— Petře, — řekla jsem naprosto klidně, — ten dort stojí dvanáct tisíc korun. Strávila jsem na něm šest hodin práce. Právě jsi urazil člověka, který ti přinesl ručně vyrobený dárek. Takže si ho beru zpátky.
A zavřela jsem krabici.
Ticho zhoustlo tak, že bylo slyšet, jak kdesi v kuchyni kape voda.
— To myslíš vážně? — zamrkal Petr.
— Smrtelně.
Zvedla jsem krabici. Čtyři kila. A ruce se mi ani netřásly. Otočila jsem se a šla k východu.
Karel mě doběhl až na parkovišti.
— Marcelo, počkej.
— Počkám v autě.
— Vždyť on to nemyslel vážně. On jen…
— Karle, — položila jsem krabici na kapotu, — on „jen“ už sedm let. Na každém setkání. Přede všemi. Už nebudu předstírat, že je to normální. Jedeme.
Odjeli jsme. Ráno jsem dort odvezla do cukrárny. Prodali ho za necelou hodinu.
Celou cestu Karel mlčel. Doma potom řekl:
— Urazil se.
— Já taky, — odpověděla jsem.
Ten večer jsem seděla sama v kuchyni. Za oknem bylo ticho. Pila jsem čaj a přemýšlela, že dvanáct tisíc není žádná závratná částka. A šest hodin vlastně také není celý život. Ale dvacet lidí, kteří viděli, jak jsem si vzala zpátky vlastní dárek — to bylo něco nového. Nevěděla jsem, jestli jsem udělala správnou věc. Ale seděla jsem rovně. A to už něco znamenalo.
O dva týdny později Petr zavolal, jako by se vůbec nic nestalo. Pozval nás na oslavu k bazénu. A zavtipkoval: „Tentokrát prosím bez dortů.“
Nechtělo se mi tam. Vůbec. Řekla jsem Karlovi, že nepojedu. Přikývl. Jenže za pár dní se k tomu vrátil.
— Marcelo, bude tam Jirka s Olgou. A taky Milan. Neviděl jsem je sto let. Nechci po tobě, aby ses s Petrem usmířila. Jen tam spolu zajedeme. Kvůli mně.
Kvůli němu. Osm let — kvůli němu. Každý svátek, každý společný víkend, každá nesmyslná sešlost. Jednou jsem si to spočítala: za sedm let jsme se s Petrem viděli přibližně šedesátkrát. Osm až deset setkání ročně. A ani jedno bez poznámky o mé váze, jídle, postavě nebo oblečení.
Šedesát setkání. Šedesát ponížení. A pokaždé jsem se buď usmála, nebo mlčela, nebo prostě odešla do jiné místnosti. Karel potom pokaždé řekl totéž: „Nemyslí to zle.“
Nakonec jsem jela.
Petr měl dům za městem. Velký pozemek, bazén, grilovací zónu. Všechno krásné, všechno drahé, všechno na odiv. Miloval předvádět: podívejte se, čeho jsem dosáhl. Bílé lehátko vedle bílého lehátka, světla ve vodě, hudba z reproduktorů. Hostů bylo osmnáct. Polovinu jsem znala, druhou ne.
Vzala jsem si jednodílné plavky a přes ně tuniku. Velikost padesát dva — ano, jsem silná. A vím to. Vím to každý den, když se probouzím, oblékám, jedu do práce, řídím pět cukráren a vyplácím mzdy dvaatřiceti lidem. Moje váha je moje váha. Není to jeho věc.
První hodinu byl klid. Petr se točil kolem grilu a bavil se s novými hosty. Já seděla na lehátku, pila domácí limonádu a mluvila s Olgou. Olgu jsem měla ráda. Byla také větší žena a také od Petra občas schytávala jeho „vtípky“, jen méně často — vídali se jen párkrát do roka.
Potom přišel Petr. Se sklenkou. S tím svým typickým úsměvem. Opálený, štíhlý, sebejistý. Postavil se vedle mě.
— Marcelo, proč nejdeš do bazénu? Voda je parádní.
— Nechce se mi, — odpověděla jsem.
— Ale prosím tě! Všichni se koupou. Nebo se bojíš, že bazén přeteče?
Někdo vyprskl. Dva nebo tři lidé. Ostatní dělali, že nic neslyšeli.
Neodpověděla jsem. Otočila jsem se zpátky k Olze a pokračovala v rozhovoru. Myslela jsem si, že teď už odejde. Jako obvykle. Vypustí jed, já zmlknu, večer skončí a my odjedeme.
Jenže Petr neodešel. Stál přímo za mnou. Cítila jsem jeho stín.
A najednou zařval tak, aby ho slyšeli všichni:
— Tlustá krávo! Koukej vlézt do vody!
A strčil do mě. Silně. Oběma rukama do zad. Zrovna jsem vstala z lehátka, abych od něj odešla, a stála jsem těsně u okraje.
Voda. Náraz do těla. Chlor v nose. Tunika okamžitě nasákla a stáhla mě dolů. Vyplavala jsem, chytila se kraje. V uších mi hučelo. Viděla jsem ho nahoře — stál tam, smál se a rozhazoval rukama: „No tak, vždyť to byla sranda!“
Dívalo se na mě osmnáct lidí. Někdo se smál. Někdo mlčel. Karel běžel od grilu ke mně. Lenka stála bílá jako stěna.
Z bazénu jsem vylezla sama. Bez cizí pomoci. Mokrá tunika se mi přilepila na tělo. Vlasy na čelo. Telefon v kapse umřel okamžitě. Osmdesát tisíc korun se proměnilo v promočený kus plastu.
Vzala jsem ručník ze sousedního lehátka. Otočila jsem se. Otřela si obličej. Ruce se mi netřásly. Překvapilo mě to.
— Petře, — řekla jsem vyrovnaným hlasem. — Právě jsi mě bez mého souhlasu shodil do bazénu. Zničil jsi mi telefon. Stál osmdesát tisíc. Do zítřka čekám peníze na účtu.
Přestal se smát. Na zlomek vteřiny. Pak si zase nasadil úsměv.
— Marcelo, co blázníš. Byl to fór. Kup si nový.
— Do zítřka čekám peníze, — zopakovala jsem. — Jinak podám oznámení na policii. Tohle není vtip, Petře. Tohle je fyzické napadení.
Zavládlo ticho. I hudba jako by najednou hrála tišeji.
Karel stál vedle mě. Také mokrý — skočil za mnou, ale já už mezitím stihla vylézt.
— Jedeme, — řekl. A poprvé za sedm let nepřidal to obvyklé: „On to tak nemyslel.“