V autě jsem seděla na ručníku. Ze sedačky stékala voda. Byla jsem mokrá, rozzlobená a zároveň zvláštně klidná. Podivný pocit. Ten vztek nebyl horký. Byl studený. Jasný. Jako mrazivé ráno.
Petr peníze neposlal. Ani druhý den. Ani za tři dny. Ani za týden. Zato napsal Karlovi: „Řekni tý svojí, ať nedělá hysterku. Sranda je sranda. A vůbec by měla být ráda, že ji na našich akcích ještě snesu.“
Karel mi tu zprávu mlčky ukázal. Přečetla jsem si ji. A něco se ve mně definitivně posunulo. Nezlomilo. Opravdu posunulo. Jako páka, která dlouho nedržela na svém místě, až konečně zapadla.
Za týden jsme pořádali domácí večeři. Částečně pracovní. Pozvala jsem dva potenciální partnery pro franšízu. Karel své kolegy. A Petr se pozval sám. Zavolal Karlovi: „Slyšel jsem, že u vás bude nějaká sešlost. Dorazím s Lenkou.“ Karel se mě zeptal. Odpověděla jsem: ať přijde.
Dvanáct lidí za dlouhým stolem. Náš obývací pokoj, ten samý. Vařila jsem dva dny. Ne kvůli Petrovi. Mezi hosty byli totiž pan Havelka a paní Dvořáková — majitelé sítě kaváren v Brně, kteří zvažovali moji franšízu. Ta večeře byla důležitá. Skutečně důležitá.
Petr dorazil ve své oblíbené košili, přinesl láhev vína za dvě stovky a Lenku. Objal Karla, mně kývl a posadil se ke stolu. První hodinu se choval slušně: vtipkoval, vyprávěl o Turecku, chválil jídlo. Dokonce jsem si pomyslela, že ho ta scéna u bazénu možná přece jen něco naučila.
Nenaučila.
Když přišel dezert — podávala jsem tartaletky s lesním ovocem a krémem, samozřejmě ručně dělané — Petr se rozvalil na židli. V ruce sklenku červeného, pohled už těžký a mastný.
— Marcela u nás mimochodem nejen skvěle vaří, ale taky skvěle jí, — pronesl směrem k panu Havelkovi. — Karle, řekni, kolik toho dokáže spořádat na posezení?
Pan Havelka zvedl obočí. Paní Dvořáková položila vidličku.
Seděla jsem na druhém konci stolu. Přede mnou tartaletka. Krém z lesních plodů. Ráno jsem ho sama vařila. Čtyři hodiny v kuchyni. Dva dny příprav. Partneři pro franšízu. Můj dům. Můj stůl. Moje jídlo.
A ten člověk — znovu.
Uvnitř mě se najednou rozhostilo naprosté ticho. Ne zuřivost. Ticho. Takové, které přichází vteřinu před konečným rozhodnutím.
Vstala jsem. Klidně. Vzala jsem telefon — nový, koupený místo toho utopeného. Osmdesát tisíc z mé kapsy, protože Petr nikdy nic neposlal.
— Veroniko, — řekla jsem do sluchátka. V obýváku okamžitě ztichli všichni. — Tady Marcela. Ano, chápu, že je večer. Poslyš, zítra ráno připrav oznámení o ukončení všech platných smluv s „Praha Media“. Všech kontraktů. Grafika, sociální sítě, sezónní kampaně — všechno. Důvod: neuspokojivá úroveň komunikace. Ano, pro všech pět poboček. Ano, jsem si jistá. Nového dodavatele najdeme do týdne. Děkuju.
Položila jsem telefon na stůl. A podívala se na Petra.
Ještě nechápal. Zatím ne. Díval se na mě pohledem člověka, který náhle slyší cizí jazyk.
— Marcelo, — řekl, — co to vyvádíš?
— Petře, — odpověděla jsem, — „Cukrářství Plus“ je moje firma. „Sladký koutek“ je moje síť. Pět cukráren. Dvaatřicet zaměstnanců. Šest let tvoje agentura žije z mých zakázek. Čtyři miliony osm set tisíc ročně. Skoro polovina tvého obratu. Ověřovala jsem si to.
