupost. Jenže jsem cukrářka. Třípatrový, politý čokoládovou polevou, ozdobený karamelem. Šest hodin práce. Zvlášť sněhové pusinky, zvlášť krém, zvlášť dekorace. Vážil skoro čtyři kila.
Karel nesl krabici k autu tak opatrně, jako by v ní leželo dítě.
— Nádhera, — řekl. — Pavel z toho bude vedle.
Pavel z toho skutečně vedle byl. Jen úplně jinak, než jsme čekali.
Asi dvacet hostů. Restaurace, kterou si Pavel pronajal na celý večer. Dlouhý stůl, bílé ubrusy, živá hudba. Lenka v nových šatech, tichá jako vždy. Pavel uprostřed pozornosti. Opálený, s běloskvoucím úsměvem, v košili drahé jako menší nájem. Objímal každého, kdo vešel, mužům plácal po ramenou, ženám líbal ruce. Byl to velmi okouzlující člověk. Pokud ho člověk neznal zblízka.
Položila jsem krabici na samostatný stolek. Zvedla víko. Dort opravdu zářil. Karamelová vlákna chytala světlo lamp a vypadala skoro jako tenké zlaté nitky. Několik hostů přišlo blíž a začalo si ho fotit.
— Kdo ho dělal? — zeptala se žena v vínových šatech.
— Já, — odpověděla jsem.
— Vy jste cukrářka?
— Ano.
Pavel se přitočil k nám. Nejdřív se podíval na dort, potom na mě.
— Marie, — řekl, — dort je samozřejmě luxusní. Jen škoda, že tolik krému nenecháš radši na něm, co? — zasmál se. Pak se obrátil k hostům. — Naše Marie má sladké, jak vidíte, opravdu ráda. Je to poznat, že jo?
A poplácal mě po rameni.
Stála jsem vedle čtyřkilového dortu, na kterém jsem pracovala šest hodin, a dívalo se na mě dvacet lidí. Někdo uhnul pohledem. Někdo ze sebe vytlačil nejistý úsměv. Lenka zkoumala svou sklenku.
Uvnitř mě něco cvaklo. Nevzplanulo. Opravdu cvaklo. Jako když zapadne zámek.