Jiří jednou volal, potom se odmlčel. Chvíli psal zlé zprávy, pak prosil, aby si promluvili. Hana jednou tvrdila, že se k němu už nikdy nevrátí, a za hodinu plakala, že si neumí představit, jak by žila sama. Litovala jsem ji, ale čím dál častěji jsem se přistihla u otázky: a jak mám teď žít já?
Začala mě unavovat stálá přítomnost druhého člověka.
Ráno jsem se probudila a Hana už byla v kuchyni. Konvice zapnutá, rádio hrálo, okno dokořán, i když mně byla zima.
Přišla jsem domů a v pokoji běžela nahlas televize, na pohovce ležela její deka, na stolku stály její krémy, hrnek, časopisy a krabička s prášky.
Chtěla jsem večer sedět v tichu, jenže ona řekla:
— Maru, pusť aspoň něco, sedíš tu jako v hrobce.
Chtěla jsem si lehnout dřív a ona vešla do dveří:
— Můžu ti říct, co mi Jiří zase napsal?
A vyprávěla celou hodinu.
Začala jsem se zavírat v koupelně. Ne proto, abych se umyla. Jen abych byla pět minut sama.
Ve vlastním bytě.
Jednou řekla:
— Přemýšlela jsem, že bys měla přestavit gauč.
— Hani, ne.
— Proč? Stojí hloupě, blokuje okno. Když ho otočíš takhle, bude víc místa.
— Mně to tak vyhovuje.
— Maru, ty pořád opakuješ, že ti něco vyhovuje, ale ve skutečnosti žiješ minulostí.
Odpověděla jsem velmi klidně:
— Hani, já jsem člověk i ze své minulosti. A někdy je mi v ní dobře.
Odfrkla si.
— Ale prosím tě, už je to tady.
Poslední kapkou bylo nedělní ráno.
Probudila jsem se, přišla do kuchyně a uviděla Hanu, jak myje horní skříňky. Všechny dózy byly venku, mouka, rýže a krupice stály na stole, hrnky ležely na parapetu. Na podlaze kbelík. Na židli moje staré ubrousky a vedle nich pytel na odpadky.
— Hani, co to děláš?
— Velký úklid.
— Proč?
— Maru, vždyť je tu prach. Já tohle nesnesu.
— Já ano.
Otočila se.
— Proto to tady taky tak vypadá.
Stála jsem ve dveřích v županu, s rozcuchanými vlasy, a najednou mě to ani neurazilo. Spíš se ve mně rozsvítilo jasno.
Dost.
Tohle už nebyla pomoc.
Nebylo to dočasné bydlení.
Nebyla to podpora kamarádky.
Bylo to obsazování.
Tiché, domácí, se hadrem v ruce.
Řekla jsem:
— Dej ty ubrousky zpátky.
— Maru, vždyť jsou staré.
— Dej je zpátky.
Podívala se na mě překvapeně.
— Co je ti?
— Nechci, abys vyhazovala moje věci.
— Proboha, vždyť jsou to jen ubrousky.
— Moje ubrousky.
Hodila je na stůl.
— No samozřejmě. Já se tu snažím a ty kvůli nějakým hadrům takhle vyvádíš.
— Nejde o hadry.
— A o co tedy?
Poprvé jsem ta slova nespolkla.
— O to, že se chováš, jako by tenhle byt už byl tvůj.
Hana se narovnala.
Teprve teď to opravdu slyšela.
— Cože?
— Přerovnáváš mi věci. Vyhodila jsi moje bylinky. Koupila jsi záclony. Zveš návštěvy „k nám“. Vysvětluješ mi, co pro mě bude lepší. A mě se ptáš až potom, když už je hotovo.
Zbledla.
— Myslela jsem, že ti tu samotné stejně bývá smutno.
A bylo to venku.
Věta, po které ve mně nastalo úplné ticho.
Ti samotné stejně bývá smutno.
Takže moje samota pro ni nebyla můj život. Bylo to prázdné místo. Prostor, který se dá zaplnit jejím hlasem, jejími záclonami, jejími dózami, jejími zvyky a její jistotou.
Řekla jsem:
— Hani, někdy mi samotné smutno bývá. Ale to neznamená, že je můj domov prázdný.
Mlčela.
— Někdy se cítím osamělá. Ale to neznamená, že mi někdo může bez dovolení předělávat život.
— Chtěla jsem to udělat lepší.
— Pro koho?
— Pro nás.
— V mém bytě žádné „my“ není, pokud si ho sama nezvolím.
Posadila se na židli.
— Nemám kam jít.
Ta věta stiskla jiné místo.
Lítost.
Starou ženskou, skoro automatickou.
Dívala jsem se na ni a cítila, jak se ve mně zvedá známé: vydrž to, vždyť je na tom špatně, nemyslela to zle, kam by teď šla.
Potom jsem ale uviděla sundané záclony, vyhozenou třezalku, cizí látku na mém okně a pochopila jsem: když teď zase umlknu, za měsíc se budu ptát, jestli smím otevřít vlastní skříň.
Sedla jsem si naproti ní.
— Hani, dnes tě nevyhazuji. Ale musíš se rozhodnout, co dál. Máš týden.
Dívala se na mě tak, jako bych ji zradila.
— Týden?
— Ano.
— A potom?
— Potom se vrátíš domů, pojedeš k dceři, pronajmeš si pokoj, usmíříš se s Jiřím nebo se rozvedeš. To já nevím. Ale dál u mě bydlet nemůžeš.
Rozplakala se.
— Myslela jsem, že jsi moje kamarádka.
— Jsem. Ale nejsem ubytovna na neurčito.
Ostře řekla:
— Kdyby bylo zle tobě, já bych tě vzala k sobě.
— Na pár dnů?
Neodpověděla.
— Právě. Na pár dnů. Ty jsi u mě už déle než měsíc.
Vstala, odešla do pokoje a práskla dveřmi.
Ano, dveřmi mého pokoje.
Mými dveřmi.
Zůstala jsem sedět v kuchyni mezi moukou, sklenicemi a mokrými hadry a rozplakala jsem se.
Ne ze strachu. Z vyčerpání.
Je nesmírně těžké nastavit hranici člověku, kterého litujete. Zvlášť když je to žena vašeho věku, se kterou jste tolik let sdílely křivdy, nemoci, práci, pohřby i rozhovory u čaje.
Ale ještě těžší je dívat se, jak váš domov přestává být vaším domovem, a tvářit se, že tomu říkáte přátelství.
Večer Hana vyšla z pokoje. Oči měla červené.
— Volala jsem dceři. Řekla, že u ní můžu nějakou dobu být.
— Dobře.
— Taky z toho není nadšená.
— Chápu.
— Nikdo mě nepotřebuje.
Dřív bych ji okamžitě začala přesvědčovat:
— Ale potřebuje, samozřejmě že potřebuje.