Viděla jsem, jak se mu mění tvář. Postupně. Nejdřív nepochopení. Potom horečný výpočet. Pak poznání. A nakonec strach.
— Počkej, — položil sklenku a víno vyšplíchlo na ubrus. — „Cukrářství Plus“ jsi ty? Veronika je tvoje člověk?
Pan Havelka seděl bez hnutí. Paní Dvořáková se na Petra dívala pohledem, který jsem znala až příliš dobře. Tak se člověk dívá na hmyz, který se mu ocitl v talíři.
— Marcelo, počkej, — Petr vyskočil. Třásly se mu ruce. Poprvé za celé ty roky jsem viděla, jak se mu třesou ruce. — Tohle je práce. Do toho nepleť osobní věci. My jsme s Karlem kamarádi. Já to nevěděl. Fakt jsem to nevěděl!
— Nevěděl jsi, že „Cukrářství Plus“ jsem já, — přikývla jsem. — Ale moc dobře jsi věděl, že jsem člověk. A to ti bylo jedno.
Lenka seděla bez pohybu, oči sklopené. Jako vždycky.
Karel se na mě díval. A nezastavoval mě. Poprvé za osm let mě nezastavoval.
— Marcelo, — Petr udělal krok ke mně, — pojďme si promluvit. Ne tady. Mezi čtyřma očima. Já…
— Ne, — řekla jsem. — Sedm let jsi mě ponižoval přede všemi. Teď ti přede všemi odpovídám já. Smlouvy končí. Je to moje konečné rozhodnutí.
Posadila jsem se zpátky. Vzala jsem si tartaletku. Kousla jsem si. Ovocný krém byl dokonalý — vanilka, kyselkavost malin, přesně vyvážená chuť. Byla jsem sama se sebou spokojená.
Petr stál uprostřed mého obýváku vedle ubrusu, na který se rozlilo víno, a měl ve tváři výraz, jaký jsem u něj nikdy předtím neviděla. Potom se otočil a odešel. Lenka vstala a šla za ním. Vchodové dveře bouchly.
U stolu bylo ticho. Dopila jsem vodu.
Pan Havelka si odkašlal.
— Paní Nováková, — řekl, — vaše franšíza je opravdu velmi zajímavá.
Usmála jsem se. Doopravdy. Poprvé za celý večer.
Když hosté odešli, uklízeli jsme s Karlem ze stolu. Mlčel. Potom přece jen promluvil:
— Uvědomuješ si, že mi teď bude volat každý den?
— Uvědomuju.
— A co mu mám říkat?
— Pravdu. Že přišel do mého domu a urazil hostitelku.
Karel položil talíř do dřezu. Podíval se na mě.
— Měl jsem ho zastavit už dávno.
Neřekla jsem nic. Protože ano. Měl. Ale neudělal to. A i to patří k celému tomu příběhu.
Uplynuly dva měsíce. Petr přišel o moje zakázky. Čtyři miliony osm set tisíc korun ročně — to je vážná díra. Musel propustit tři zaměstnance. Potom se přestěhoval do menší kanceláře. Řekl mi to Karel — pořád za ním jednou za dva týdny jezdil.
Prý teď Petr každému vykládá, že jsem „mstivá“ a „jen jsem využila příležitost“. Že jsem „smíchala byznys s osobním životem“. Že „normální podnikatelé takhle nejednají“.
Možná má pravdu. A možná normální podnikatelé nestrkají svou klientku do bazénu.
Karel za Petrem stále občas jezdí sám. Nezakazuju mu to. Je to jeho kamarád. Ale k našemu stolu už si Petr nikdy nesedl. A mně je klidně. Poprvé po sedmi letech opravdu klidně.
Jen jedna otázka mě pořád nenechává úplně spát.
Přehnala jsem to, když jsem ty smlouvy zrušila před jeho partnery? Nebo si k tomu kráčel sám celé ty roky — přes šedesát setkání, přes „tlustou krávu“, přes ten bazén? A co byste udělali vy?